worlds war

2010-01-03T15:15:00.000-08:00

V březnu 1983 vyhlásil prezident Reagan projekt, nazvaný strategickou obrannou iniciativou (Strategic Defense Initiative, SDI). Tento projekt zásadním způsobem změnil vývoj situace v oblasti vývoje a výroby strategických zbraní, respektive jejich kontroly. Projekt SDI předpokládal vybudování protiraketového obranného systému, umístěného v kosmickém prostoru. Předpokládalo to velké finanční náklady, které se ale měly zhodnotit v téměř absolutní jistotě likvidace nalétávajících mezikontinentálních raket protivníka. Zveřejnění projektu SDI bylo pro SSSR další těžkou ranou, na niž již sovětská ekonomika nedokázala nalézt odpověď.
Mezitím se ovšem nezadržitelně blížil okamžik, kdy mělo započít rozmisťování amerických systémů středního dosahu v západní Evropě, jak bylo rozhodnuto Radou NATO. Koncem listopadu 1983 schválil Spolkový sněm SRN rozmístění těchto zbraní na svém území. Podobná rozhodnutí postupně učinily další parlamenty západoevropských zemí. Na tyto skutečnosti reagoval Sovětský svaz demonstrativním odchodem ze ženevských jednání o omezení zbraní středního dosahu a opustil jednací stůl i v rámci rozhovorů START. Tím se odzbrojovací jednání na všech úrovních zastavila.
Koncem roku 1984 se SSSR, obávající se dalšího již neúnosného stupňování nákladů na zbrojení, vrátil k jednacímu stolu. Sovětští zástupci se všemi možnými způsoby snažili zmařit projekt SDI a plány na vojenské využití kosmického prostoru. Americký prezident Reagan sice na projektu SDI trval, projevil však ochotu jednat s novým sovětským vedením o redukci jaderných zbraní.

KAPVERDSKÉ OSTROVY

2008-11-26T09:55:00.000-08:00

souostroví u západoafr. pobřeží, donedávna spravované
Portugalci. Spojení s Guinejí-Bissau, již národně
osvobozenecké hnutí prohlásilo r. 1973 za nezávislou
republiku, bylo v r. 1974 na základě jednáni s Portugalskou
republikou nahrazeno plánem na plné osamostatnění K. o-ů, k
němuž do šlo hned r. 1975. Ostrovy objevili a kolonizovali v
15. stol. Portugalci. Nazvali je Ilhas do Cabo Verde, tj.
"ostrovy Zeleného mysu" (podle mysu afr. pevniny, proti
němuž se nalézají). Úřed. n. Republika ostrovů Zeleného
mysu.

2008-10-09T01:01:00.000-07:00

Americko–sovětská jednání o odzbrojení
Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.
Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
 k limitům strategických zbraní
 k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.
Přes pokračující soupeření mezi oběma protivníky na světové, tedy i evropské, scéně vedla další odzbrojovací jednání až k podpisu smlouvy SALT II. Smlouva SALT II byla uzavřena mezi americkým prezidentem Jamesem Carterem a sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dne 18. června ve Vídni. Smlouva SALT II nastolovala faktickou rovnováhu mezi oběma supervelmocemi v oblasti strategických zbraní. Její podpis představoval pro Sovětský svaz významný diplomatický úspěch, protože smlouva plně odpovídala koncepci sovětského vojenského velení, spočívající ve vedení omezené konvenční války pod ochranou mohutného jaderného deštníku.
V posledních dnech roku 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, čímž značně sovětsko-americké vztahy ochladly. Za žádostí tamější vlády o „bratrskou pomoc“ se ve skutečnosti skrývala stará ruská a posléze i sovětská snaha o otevření cesty k moři. Snaha o průnik do oblasti Perského zálivu s jeho ropnými nalezišti zavlekla Moskvu do dlouhodobé války, která přispěla k dalšímu prohloubení krize sovětské ekonomiky a nemohla skončit jinak než porážkou. Tento okamžik byl však vzdálen ještě téměř deset let.
Mnohem závažnější byly však důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, jež se promítly do dalšího vývoje rozhovorů o omezení strategických zbraní. Smlouva SALT II byla od počátku v USA i v západní Evropě tvrdě kritizována. Odpověď USA na invazi do Afghánistánu byla pro SSSR zničující. Americký Senát ji odmítl ratifikovat a smlouva tak byla odložena na neurčito. Odpovědí na invazi bylo rovněž americké embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu a dále bojkot letních olympijských her, zahájených v Moskvě v polovině července 1980. Téměř současně s těmito událostmi se ošemetnými ukázaly rovněž plány sovětské „tankové“ generality na omezenou konvenční válku v Evropě. USA kontrolovaly nejmodernějšími zbraňovými systémy, jejichž technické i finanční náročnosti nebyl již Sovětský svaz schopen čelit.

