worlds war

KAPVERDSKÉ OSTROVY

2008-11-26T09:55:00.000-08:00

souostroví u západoafr. pobřeží, donedávna spravované
Portugalci. Spojení s Guinejí-Bissau, již národně
osvobozenecké hnutí prohlásilo r. 1973 za nezávislou
republiku, bylo v r. 1974 na základě jednáni s Portugalskou
republikou nahrazeno plánem na plné osamostatnění K. o-ů, k
němuž do šlo hned r. 1975. Ostrovy objevili a kolonizovali v
15. stol. Portugalci. Nazvali je Ilhas do Cabo Verde, tj.
"ostrovy Zeleného mysu" (podle mysu afr. pevniny, proti
němuž se nalézají). Úřed. n. Republika ostrovů Zeleného
mysu.

2008-10-09T01:01:00.000-07:00

Americko–sovětská jednání o odzbrojení
Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.
Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
 k limitům strategických zbraní
 k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.
Přes pokračující soupeření mezi oběma protivníky na světové, tedy i evropské, scéně vedla další odzbrojovací jednání až k podpisu smlouvy SALT II. Smlouva SALT II byla uzavřena mezi americkým prezidentem Jamesem Carterem a sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dne 18. června ve Vídni. Smlouva SALT II nastolovala faktickou rovnováhu mezi oběma supervelmocemi v oblasti strategických zbraní. Její podpis představoval pro Sovětský svaz významný diplomatický úspěch, protože smlouva plně odpovídala koncepci sovětského vojenského velení, spočívající ve vedení omezené konvenční války pod ochranou mohutného jaderného deštníku.
V posledních dnech roku 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, čímž značně sovětsko-americké vztahy ochladly. Za žádostí tamější vlády o „bratrskou pomoc“ se ve skutečnosti skrývala stará ruská a posléze i sovětská snaha o otevření cesty k moři. Snaha o průnik do oblasti Perského zálivu s jeho ropnými nalezišti zavlekla Moskvu do dlouhodobé války, která přispěla k dalšímu prohloubení krize sovětské ekonomiky a nemohla skončit jinak než porážkou. Tento okamžik byl však vzdálen ještě téměř deset let.
Mnohem závažnější byly však důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, jež se promítly do dalšího vývoje rozhovorů o omezení strategických zbraní. Smlouva SALT II byla od počátku v USA i v západní Evropě tvrdě kritizována. Odpověď USA na invazi do Afghánistánu byla pro SSSR zničující. Americký Senát ji odmítl ratifikovat a smlouva tak byla odložena na neurčito. Odpovědí na invazi bylo rovněž americké embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu a dále bojkot letních olympijských her, zahájených v Moskvě v polovině července 1980. Téměř současně s těmito událostmi se ošemetnými ukázaly rovněž plány sovětské „tankové“ generality na omezenou konvenční válku v Evropě. USA kontrolovaly nejmodernějšími zbraňovými systémy, jejichž technické i finanční náročnosti nebyl již Sovětský svaz schopen čelit.

Světová válka

2008-10-07T00:41:00.000-07:00

Koncem 60. let se již začala projevovat stále více zaostávající sovětská ekonomika mimo jiné neschopností unést obrovské tempo zbrojení a udržet krok s USA v oblasti strategických zbraní. Tato skutečnost doslova dotlačila sovětské představitele za jednací stůl a také je donutila akceptovat některé dříve naprosto nepřijatelné prvky (kontrolní mechanismy), označované v minulosti za „nepřípustné porušení suverenity“ či „vměšování do vnitřních záležitostí“.
Dne 17. Listopadu 1969 byly v zahájeny Helsinkách rozhovory o omezení strategických jaderných
Jedním z nejdůležitějších problémů 60. – 70. Let se stala otázka všeobecného a úplného odzbrojení. Já se tedy zaměřím především na jednání mezi USA a SSSR.
zbraní (Strategic Arms Limitation Talks – SALT). Cílem těchto rozhovorů bylo stabilizovat mezi supervelmocemi rovnováhu ve zbrojení. Jednání byla vedena v sedmi kolech, střídavě ve Vídni a Helsinkách. K slavnostnímu podpisu došlo při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Moskvě 26. května 1972. Komplex SALT I sestával ze dvou dokumentů – Dohody o omezení systémů protiraketové obrany (takzvaná dohoda ABM – Anti-Ballistic-Missile) a Dohody o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní, uzavírané na pět let. Tato smluvní ustanovení ovšem nebránila žádné z velmocí v kvalitativním zdokonalování povolených systémů.
V rozhovorech s USA, na počátku 70.let, předložili sovětští zástupci několikrát návrh na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Po předběžných jednáních se 3. července 1973 v Helsinkách sešli ministři zahraničí 35 evropských zemí, USA a Kanady. Další fáze konference trvala téměř dva roky. Nakonec se podařilo v září 1973 – červenci 1975 v Ženevě vypracovat Závěrečný dokument, který byl podepsán na setkání hlav států a vlád na přelomu července a srpna 1975 v Helsinkách. Tento dokument obsahoval tři hlavní části:
1) Návrhy opatření k odvrácení hrozby neúmyslného konfliktu mezi Východem a Západem.
2) Návrhy opatření k posílení vzájemné technicko-ekonomické spolupráce.
3) Ustanovení o lidských právech se závazkem „respektovat svobodu myšlení, svědomí a vyznání“.

Organizace a struktura japonského armádního letectva

2008-08-11T05:26:00.001-07:00

V úvodu článku o Ki-84 jsem slíbil, že se zmíním o struktuře, organizaci a označení japonského letectva během druhé světové války. Musím se přiznat, že když jsem před léty do této problematiky vstoupil poprvé, měl jsem díky neznámým slovům jako Sentai, Džubakugekiki Híkodan či Kantai v hlavě trochu zmatek. S kolegou Tomem se Vám však pokusíme alespoň trochu objasnit, co tato na první pohled exotická slova znamenají.
Hned zpočátku je nutné zdůraznit, že v Japonsku tehdy existovaly dvě na sobě nezávislé letecké složky: armádní (chcete-li letectvo pozemních sil) a námořní. Mezi oběma složkami, a v podstatě mezi armádou a námořnictvem obecně, panovala značná rivalita. Ostatně tak tomu bylo i např. u Američanů (a je tomu dodnes). Nicméně obě složky si byly organizačně v lecčems podobné. Zato výzbroj byla rozmanitá a japonský průmysl vyvíjel jednak typy armádní, jednak námořní. Pro lepší představivost budeme u jednotlivých organizačních stupňů uvádět i přibližné české ekvivalenty, stejně tak pro tentokrát zůstaneme jen u armádního letectva a budeme používat přepis japonských výrazů v české nikoli anglické transkripci. Podotýkáme ale, že česká transkripce nebude úplná, např. místo „české“ Čutaj budeme používat pro oko více lahodící Čutai, tedy jakýsi „poloviční“ český přepis.
Základní bojovou jednotkou armádního letectva byla tzv. Šótai (roj). Skládala se ze tří letadel a pilotů – velitele a dvou čísel, Japonci totiž létali v klasické formaci „V“, později se lze setkat i se čtyřčlennou Šótai. V některé literatuře se také můžete setkat s pojmem Hentai - znamená totéž co Šótai.
Další bojovou jednotkou byla Čutai (letka, peruť). Obvykle se skládala ze 3 Šótai (9-12 letadel) a některé měly i čtvrtou, rezervní Šótai. Počet pilotů se pohyboval od 12 do 16, stejný byl i počet mechaniků. Zbytek asi 100 osob byl ostatní pozemní personál.
3-4 Čutai (plus jedna štábní) tvořily letecký pluk – Híkosentai, zkráceně Sentai. Jednotky na tomto stupni se dělily na druhy podle úkolu, který měly plnit. Základními druhy byly stíhací, bombardovací a průzkumná Sentai. Stíhací sentai byly vybaveny buďto jednomotorovými (např. Ki-43 Hajabusa) či dvoumotorovými (Ki-45) stíhačkami, bombardovací Sentai se dělily na lehké a střední. Počet letounů u jednotlivých druhů Sentai byl různý. U stíhací to bylo 39-49 letadel, u lehké bombardovací 20-30 letadel, těžké bombardovací 28 letadel a u průzkumné 18-27 letadel. Japonské velení často sestavovalo smíšené jednotky podle potřeby, stávalo se, že Sentai tvořily např. 2 stíhací a 2 bombardovací Čutai.

2008-08-07T06:38:00.000-07:00

Vedle těchto standardních organizačních jednotek byly zřizovány další samostatné jednotky nejčastěji ve velikosti peruti, byly pojmenovány jako Dokuritsu Čutai, jejichž úkolem bylo plnění speciálního úkolu. Příkladem může být např. Dokuritsu 47. Čutai zřízená v září 1941 za účelem vyzkoušení nového typu Nakadžima Ki-44 v bojových podmínkách a nebo již nám známá experimentální Čutai, která zkoušela Ki-84. Často byly také zřizovány průzkumné, spojovací či transportní Dokuritsu.
V knihách o japonském letectvu se také můžeme setkat se slovem Butai. Není to žádná konkrétní organizační jednotka japonského letectva, je to v podstatě obecné japonské označení pro jednotku. Např. právě Dokuritsu 47. Čutai byla též nazývána jako Kawasemi Butai (Ledňáček).
Na závěr ještě malou zmínku. Do sestavy armádního letectva dále patřilo velení dopravního letectva- Rikugun Teišin Hombu, kterému podléhaly i výsadkové jednotky: Teišin Dan – výsadková brigáda, Teišin Hiko Sentai- výsadkový pluk, Kakku Rentai- kluzákový pluk. Další zajímavé téma je letecký výcvik. Systém japonských leteckých škol byl poměrně tvrdý:
První školou v tomto systému byla kadetní letecká škola (Šónen Hikóhei Gakkó). V této škole se neučilo létat, cílem bylo pouze po 2 měsících základního výcviku rozdělit žáky podle výsledků závěrečných zkoušek na skupinu létajícího a pozemního personálu. Po 12 měsících již specializovaného výcviku byly žáci určení jako létající personál vyřazeni a přestoupili do elementární letecké školy (Hikó Gakkó – Kó). Výcvik zde trval 8 měsíců, vedle teorie létání zde již žáci absolvovali 20 hodin letu s instruktorem a 70 hodin sólo. Poté opět na základě zkoušek byly žáci rozděleni na stíhací, bombardovací či průzkumné piloty. Poté absolvovali další 2 měsíce speciálního výcviku a dostali hodnost důstojníka. V pokračovací letecké škole (Hikó Gikkó – Ocu) žáci nalétali během 4 měsíců dalších 120 hodin. Na závěr byly přeřazeni k operační výcvikové škole, kde se po dobu 2 měsíců žáci seznamovali se zásadami leteckého boje, dalších 6 měsíců se žáci učili skupinovému létání v bojových sestavách. Na této škole celkem nalétali 160 hodin. Úplný letecký výcvik tedy trval cca 30 měsíců a každý žák v něm nalétal téměř 400 hodin.

2008-08-01T12:55:00.000-07:00

Nejvyšší polní jednotkou armádního letectva byla letecká armáda – Kókú Gun. Ve svém typickém složení měla 2 až 3 letecké divize. Japonsko (armádní letectvo) mělo za války celkem 5 leteckých armád:
• 1. Kókú Gun – štáb se nacházel v Tokiu. Do působnosti této armády spadalo Japonsko, Korejské a Kurilské ostrovy a Formosa (Tchai-wan).
• 2. Kókú Gun – štáb Hsigking. Působnost Mandžusko.
• 3. Kókú Gun – štáb Singapur. Působnost Barma, Thajsko, Malajsko, Sumatra, Jáva, Borneo a Francouzská Indočína.
• 4. Kókú Gun – štáb Manila. Působnost Filipíny, Celebes, Nová Guinea a přilehlé ostrovy.
• 5. Kókú Gun – štáb Nanking. Působnost Čína.
Nad tím vším stál generální štáb letectva Rikugun Kókú Hombu. Toto velitelské uskupení zajišťovalo vše potřebné k činnosti letectva - operační přípravu, zpravodajskou činnost, meteorologickou a lékařskou službu, výzbroj a výstroj, výcvik, zásobování atd.