Světová válka

2008-10-07T00:41:00.000-07:00

Koncem 60. let se již začala projevovat stále více zaostávající sovětská ekonomika mimo jiné neschopností unést obrovské tempo zbrojení a udržet krok s USA v oblasti strategických zbraní. Tato skutečnost doslova dotlačila sovětské představitele za jednací stůl a také je donutila akceptovat některé dříve naprosto nepřijatelné prvky (kontrolní mechanismy), označované v minulosti za „nepřípustné porušení suverenity“ či „vměšování do vnitřních záležitostí“.
Dne 17. Listopadu 1969 byly v zahájeny Helsinkách rozhovory o omezení strategických jaderných
Jedním z nejdůležitějších problémů 60. – 70. Let se stala otázka všeobecného a úplného odzbrojení. Já se tedy zaměřím především na jednání mezi USA a SSSR.
zbraní (Strategic Arms Limitation Talks – SALT). Cílem těchto rozhovorů bylo stabilizovat mezi supervelmocemi rovnováhu ve zbrojení. Jednání byla vedena v sedmi kolech, střídavě ve Vídni a Helsinkách. K slavnostnímu podpisu došlo při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Moskvě 26. května 1972. Komplex SALT I sestával ze dvou dokumentů – Dohody o omezení systémů protiraketové obrany (takzvaná dohoda ABM – Anti-Ballistic-Missile) a Dohody o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní, uzavírané na pět let. Tato smluvní ustanovení ovšem nebránila žádné z velmocí v kvalitativním zdokonalování povolených systémů.
V rozhovorech s USA, na počátku 70.let, předložili sovětští zástupci několikrát návrh na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Po předběžných jednáních se 3. července 1973 v Helsinkách sešli ministři zahraničí 35 evropských zemí, USA a Kanady. Další fáze konference trvala téměř dva roky. Nakonec se podařilo v září 1973 – červenci 1975 v Ženevě vypracovat Závěrečný dokument, který byl podepsán na setkání hlav států a vlád na přelomu července a srpna 1975 v Helsinkách. Tento dokument obsahoval tři hlavní části:
1) Návrhy opatření k odvrácení hrozby neúmyslného konfliktu mezi Východem a Západem.
2) Návrhy opatření k posílení vzájemné technicko-ekonomické spolupráce.
3) Ustanovení o lidských právech se závazkem „respektovat svobodu myšlení, svědomí a vyznání“.

Organizace a struktura japonského armádního letectva

2008-08-11T05:26:00.001-07:00

V úvodu článku o Ki-84 jsem slíbil, že se zmíním o struktuře, organizaci a označení japonského letectva během druhé světové války. Musím se přiznat, že když jsem před léty do této problematiky vstoupil poprvé, měl jsem díky neznámým slovům jako Sentai, Džubakugekiki Híkodan či Kantai v hlavě trochu zmatek. S kolegou Tomem se Vám však pokusíme alespoň trochu objasnit, co tato na první pohled exotická slova znamenají.
Hned zpočátku je nutné zdůraznit, že v Japonsku tehdy existovaly dvě na sobě nezávislé letecké složky: armádní (chcete-li letectvo pozemních sil) a námořní. Mezi oběma složkami, a v podstatě mezi armádou a námořnictvem obecně, panovala značná rivalita. Ostatně tak tomu bylo i např. u Američanů (a je tomu dodnes). Nicméně obě složky si byly organizačně v lecčems podobné. Zato výzbroj byla rozmanitá a japonský průmysl vyvíjel jednak typy armádní, jednak námořní. Pro lepší představivost budeme u jednotlivých organizačních stupňů uvádět i přibližné české ekvivalenty, stejně tak pro tentokrát zůstaneme jen u armádního letectva a budeme používat přepis japonských výrazů v české nikoli anglické transkripci. Podotýkáme ale, že česká transkripce nebude úplná, např. místo „české“ Čutaj budeme používat pro oko více lahodící Čutai, tedy jakýsi „poloviční“ český přepis.
Základní bojovou jednotkou armádního letectva byla tzv. Šótai (roj). Skládala se ze tří letadel a pilotů – velitele a dvou čísel, Japonci totiž létali v klasické formaci „V“, později se lze setkat i se čtyřčlennou Šótai. V některé literatuře se také můžete setkat s pojmem Hentai - znamená totéž co Šótai.
Další bojovou jednotkou byla Čutai (letka, peruť). Obvykle se skládala ze 3 Šótai (9-12 letadel) a některé měly i čtvrtou, rezervní Šótai. Počet pilotů se pohyboval od 12 do 16, stejný byl i počet mechaniků. Zbytek asi 100 osob byl ostatní pozemní personál.
3-4 Čutai (plus jedna štábní) tvořily letecký pluk – Híkosentai, zkráceně Sentai. Jednotky na tomto stupni se dělily na druhy podle úkolu, který měly plnit. Základními druhy byly stíhací, bombardovací a průzkumná Sentai. Stíhací sentai byly vybaveny buďto jednomotorovými (např. Ki-43 Hajabusa) či dvoumotorovými (Ki-45) stíhačkami, bombardovací Sentai se dělily na lehké a střední. Počet letounů u jednotlivých druhů Sentai byl různý. U stíhací to bylo 39-49 letadel, u lehké bombardovací 20-30 letadel, těžké bombardovací 28 letadel a u průzkumné 18-27 letadel. Japonské velení často sestavovalo smíšené jednotky podle potřeby, stávalo se, že Sentai tvořily např. 2 stíhací a 2 bombardovací Čutai.

2008-08-07T06:38:00.000-07:00

Vedle těchto standardních organizačních jednotek byly zřizovány další samostatné jednotky nejčastěji ve velikosti peruti, byly pojmenovány jako Dokuritsu Čutai, jejichž úkolem bylo plnění speciálního úkolu. Příkladem může být např. Dokuritsu 47. Čutai zřízená v září 1941 za účelem vyzkoušení nového typu Nakadžima Ki-44 v bojových podmínkách a nebo již nám známá experimentální Čutai, která zkoušela Ki-84. Často byly také zřizovány průzkumné, spojovací či transportní Dokuritsu.
V knihách o japonském letectvu se také můžeme setkat se slovem Butai. Není to žádná konkrétní organizační jednotka japonského letectva, je to v podstatě obecné japonské označení pro jednotku. Např. právě Dokuritsu 47. Čutai byla též nazývána jako Kawasemi Butai (Ledňáček).
Na závěr ještě malou zmínku. Do sestavy armádního letectva dále patřilo velení dopravního letectva- Rikugun Teišin Hombu, kterému podléhaly i výsadkové jednotky: Teišin Dan – výsadková brigáda, Teišin Hiko Sentai- výsadkový pluk, Kakku Rentai- kluzákový pluk. Další zajímavé téma je letecký výcvik. Systém japonských leteckých škol byl poměrně tvrdý:
První školou v tomto systému byla kadetní letecká škola (Šónen Hikóhei Gakkó). V této škole se neučilo létat, cílem bylo pouze po 2 měsících základního výcviku rozdělit žáky podle výsledků závěrečných zkoušek na skupinu létajícího a pozemního personálu. Po 12 měsících již specializovaného výcviku byly žáci určení jako létající personál vyřazeni a přestoupili do elementární letecké školy (Hikó Gakkó – Kó). Výcvik zde trval 8 měsíců, vedle teorie létání zde již žáci absolvovali 20 hodin letu s instruktorem a 70 hodin sólo. Poté opět na základě zkoušek byly žáci rozděleni na stíhací, bombardovací či průzkumné piloty. Poté absolvovali další 2 měsíce speciálního výcviku a dostali hodnost důstojníka. V pokračovací letecké škole (Hikó Gikkó – Ocu) žáci nalétali během 4 měsíců dalších 120 hodin. Na závěr byly přeřazeni k operační výcvikové škole, kde se po dobu 2 měsíců žáci seznamovali se zásadami leteckého boje, dalších 6 měsíců se žáci učili skupinovému létání v bojových sestavách. Na této škole celkem nalétali 160 hodin. Úplný letecký výcvik tedy trval cca 30 měsíců a každý žák v něm nalétal téměř 400 hodin.