2008-07-30T02:41:00.000-07:00

Ovšem daleko častější kombinace leteckých jednotek byly u tzv. Híkodan (letecká brigáda). Každý Híkodan měl minimálně 2, obvykle však 5 Sentai. Stíhací letecká brigáda (Sentóki Híkodan) se skládala ze 2-3 stihacích Sentai, nejčastější variantou Híkodanu však byly smíšené letecké brigády (Kugekiki Rengó Híkodan) skládající se ze 2 stíhacích, 2 bombardovacích a 1 průzkumné Sentai. V závislosti na tom, jaký druh bombardérů byl používán v bombardovací Sentai, upřesňoval se název na Keibakugekiki Rengó Híkodan (lehké bombardéry) nebo Džubakugekiki Rengó Híkodan (střední bombardéry).
Vyšší jednotkou, která sdružovala 2, max. 3 Hikodan byl Híkošidan (letecká divize). Tato jednotka plně zajišťovala vymezenou frontovou oblast a tudíž vymezený vzdušný sektor. Každý Híkošidan měl ve své podřízenosti tzv. Kókú Čiku (vzdušný sektor), což v podstatě bylo pozemní zajištění letišť. Toto zajištění bylo obvykle prezentováno letištním plukem (Híkojo Kaitai). Jeho hlavními úkoly bylo jednak kompletní zajištění provozu letiště (údržba, zásobování, opravy výzbroje i letištního zařízení), jednak samotná pozemní obrana letišť.

2008-07-08T05:08:00.000-07:00

Hned zpočátku je nutné zdůraznit, že v Japonsku tehdy existovaly dvě na sobě nezávislé letecké složky: armádní (chcete-li letectvo pozemních sil) a námořní. Mezi oběma složkami, a v podstatě mezi armádou a námořnictvem obecně, panovala značná rivalita. Ostatně tak tomu bylo i např. u Američanů (a je tomu dodnes). Nicméně obě složky si byly organizačně v lecčems podobné. Zato výzbroj byla rozmanitá a japonský průmysl vyvíjel jednak typy armádní, jednak námořní. Pro lepší představivost budeme u jednotlivých organizačních stupňů uvádět i přibližné české ekvivalenty, stejně tak pro tentokrát zůstaneme jen u armádního letectva a budeme používat přepis japonských výrazů v české nikoli anglické transkripci. Podotýkáme ale, že česká transkripce nebude úplná, např. místo „české“ Čutaj budeme používat pro oko více lahodící Čutai, tedy jakýsi „poloviční“ český přepis.
Základní bojovou jednotkou armádního letectva byla tzv. Šótai (roj). Skládala se ze tří letadel a pilotů – velitele a dvou čísel, Japonci totiž létali v klasické formaci „V“, později se lze setkat i se čtyřčlennou Šótai. V některé literatuře se také můžete setkat s pojmem Hentai - znamená totéž co Šótai.
Další bojovou jednotkou byla Čutai (letka, peruť). Obvykle se skládala ze 3 Šótai (9-12 letadel) a některé měly i čtvrtou, rezervní Šótai. Počet pilotů se pohyboval od 12 do 16, stejný byl i počet mechaniků. Zbytek asi 100 osob byl ostatní pozemní personál.
3-4 Čutai (plus jedna štábní) tvořily letecký pluk – Híkosentai, zkráceně Sentai. Jednotky na tomto stupni se dělily na druhy podle úkolu, který měly plnit. Základními druhy byly stíhací, bombardovací a průzkumná Sentai. Stíhací sentai byly vybaveny buďto jednomotorovými (např. Ki-43 Hajabusa) či dvoumotorovými (Ki-45) stíhačkami, bombardovací Sentai se dělily na lehké a střední. Počet letounů u jednotlivých druhů Sentai byl různý. U stíhací to bylo 39-49 letadel, u lehké bombardovací 20-30 letadel, těžké bombardovací 28 letadel a u průzkumné 18-27 letadel. Japonské velení často sestavovalo smíšené jednotky podle potřeby, stávalo se, že Sentai tvořily např. 2 stíhací a 2 bombardovací Čutai.

Organizace a struktura japonského armádního letectva

2008-06-23T02:23:00.000-07:00

2008-06-19T03:02:00.000-07:00

V říjnu až prosinci 1943 bylo ztraceno 979 Panzer III a IV a 444 útočných děl, z větší části protože byly opuštěny při ústupu. Podobně bylo mezi červencem a prosincem zničeno 2.235 děl a 1.692 protitankových děl. Generál Guderian nakonec poukázal na malý smysl výroby nových zbraní, když byly používané takto obětovány. Promsoustředění výroby an tanky byl stále větší nedostatek náhradních dílů. V červnu 1943 měli Němci 2.569 operačních tanků a 463 v opravě. V únoru 1944 jen 1.519 operačních tanků a 1.534 v opravě. V únoru bylo jen 145 poškozených tanků vráceno na frontu. Guderian odhadoval, že opravené tanky a děla nahradí produkci za 9 měsíců. Na konci března se situace stále nezlepšovala a počet operačních tanků nevzrůstal, přestože rostly dodávky nových tanků. Ačkoliv byla síla německých armád na Západě značně oslabena, byla stále dost velká, aby odrazila spojenecké vylodění. Pod Rundstedtovým velením bylo 1.6.1944 58 bojových divizí, z nichž bylo 33 statických nebo v záloze a měly jen omezenou bojovou hodnotu. 24 divizí bylo klasifikováno jako vhodné pro službu na Východě z důvodu vysoké mobility a dobrého výcviku personálu. Zahrnovaly 13 pěších divizí, 2 výsadkové divize, 5 armádních tankových divizí a 4 SS divize tankové nebo pancéřových granátníků. 21. Panzer Division byla stále částečně vybavena ukořistěným materiálem a nebyla schopná služby v Rusku, ačkoliv jinak byla schopná ofenzivních akcí a byla dobře vyzbrojená. Všechny pěší divize byly na pobřeží nebo blízko něj pod velením 4 armád německého velitele v Holandsku. 1. Armee dtžela atlantické pobřeží Francie, 7. Armee Bretaň a Normandii, 15. Armee pobřeží Kanálu a 19. Armee pobřeží Středozemního moře. 7. Armee, která první čelila invazi, měla 14 pěších divizí ve 4 sborech.