2008-08-01T12:55:00.000-07:00

Nejvyšší polní jednotkou armádního letectva byla letecká armáda – Kókú Gun. Ve svém typickém složení měla 2 až 3 letecké divize. Japonsko (armádní letectvo) mělo za války celkem 5 leteckých armád:
• 1. Kókú Gun – štáb se nacházel v Tokiu. Do působnosti této armády spadalo Japonsko, Korejské a Kurilské ostrovy a Formosa (Tchai-wan).
• 2. Kókú Gun – štáb Hsigking. Působnost Mandžusko.
• 3. Kókú Gun – štáb Singapur. Působnost Barma, Thajsko, Malajsko, Sumatra, Jáva, Borneo a Francouzská Indočína.
• 4. Kókú Gun – štáb Manila. Působnost Filipíny, Celebes, Nová Guinea a přilehlé ostrovy.
• 5. Kókú Gun – štáb Nanking. Působnost Čína.
Nad tím vším stál generální štáb letectva Rikugun Kókú Hombu. Toto velitelské uskupení zajišťovalo vše potřebné k činnosti letectva - operační přípravu, zpravodajskou činnost, meteorologickou a lékařskou službu, výzbroj a výstroj, výcvik, zásobování atd.

2008-07-30T02:41:00.000-07:00

Ovšem daleko častější kombinace leteckých jednotek byly u tzv. Híkodan (letecká brigáda). Každý Híkodan měl minimálně 2, obvykle však 5 Sentai. Stíhací letecká brigáda (Sentóki Híkodan) se skládala ze 2-3 stihacích Sentai, nejčastější variantou Híkodanu však byly smíšené letecké brigády (Kugekiki Rengó Híkodan) skládající se ze 2 stíhacích, 2 bombardovacích a 1 průzkumné Sentai. V závislosti na tom, jaký druh bombardérů byl používán v bombardovací Sentai, upřesňoval se název na Keibakugekiki Rengó Híkodan (lehké bombardéry) nebo Džubakugekiki Rengó Híkodan (střední bombardéry).
Vyšší jednotkou, která sdružovala 2, max. 3 Hikodan byl Híkošidan (letecká divize). Tato jednotka plně zajišťovala vymezenou frontovou oblast a tudíž vymezený vzdušný sektor. Každý Híkošidan měl ve své podřízenosti tzv. Kókú Čiku (vzdušný sektor), což v podstatě bylo pozemní zajištění letišť. Toto zajištění bylo obvykle prezentováno letištním plukem (Híkojo Kaitai). Jeho hlavními úkoly bylo jednak kompletní zajištění provozu letiště (údržba, zásobování, opravy výzbroje i letištního zařízení), jednak samotná pozemní obrana letišť.

2008-07-08T05:08:00.000-07:00

Hned zpočátku je nutné zdůraznit, že v Japonsku tehdy existovaly dvě na sobě nezávislé letecké složky: armádní (chcete-li letectvo pozemních sil) a námořní. Mezi oběma složkami, a v podstatě mezi armádou a námořnictvem obecně, panovala značná rivalita. Ostatně tak tomu bylo i např. u Američanů (a je tomu dodnes). Nicméně obě složky si byly organizačně v lecčems podobné. Zato výzbroj byla rozmanitá a japonský průmysl vyvíjel jednak typy armádní, jednak námořní. Pro lepší představivost budeme u jednotlivých organizačních stupňů uvádět i přibližné české ekvivalenty, stejně tak pro tentokrát zůstaneme jen u armádního letectva a budeme používat přepis japonských výrazů v české nikoli anglické transkripci. Podotýkáme ale, že česká transkripce nebude úplná, např. místo „české“ Čutaj budeme používat pro oko více lahodící Čutai, tedy jakýsi „poloviční“ český přepis.
Základní bojovou jednotkou armádního letectva byla tzv. Šótai (roj). Skládala se ze tří letadel a pilotů – velitele a dvou čísel, Japonci totiž létali v klasické formaci „V“, později se lze setkat i se čtyřčlennou Šótai. V některé literatuře se také můžete setkat s pojmem Hentai - znamená totéž co Šótai.
Další bojovou jednotkou byla Čutai (letka, peruť). Obvykle se skládala ze 3 Šótai (9-12 letadel) a některé měly i čtvrtou, rezervní Šótai. Počet pilotů se pohyboval od 12 do 16, stejný byl i počet mechaniků. Zbytek asi 100 osob byl ostatní pozemní personál.
3-4 Čutai (plus jedna štábní) tvořily letecký pluk – Híkosentai, zkráceně Sentai. Jednotky na tomto stupni se dělily na druhy podle úkolu, který měly plnit. Základními druhy byly stíhací, bombardovací a průzkumná Sentai. Stíhací sentai byly vybaveny buďto jednomotorovými (např. Ki-43 Hajabusa) či dvoumotorovými (Ki-45) stíhačkami, bombardovací Sentai se dělily na lehké a střední. Počet letounů u jednotlivých druhů Sentai byl různý. U stíhací to bylo 39-49 letadel, u lehké bombardovací 20-30 letadel, těžké bombardovací 28 letadel a u průzkumné 18-27 letadel. Japonské velení často sestavovalo smíšené jednotky podle potřeby, stávalo se, že Sentai tvořily např. 2 stíhací a 2 bombardovací Čutai.