2008-06-15T01:36:00.000-07:00

Protože byla východní fronta hlavní a Západ nebyl bezprostředně ohrožen, byl dodáván nejlepší materiál přirozeně na Východ. Politika vyzbrojit západní divize hlavně ukořistěným materiálem v prosinci 1941, kdy byl vydán rozkaz vyzbrojit tak 10 divizí. Východ měl dále prioritu pro dodávky nového materiálu do konce roku 1943 a ačkoliv bylo nové tanky dodávány také k OB West, byly poté často přemístěny s jednotkami na Východ. Na konci října 1943 bylo na Západě 703 tanků, útočných děl a samohybných 88 mm protitankových děl. Na konci prosince jich bylo 823, díky novým tankům Panzer IV. Všechny tanky Tiger byly posílány do Ruska a zásoba samohybných děl byla značně snížena. Plánováno bylo zvýšení na 1.226. Nový rok přinesl změnu. Leden přinesl jen mírné zvýšený, ale pak se dodávky na Západ zvýšily. Ačkoliv většina tanků Tiger šla stále na Východ, dostával OB West více tanků Panther. Na konci dubna měl OB West 1.608 německých tanků a útočných děl, z toho 674 Panzer IV a 514 Panzer V. Plánovaný stav pro konec května byl 1.994. Na pozadí dezintegrace německé válečné ekonomiky byl počet tanků shromážděných na Západě významným úspěchem a dokazoval důležitost přičítanou vylodění. Exponenti teorie Blitzkriegu, jako Generaloberst Heinz Guderian, Inspektor Panzertruppe, věřili, že bez velkých obrněných formací je pro Německo nemožné přejít k ofenzivním operacím nezbytných ke konečnému vítězství. Koncem roku 1943 proto Guderian předložil a Hitler schválil schéma pro zformování 10 divizí strategické obrněné rezervy a zároveň posílit stávající obrněné divize. Byla potřeba nových tanků ve velkém počtu. Ale tlak spojenecké letecké ofenzívy a ruských pozemních útoků to znemožňoval. Ruské armády ničily existující tanky, kdežto spojenecké bombardéry ztížily novou výrobu. Němci hledali odpověď ve zvýšení počtu továren na výrobu tanků. Výsledkem bylo snížení výroby náhradních dílů. Ale bez těchto dílů nemohly německé armády v Rusku opravit tanky poškozené v boji.

2008-06-10T00:57:00.000-07:00

Ten se skládal z 12 kanónů 88 mm a děl menších kalibrů, ale postrádal pětinu personálu. Při invazi v červnu měl OB West 6 armád a 3 tankové divize SS. Jejich síla a organizace byla velmi rozmanitá. Síla divize byla od 12.768 (9. Panzer) do 16.466 mužů (2. Panzer). Divize SS se 6 místo 4 pěších praporů měly od 17.590 (9. SS Panzer) do 21.386 mužů (1. SS Panzer). Všechny tankové divize byly silnější než jejich americké protějšky, 1. SS více než dvakrát větší. Na druhou stranu měly méně tanků. Dle organizačních tabulek měly mít tankový pluk s praporem tanků Panzer IV a praporem Panzer V. Každý prapor měl mít čtyři roty s 22 tanky. Skutečnost byla odlišná. Dokonce i 2. Panzer Division, nejlépe připravená v den D, měla méně Panzer V, než dle tabulek. 1. SS Panzer Division měla mít 45 útočných děl, 21 Panzer III, 101 Panzer IV a 81 Panzer V. Ve skutečnosti měla dost útočných děl, ale jen 88 tanků, včetně 50 Panzer IV a Panzer 38 V. Organizační tabulky pro 2. SS Panzer Division měla ze 75 útočných děl jen 33, ze 7 Panzer III žádný, z 57 Panzer IV 44 a z 99 Panzer V jen 25. Armádní tanková divize se skládala z dvou pluků (4 prapory) pěchoty a jednoho tankového pluku, samohybný protitankový prapor (vyzbrojený často útočnými děly), obrněný průzkumný prapor, protiletadlový prapor a dělostřelecký pluk s lehkým samohybným praporem, lehkým taženým praporem a středním taženým praporem. SS divize měly navíc lehký tažený prapor. Rozmanitá tanková výzbroj byla typická pro divize na Západě a odrážela požadavky východní fronty a výrobní obtíže díky spojeneckým náletům.