Organizace a struktura japonského armádního letectva

2008-06-23T02:23:00.000-07:00

2008-06-19T03:02:00.000-07:00

V říjnu až prosinci 1943 bylo ztraceno 979 Panzer III a IV a 444 útočných děl, z větší části protože byly opuštěny při ústupu. Podobně bylo mezi červencem a prosincem zničeno 2.235 děl a 1.692 protitankových děl. Generál Guderian nakonec poukázal na malý smysl výroby nových zbraní, když byly používané takto obětovány. Promsoustředění výroby an tanky byl stále větší nedostatek náhradních dílů. V červnu 1943 měli Němci 2.569 operačních tanků a 463 v opravě. V únoru 1944 jen 1.519 operačních tanků a 1.534 v opravě. V únoru bylo jen 145 poškozených tanků vráceno na frontu. Guderian odhadoval, že opravené tanky a děla nahradí produkci za 9 měsíců. Na konci března se situace stále nezlepšovala a počet operačních tanků nevzrůstal, přestože rostly dodávky nových tanků. Ačkoliv byla síla německých armád na Západě značně oslabena, byla stále dost velká, aby odrazila spojenecké vylodění. Pod Rundstedtovým velením bylo 1.6.1944 58 bojových divizí, z nichž bylo 33 statických nebo v záloze a měly jen omezenou bojovou hodnotu. 24 divizí bylo klasifikováno jako vhodné pro službu na Východě z důvodu vysoké mobility a dobrého výcviku personálu. Zahrnovaly 13 pěších divizí, 2 výsadkové divize, 5 armádních tankových divizí a 4 SS divize tankové nebo pancéřových granátníků. 21. Panzer Division byla stále částečně vybavena ukořistěným materiálem a nebyla schopná služby v Rusku, ačkoliv jinak byla schopná ofenzivních akcí a byla dobře vyzbrojená. Všechny pěší divize byly na pobřeží nebo blízko něj pod velením 4 armád německého velitele v Holandsku. 1. Armee dtžela atlantické pobřeží Francie, 7. Armee Bretaň a Normandii, 15. Armee pobřeží Kanálu a 19. Armee pobřeží Středozemního moře. 7. Armee, která první čelila invazi, měla 14 pěších divizí ve 4 sborech.

2008-06-15T01:36:00.000-07:00

Protože byla východní fronta hlavní a Západ nebyl bezprostředně ohrožen, byl dodáván nejlepší materiál přirozeně na Východ. Politika vyzbrojit západní divize hlavně ukořistěným materiálem v prosinci 1941, kdy byl vydán rozkaz vyzbrojit tak 10 divizí. Východ měl dále prioritu pro dodávky nového materiálu do konce roku 1943 a ačkoliv bylo nové tanky dodávány také k OB West, byly poté často přemístěny s jednotkami na Východ. Na konci října 1943 bylo na Západě 703 tanků, útočných děl a samohybných 88 mm protitankových děl. Na konci prosince jich bylo 823, díky novým tankům Panzer IV. Všechny tanky Tiger byly posílány do Ruska a zásoba samohybných děl byla značně snížena. Plánováno bylo zvýšení na 1.226. Nový rok přinesl změnu. Leden přinesl jen mírné zvýšený, ale pak se dodávky na Západ zvýšily. Ačkoliv většina tanků Tiger šla stále na Východ, dostával OB West více tanků Panther. Na konci dubna měl OB West 1.608 německých tanků a útočných děl, z toho 674 Panzer IV a 514 Panzer V. Plánovaný stav pro konec května byl 1.994. Na pozadí dezintegrace německé válečné ekonomiky byl počet tanků shromážděných na Západě významným úspěchem a dokazoval důležitost přičítanou vylodění. Exponenti teorie Blitzkriegu, jako Generaloberst Heinz Guderian, Inspektor Panzertruppe, věřili, že bez velkých obrněných formací je pro Německo nemožné přejít k ofenzivním operacím nezbytných ke konečnému vítězství. Koncem roku 1943 proto Guderian předložil a Hitler schválil schéma pro zformování 10 divizí strategické obrněné rezervy a zároveň posílit stávající obrněné divize. Byla potřeba nových tanků ve velkém počtu. Ale tlak spojenecké letecké ofenzívy a ruských pozemních útoků to znemožňoval. Ruské armády ničily existující tanky, kdežto spojenecké bombardéry ztížily novou výrobu. Němci hledali odpověď ve zvýšení počtu továren na výrobu tanků. Výsledkem bylo snížení výroby náhradních dílů. Ale bez těchto dílů nemohly německé armády v Rusku opravit tanky poškozené v boji.

2008-06-10T00:57:00.000-07:00

Ten se skládal z 12 kanónů 88 mm a děl menších kalibrů, ale postrádal pětinu personálu. Při invazi v červnu měl OB West 6 armád a 3 tankové divize SS. Jejich síla a organizace byla velmi rozmanitá. Síla divize byla od 12.768 (9. Panzer) do 16.466 mužů (2. Panzer). Divize SS se 6 místo 4 pěších praporů měly od 17.590 (9. SS Panzer) do 21.386 mužů (1. SS Panzer). Všechny tankové divize byly silnější než jejich americké protějšky, 1. SS více než dvakrát větší. Na druhou stranu měly méně tanků. Dle organizačních tabulek měly mít tankový pluk s praporem tanků Panzer IV a praporem Panzer V. Každý prapor měl mít čtyři roty s 22 tanky. Skutečnost byla odlišná. Dokonce i 2. Panzer Division, nejlépe připravená v den D, měla méně Panzer V, než dle tabulek. 1. SS Panzer Division měla mít 45 útočných děl, 21 Panzer III, 101 Panzer IV a 81 Panzer V. Ve skutečnosti měla dost útočných děl, ale jen 88 tanků, včetně 50 Panzer IV a Panzer 38 V. Organizační tabulky pro 2. SS Panzer Division měla ze 75 útočných děl jen 33, ze 7 Panzer III žádný, z 57 Panzer IV 44 a z 99 Panzer V jen 25. Armádní tanková divize se skládala z dvou pluků (4 prapory) pěchoty a jednoho tankového pluku, samohybný protitankový prapor (vyzbrojený často útočnými děly), obrněný průzkumný prapor, protiletadlový prapor a dělostřelecký pluk s lehkým samohybným praporem, lehkým taženým praporem a středním taženým praporem. SS divize měly navíc lehký tažený prapor. Rozmanitá tanková výzbroj byla typická pro divize na Západě a odrážela požadavky východní fronty a výrobní obtíže díky spojeneckým náletům.