2008-06-08T00:18:00.000-07:00

Fallschirm Regiment s 15 rotami měl 3.457 mužů. Obě jednotky byly větší než odpovídající pěší jednotky. Měly převahu v počtu i kvalitě. Byli zformovány z dobrovolníků, mladých mužů, jejichž bojová morálka byla excelentní. Průměrný věk vojáků 6. Fallschirm Regiment byl 17,5. Výsadkové jednotky byly lépe vyzbrojeny. Střelecké roty 6. Fallschirm Regiment měly dvakrát více lehkých kulometů než roty pěších divizí. Rota těžkých zbraní měla 12 těžkých kulometů a 6 středních minometů. Jedinou slabostí výsadkových jednotek byl nedostatek motorizace. 6. Fallschirm Regiment měl jen 70 nákladních aut 50 různých modelů! Teoreticky, byla s výsadkovou divizí shodná divize pancéřových granátníků, což byla v podstatě pěší divize s tankovým praporem, několika obrněnými transportéry a samohybným dělostřelectvem. Jedinou takovou divizí na Západě ve chvíli invaze byla 17. SS Panzer Grenadier Division Goetz von Berlichingen. Podobně jako všechny divize SS, byla silnější než odpovídající armádní divize. Na druhou stranu, jako většina divizí na Západě měla i ona nižší stav než měla podle tabulek mít. Měla 6 střeleckých praporů ve 2 plucích, které byly motorizovány, jeden prapor měl být obrněný. Ve skutečnosti měla 4 prapory zlepšenou motorizaci (částečně italská auta), dva měly kola. Tankový prapor měl 47 útočných děl a žádné tanky. Síla divize byla 18.354 mužů, 1.6. jich divize měla 17.321. Protitankový prapor, který měl mít 3 roty samohybných děl, měl jen jednu rotu s 9 kanóny 75 mm a 3 kanóny 76,2 mm. Divize měla plně obrněný průzkumný prapor se 6 rotami a protiletadlovým praporem.

2008-05-22T03:27:00.000-07:00

Palebná síla pušek byla v německé divizi o 1.200 menší než v americké, ale celkově byla palebná síla divize silnější. Německá divize byla srovnatelná v dělostřelectvu, měla trošku více polních houfnic a mnohem více automatických zbraní. Pěší divize 1944 byla základním typem pro nové divize stejně jako pro reorganizaci starších formací, např. Luftwaffe Feld Division. Divize zahrnovaly většinu Rundstedtovy pěchoty, nicméně statické divize byly z této reorganizace vyňaty. Statické divize byly zformovány na požadavek Rundstedta v roce 1942, aby měl jádra divizí nemožná přesunout na Východ. Ačkoliv měly 9 střeleckých praporů, byly podstatně slabší než pěší divize starého typu. Postrádaly průzkumný prapor a měly jen tři prapory dělostřelectva. Ačkoliv byly statické divize navrženy jako posádkové jednotky na Západě, nebyly nijak bezpečné před odvody na Východ. Tak do konce roku 1943 většina divizí ztratila svůj třetí pluk. Pokusy v letech 1943 a 1944 o doplnění těchto jednotek Ost battaliony vedly k opuštění organizačních tabulek ve prospěch improvizace. Celkový počet a síla různých bojových jednotek statických divizí byla velmi různá. Zatímco 716. Division měla šest praporů a jen jeden plukovní štáb v den D, 709. Division, která obsadila 2,5-krát delší pobřežní linii, měla 11 praporů pod třemi plukovními štáby. Dokonce i poté, co byla standardizována divize 1944-typ, experimenty pokračovaly. Některé divize (77. a 91. u 7. Armee) měly 6 střeleckých praporů ve dvou plucích. Postrádaly Füsilier Battalion a měly 3 místo 4 dělostřeleckých praporů. U 77. Division byly přiděleny Ost Batterie a Volžsko-tatarský střelecký prapor. 91. Division dostala výsadkový pluk. Nejlepší pěší jednotky německé armády v roce 1944 byly výsadkářské divize, administrativně spadající pod Luftwaffe, ale takticky pod velení armád. Do podzimu 1943 měly německé výsadkové síly jen jeden sbor se dvěma divizemi. V tu dobu Goering představil Hitlerovi program výstavby dvou výsadkových armád do konce roku 1944 o síle 100.000 mužů. Měli být elitou, odpovídající jednotkám SS. Z nových výsadkových jednotek vytvořených na počátku roku 1944, dostal OB West 3. a 5. Division a 6. Fallschirm Regiment (z 2. Fallschirm Division). Jen Regiment a 3. Division se zúčastnily bojů. 3. Fallschirm Division se skládala ze tří pluků se třemi prapory, navíc měl každý pluk 13. (minometnou), 14. (protitankovou) a 15. (ženijní) rotu. Minometná rota v 6. Fallschirm Regiment se skládala z 9 těžkých (120 mm) minometů, ale v 3. Fallschirm Division byly různé zbraně, včetně 100 mm minometů a 105 mm Nebelwerferů. Výsadková divize měla jen jeden prapor lehkého dělostřelectva (12 70 mm houfnic). Rozkaz ze 12.5.1944 doplnit jednotku dělostřeleckým plukem se dvěma lehkými a jedním středním praporem nebyl do začátku bojů slněn. Stejně jako přidělení těžkého minometného praporu (46 120 mm minometů). V dubnu a květnu dostala divize protiletadlový prapor s 12 88 mm kanóny. Celková síla divize 22.5. byla 17.420 mužů. Síla 6.

Německá bojová organizace v roce 1944

2008-05-19T04:45:00.000-07:00

V letech 1939 až 1943 se německá standardní pěší divize skládala ze tří pluků s celkem devíti střeleckými prapory. Každý pěší pluk měl 12 střeleckých rot a rot těžkých zbraní, 13. (polní houfnice) a 14. (protitankovou) rotou. Divize měla také protitankový a průzkumný prapor. Dělostřelectvo se skládalo z jednoho středního (150 mm houfnice) a tří lehkých (105 mm houfnice nebo kanóny) praporů s celkovým počtem 48 děl. Německé pěchotní dělostřelectvo bylo tak srovnatelné s americkou divizí. Díky protitankovým a průzkumným jednotkám a počtu 17.000 mužů byla německá divize větší než její americký protějšek. V říjnu 1943 byla početní síla divize drasticky snížena při zachování její palebné síly. Organizace nové divize (13.656 mužů) se skládala ze tří pluků po dvou praporech. Problém, který navodil v lednu 1944 Hitler byl, jak uspořádat 11.000 mužů bez ovlivnění bojové síly divize. Armádní plánovači toto snížení odmítli a souhlasili jen se snížením na 12.769 mužů. Redukce byla provedena zejména v podpůrných jednotkách a poměr bojových jednotek vzrostl na 75 – 80 %. Výsledkem byla pěší divize typ 1944. Redukce z devíti pěších praporů na šest byla zmírněna výměnou Füsilier praporu za starou průzkumnou jednotku. Füsilier prapor, určený pro průzkum, byl organizován jako střelecký prapor, jen jedna rota byla vybavena koly a jednotka měla více koňských potahů a několik motorových vozidel. Tak se stal Füsilier prapor sedmým střeleckým praporem. Kromě ztráty tří praporů se snížily počty vojáků ve střeleckých rotách a četách, na druhé straně se zvýši počet automatických zbraní. Střelecká rota měla 140 mužů a 2 důstojníky, U.S. Company měla 187 mužů a 6 důstojníků.

2008-05-15T10:24:00.001-07:00

New York City má 11 písmen.
Afghanistan má 11 písmen.
Ramsin Yuseb (terorista, který uz roku 1993 hrozil znicením "dvojcat"
WTC) má 11 písmen.
George W Bush má rovnez 11 písmen.
Mohla by to být dobrá náhoda. Ale bude to jestě lepsí:
1. New York je jedenáctý stát USA
2. první letadlo, které vlétlo do dvojcat, melo císlo letu 11
3. v tomto letu bylo 92 pasazéru. 9+2=11
4. Let číslo 77, druhé letadlo, které vlétlo do dvojcat, mel 65
pasazeruů 6+5=11
5. tragédie se stala 11 zárí. Neboli jak se > nyní oznacuje 9/11
9+1+1=11
6. toto datum odpovídá telefonímu císlu amerických záchranných
jednotek 911. opet 9+1+1=11 to nebude náhoda.?! cti dál a více
premýslej:
7. v letadlech bylo dohromady 254 obetí. 2+5+4=11
8. 11. zárí je 254 den v kalendári. opet 2+5+4=11
9. bombový atentát v Madridu se stal 3.11.2004. > 3+1+1+2+4=11
10. tato tragédie se stala presneě 911 dní po > atentátu na dvojcata
WTC a zase 911, zase > 9/11, zase 9+1+1=11

Teď to ale zacne bejt porádne strasidelný:
otevri si Word a udelej následující:
napis velkými písmeny Q33 NY (coz je císlo letadla, které jako první
vlétlo do dvojcat) - oznac tyto písmena, zmeněň velikost písma na 48 a
typ písma na Wingdings(1)
Tak co, jak je po tele?

2008-05-15T10:24:00.000-07:00

2008-05-02T03:56:00.000-07:00

Podepsání dohody se stalo historickou událostí. Sovětský svaz a Spojené státy americké se totiž vůbec poprvé dokázaly dohodnout na likvidaci celého zbrojního systému. Ve Washingtonu byl učiněn první a klíčový krok k možnému ukončení závodů ve zbrojení.Použitá literatura:
 Sovětsko-americká dvoustranná jednání o odzbrojení, Dokumenty
 Navrátil Jan, Stručné dějiny USA, nakladatelství Svoboda, 1984
 Dějiny evropské civilizace II., nakladatelství Paseka, 1997
 Johnson Paul, Dějiny 20.století, nakladatelství Rozmluvy, 1991
 Internetové články
 kolektiv, Svět a Československo ve 20.století, nakladatelství Horizont, 1990

2008-04-26T02:39:00.000-07:00

V průběhu roku 1986 předložil SSSR několik odzbrojovacích návrhů. Na druhé vrcholné schůzce Reagan – Gorbačov, která se konala v polovině října 1986 v Reykjavíku, se již dohoda o omezení strategických útočných zbraní a likvidaci jaderných prostředků středního dosahu zdála být na dohled. Nakonec však jednáni znovu ztroskotalo na existenci projektu SDI.
Rok 1987 přinesl hledání oboustranně přijatelného řešení, provázené postupným sbližováním do té doby nesmiřitelně protikladných postojů. Dne 8. prosince 1987 při příležitosti třetí schůzky Reagan – Gorbačov ve Washingtonu byla podepsána dohoda, předpokládající likvidaci všech jaderných systémů středního dosahu, to znamená balistických raket a křídlatých střel o dosahu 500-5000 kilometrů. Tento dokument vycházel z takzvané nulové varianty, která byla Spojenými státy prosazována od počátku osmdesátých let, sovětskou stranou však dosud tvrdě odmítána. Podle dohody měl Sovětský svaz zlikvidovat 1752, Spojené státy 859 kusů těchto zbraní. Dále obsahovala do té doby naprosto nepředstavitelná ustanovení, týkající se kontroly dodržování přijatých usnesení. Sovětským i americkým kontrolním týmům měl být do budoucna umožněn přístup na základny protivníka, stejně tak i přímá účast na střelnicích i v jiných zařízeních, vybraných pro provedení likvidace. Obě strany se rovněž dohodly na dodržování smlouvy ABM (jedné z dohod komplexu SALT I), která zakazovala budování systémů protiraketové obrany (včetně kosmu), avšak umožňovala provádění výzkumu ve smluvně stanoveném rozsahu.

2008-04-19T09:32:00.000-07:00

Mezitím se ovšem nezadržitelně blížil okamžik, kdy mělo započít rozmisťování amerických systémů středního dosahu v západní Evropě, jak bylo rozhodnuto Radou NATO. Koncem listopadu 1983 schválil Spolkový sněm SRN rozmístění těchto zbraní na svém území. Podobná rozhodnutí postupně učinily další parlamenty západoevropských zemí. Na tyto skutečnosti reagoval Sovětský svaz demonstrativním odchodem ze ženevských jednání o omezení zbraní středního dosahu a opustil jednací stůl i v rámci rozhovorů START. Tím se odzbrojovací jednání na všech úrovních zastavila.
Koncem roku 1984 se SSSR, obávající se dalšího již neúnosného stupňování nákladů na zbrojení, vrátil k jednacímu stolu. Sovětští zástupci se všemi možnými způsoby snažili zmařit projekt SDI a plány na vojenské využití kosmického prostoru. Americký prezident Reagan sice na projektu SDI trval, projevil však ochotu jednat s novým sovětským vedením o redukci jaderných zbraní.
Rozhovory o likvidaci jaderných systémů středního dosahu v Ženevě byly tedy přerušeny odchodem sovětské delegace v listopadu 1983. Koncem roku 1984 se však americký státní tajemník George Shultz a jeho sovětský protějšek Andrej Gromyko dohodli, jak jsem již zmínila, na opětovném pokračování rozhovorů. Jednání začala 12. Března 1985, opět v Ženevě. Podmínky pro dohodu byly nesrovnatelně příznivější než před rokem. Reaganova administrativa posuzovala ovšem zahájené rozhovory s krajní opatrností a spíše vyčkávala na další vývoj v SSSR (den předtím se generálním tajemníkem ÚV KSSS stal Michael Gorbačov). Za této situace první summit Reagan – Gorbačov, k němuž došlo počátkem třetí dekády listopadu 1985 v Ženevě, přinesl pouze osobní seznámení obou nejvyšších představitelů.

2008-04-09T03:49:00.000-07:00

Od roku 1977 začal SSSR nahrazovat staré rakety středního doletu, které byly namířené na cíle v západní Evropě, modernějšími systémy typu SS-20. Členské státy NATO se tímto krokem cítily ohroženy a hodnotily jej jako jednostranné porušení principu strategické rovnováhy v Evropě. Na úrovni NATO bylo zahájeno jednání, jakým způsobem by mělo být na tento sovětský krok reagováno. Dne 12. prosince 1979 se v Bruselu ministři zahraničí a obrany členských států NATO dohodli na tom, že odezvou na nejnovější sovětskou ofenzívu bude rozmístění amerických systémů středního dosahu v západní Evropě. K tomuto kroku mělo však dojít teprve tehdy, nepovedou-li jednání se SSSR o likvidaci raket středního dosahu k uspokojivému výsledku. V takovém případě měly USA již v roce 1983 začít s rozmisťováním svých jaderných prostředků středního dosahu – rakety Pershing II a křídlaté střely (Cruise Missiles) – v západní Evropě. Moderní a vysoce přesné zbraňové systémy napomohly vytvoření rovnováhy sil.
Jednání o jaderných prostředcích středního doletu mezi USA a SSSR začalo v Ženevě (Intermediate-Range Nuclear Forces, INF) po mnoha průtazích a odkladech (díky SSSR) až v listopadu 1981. Situaci zkomplikoval a vztahy mezi oběma supervelmocemi dokonale ochladil již zmíněný sovětský vpád do Afghánistánu v prosinci 1979. Nový americký prezident Ronald Reagan – nastoupil úřad 20. ledna 1981 jako 40.prezident USA – se v prvním období svého úřadování stavěl k pokračování rozhovorů o kontrole zbrojení krajně odmítavě a SSSR označoval zcela otevřeně za „říši zla“. I přes tento Reaganův odmítavý postoj byla v červnu 1982 v Ženevě zahájena nová jednání o omezení strategických zbraní. Prezident Reagan zavedl posléze pro jednání, označovaná původně SALT, termín START (Strategic Arms Reduction Talks). Snažil se tak zdůraznit odlišnost od sporné smlouvy SALT II. Toto kompromisní řešení se však nesetkalo s konkrétnější odezvou. Daleko větší význam mělo naopak nové kolo tlaku na SSSR.
V březnu 1983 vyhlásil prezident Reagan projekt, nazvaný strategickou obrannou iniciativou (Strategic Defense Initiative, SDI). Tento projekt zásadním způsobem změnil vývoj situace v oblasti vývoje a výroby strategických zbraní, respektive jejich kontroly. Projekt SDI předpokládal vybudování protiraketového obranného systému, umístěného v kosmickém prostoru. Předpokládalo to velké finanční náklady, které se ale měly zhodnotit v téměř absolutní jistotě likvidace nalétávajících mezikontinentálních raket protivníka. Zveřejnění projektu SDI bylo pro SSSR další těžkou ranou, na niž již sovětská ekonomika nedokázala nalézt odpověď.

2008-04-07T05:16:00.000-07:00

Přes pokračující soupeření mezi oběma protivníky na světové, tedy i evropské, scéně vedla další odzbrojovací jednání až k podpisu smlouvy SALT II. Smlouva SALT II byla uzavřena mezi americkým prezidentem Jamesem Carterem a sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dne 18. června ve Vídni. Smlouva SALT II nastolovala faktickou rovnováhu mezi oběma supervelmocemi v oblasti strategických zbraní. Její podpis představoval pro Sovětský svaz významný diplomatický úspěch, protože smlouva plně odpovídala koncepci sovětského vojenského velení, spočívající ve vedení omezené konvenční války pod ochranou mohutného jaderného deštníku.
V posledních dnech roku 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, čímž značně sovětsko-americké vztahy ochladly. Za žádostí tamější vlády o „bratrskou pomoc“ se ve skutečnosti skrývala stará ruská a posléze i sovětská snaha o otevření cesty k moři. Snaha o průnik do oblasti Perského zálivu s jeho ropnými nalezišti zavlekla Moskvu do dlouhodobé války, která přispěla k dalšímu prohloubení krize sovětské ekonomiky a nemohla skončit jinak než porážkou. Tento okamžik byl však vzdálen ještě téměř deset let.
Mnohem závažnější byly však důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, jež se promítly do dalšího vývoje rozhovorů o omezení strategických zbraní. Smlouva SALT II byla od počátku v USA i v západní Evropě tvrdě kritizována. Odpověď USA na invazi do Afghánistánu byla pro SSSR zničující. Americký Senát ji odmítl ratifikovat a smlouva tak byla odložena na neurčito. Odpovědí na invazi bylo rovněž americké embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu a dále bojkot letních olympijských her, zahájených v Moskvě v polovině července 1980. Téměř současně s těmito událostmi se ošemetnými ukázaly rovněž plány sovětské „tankové“ generality na omezenou konvenční válku v Evropě. USA kontrolovaly nejmodernějšími zbraňovými systémy, jejichž technické i finanční náročnosti nebyl již Sovětský svaz schopen čelit.

2008-04-02T05:06:00.000-07:00

V rozhovorech s USA, na počátku 70.let, předložili sovětští zástupci několikrát návrh na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Po předběžných jednáních se 3. července 1973 v Helsinkách sešli ministři zahraničí 35 evropských zemí, USA a Kanady. Další fáze konference trvala téměř dva roky. Nakonec se podařilo v září 1973 – červenci 1975 v Ženevě vypracovat Závěrečný dokument, který byl podepsán na setkání hlav států a vlád na přelomu července a srpna 1975 v Helsinkách. Tento dokument obsahoval tři hlavní části:
1) Návrhy opatření k odvrácení hrozby neúmyslného konfliktu mezi Východem a Západem.
2) Návrhy opatření k posílení vzájemné technicko-ekonomické spolupráce.
3) Ustanovení o lidských právech se závazkem „respektovat svobodu myšlení, svědomí a vyznání“.
Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.
Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
 k limitům strategických zbraní
 k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.

2008-03-27T05:11:00.000-07:00

Americko–sovětská jednání o odzbrojení

Koncem 60. let se již začala projevovat stále více zaostávající sovětská ekonomika mimo jiné neschopností unést obrovské tempo zbrojení a udržet krok s USA v oblasti strategických zbraní. Tato skutečnost doslova dotlačila sovětské představitele za jednací stůl a také je donutila akceptovat některé dříve naprosto nepřijatelné prvky (kontrolní mechanismy), označované v minulosti za „nepřípustné porušení suverenity“ či „vměšování do vnitřních záležitostí“.
Dne 17. Listopadu 1969 byly v zahájeny Helsinkách rozhovory o omezení strategických jaderných
Jedním z nejdůležitějších problémů 60. – 70. Let se stala otázka všeobecného a úplného odzbrojení. Já se tedy zaměřím především na jednání mezi USA a SSSR.
zbraní (Strategic Arms Limitation Talks – SALT). Cílem těchto rozhovorů bylo stabilizovat mezi supervelmocemi rovnováhu ve zbrojení. Jednání byla vedena v sedmi kolech, střídavě ve Vídni a Helsinkách. K slavnostnímu podpisu došlo při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Moskvě 26. května 1972. Komplex SALT I sestával ze dvou dokumentů – Dohody o omezení systémů protiraketové obrany (takzvaná dohoda ABM – Anti-Ballistic-Missile) a Dohody o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní, uzavírané na pět let. Tato smluvní ustanovení ovšem nebránila žádné z velmocí v kvalitativním zdokonalování povolených systémů.

2008-03-19T09:25:00.000-07:00

Jeden ho doslova označil za äarcizbabělce, jehož teprve pořádný trunk přiměje zaujmout pevný postoj". V jiné zprávě se můžeme dočíst, jak ruský nejvyšší státník předstíral koktání a nahluchlost, aby se nemusel jasně vyjádřit a získal čas na rozmyšlenou. Jindy psal úmyslně nečitelně, aby po vrácení dokumentů mohl podle situace dosadit äsprávný" text.19' Utápěl obrovské částky v hazardu, což 58 DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
rumovalo jeho rodinný rozpočet. Rakouský vyslanec to komentoval slovy: äTento zajímavý muž má plno dluhů, vede velký dům, již před dvěma roky si v Moskvě vybral plat na sedm let dopředu, hodně hraje a není dobrým hospodářem."201 Jako mnoho jeho současníků byl Bestužev velmi pověrčivý, určité dny v roce považoval za nešťastné a nikdo ho v takový den nedonutil pracovat. Carevna s ním nerada jednala osobně, ale ještě méně ráda četla jakékoli spisy; proto se jejich styk často na dlouhou dobu přerušil. Z tohoto důvodu zaujímaly klíčové postavení v politickém životě osobnosti, jež měla Alžběta Petrovna ráda, které přijímala na audience, zvala ke stolu a na různé společenské události. Bestužev se o protipruské linii vyjádřil v jednom z pamětních spisů: äPruský král je náš nejbližší a nejmocnější, a proto také nejnebezpečnější soused, a to i kdyby neměl nestálý, lichvářský, neklidný a nedůstojný charakter. S mocí pruského krále vzrůstá nebezpečí a nemůžeme být dostatečně předvídaví, co všechno nás od tak mocného, lehkomyslného a proměnlivého souseda může potkat. Zájmy a bezpečí naší říše si žádají nenechat spojence bez pomoci, tedy námořní mocnosti (Británie a Nizozemí - pozn. F. S.) ..., polského krále jako saského kurfiřta a uherskou královnu, která pro územní polohu svého panství sdílí stejné zájmy s Ruskem."21' Mnoho historiků se zmiňuje o subjektivních motivech proti-prusky orientovaného ruského dvora. Carevně byl Fridrich II. skutečně nesympatický. Tropil si žerty z církve, jeho strohý a as-ketický život kontrastoval s její bigotností, prostopášností a roz-hazovačností. Navíc odmítl provdat svou sestru za careviče a podle svědectví různých diplomatů i äzpravodajů" se o životě na petrohradském dvoře vyjadřoval velice ironicky a kriticky. Nicméně zahraniční politika se řídila objektivní mocenskou situací a dlouhodobými koncepcemi. Klíčový zahraničněpolitický činitel Bestužev sice nelibě vzpomínal na to, jak ho v Prusku opomněli vyznamenat za jeho působení v Hamburku, ale jeho politický program primárně vycházel z ohledu na strategické zájmy Ruska. Především se snažil, aby jiné mocnosti nezískaly převahu v ruském mocenském äpředpolí" - v Polsku. schůzka V babiole Rakouský dvůr zvažoval vzhledem ke vzrůstajícímu napětí mezi oběma nejsilnějšími západními velmocemi několik alternativ.