2008-06-08T00:18:00.000-07:00

Fallschirm Regiment s 15 rotami měl 3.457 mužů. Obě jednotky byly větší než odpovídající pěší jednotky. Měly převahu v počtu i kvalitě. Byli zformovány z dobrovolníků, mladých mužů, jejichž bojová morálka byla excelentní. Průměrný věk vojáků 6. Fallschirm Regiment byl 17,5. Výsadkové jednotky byly lépe vyzbrojeny. Střelecké roty 6. Fallschirm Regiment měly dvakrát více lehkých kulometů než roty pěších divizí. Rota těžkých zbraní měla 12 těžkých kulometů a 6 středních minometů. Jedinou slabostí výsadkových jednotek byl nedostatek motorizace. 6. Fallschirm Regiment měl jen 70 nákladních aut 50 různých modelů! Teoreticky, byla s výsadkovou divizí shodná divize pancéřových granátníků, což byla v podstatě pěší divize s tankovým praporem, několika obrněnými transportéry a samohybným dělostřelectvem. Jedinou takovou divizí na Západě ve chvíli invaze byla 17. SS Panzer Grenadier Division Goetz von Berlichingen. Podobně jako všechny divize SS, byla silnější než odpovídající armádní divize. Na druhou stranu, jako většina divizí na Západě měla i ona nižší stav než měla podle tabulek mít. Měla 6 střeleckých praporů ve 2 plucích, které byly motorizovány, jeden prapor měl být obrněný. Ve skutečnosti měla 4 prapory zlepšenou motorizaci (částečně italská auta), dva měly kola. Tankový prapor měl 47 útočných děl a žádné tanky. Síla divize byla 18.354 mužů, 1.6. jich divize měla 17.321. Protitankový prapor, který měl mít 3 roty samohybných děl, měl jen jednu rotu s 9 kanóny 75 mm a 3 kanóny 76,2 mm. Divize měla plně obrněný průzkumný prapor se 6 rotami a protiletadlovým praporem.

2008-05-22T03:27:00.000-07:00

Palebná síla pušek byla v německé divizi o 1.200 menší než v americké, ale celkově byla palebná síla divize silnější. Německá divize byla srovnatelná v dělostřelectvu, měla trošku více polních houfnic a mnohem více automatických zbraní. Pěší divize 1944 byla základním typem pro nové divize stejně jako pro reorganizaci starších formací, např. Luftwaffe Feld Division. Divize zahrnovaly většinu Rundstedtovy pěchoty, nicméně statické divize byly z této reorganizace vyňaty. Statické divize byly zformovány na požadavek Rundstedta v roce 1942, aby měl jádra divizí nemožná přesunout na Východ. Ačkoliv měly 9 střeleckých praporů, byly podstatně slabší než pěší divize starého typu. Postrádaly průzkumný prapor a měly jen tři prapory dělostřelectva. Ačkoliv byly statické divize navrženy jako posádkové jednotky na Západě, nebyly nijak bezpečné před odvody na Východ. Tak do konce roku 1943 většina divizí ztratila svůj třetí pluk. Pokusy v letech 1943 a 1944 o doplnění těchto jednotek Ost battaliony vedly k opuštění organizačních tabulek ve prospěch improvizace. Celkový počet a síla různých bojových jednotek statických divizí byla velmi různá. Zatímco 716. Division měla šest praporů a jen jeden plukovní štáb v den D, 709. Division, která obsadila 2,5-krát delší pobřežní linii, měla 11 praporů pod třemi plukovními štáby. Dokonce i poté, co byla standardizována divize 1944-typ, experimenty pokračovaly. Některé divize (77. a 91. u 7. Armee) měly 6 střeleckých praporů ve dvou plucích. Postrádaly Füsilier Battalion a měly 3 místo 4 dělostřeleckých praporů. U 77. Division byly přiděleny Ost Batterie a Volžsko-tatarský střelecký prapor. 91. Division dostala výsadkový pluk. Nejlepší pěší jednotky německé armády v roce 1944 byly výsadkářské divize, administrativně spadající pod Luftwaffe, ale takticky pod velení armád. Do podzimu 1943 měly německé výsadkové síly jen jeden sbor se dvěma divizemi. V tu dobu Goering představil Hitlerovi program výstavby dvou výsadkových armád do konce roku 1944 o síle 100.000 mužů. Měli být elitou, odpovídající jednotkám SS. Z nových výsadkových jednotek vytvořených na počátku roku 1944, dostal OB West 3. a 5. Division a 6. Fallschirm Regiment (z 2. Fallschirm Division). Jen Regiment a 3. Division se zúčastnily bojů. 3. Fallschirm Division se skládala ze tří pluků se třemi prapory, navíc měl každý pluk 13. (minometnou), 14. (protitankovou) a 15. (ženijní) rotu. Minometná rota v 6. Fallschirm Regiment se skládala z 9 těžkých (120 mm) minometů, ale v 3. Fallschirm Division byly různé zbraně, včetně 100 mm minometů a 105 mm Nebelwerferů. Výsadková divize měla jen jeden prapor lehkého dělostřelectva (12 70 mm houfnic). Rozkaz ze 12.5.1944 doplnit jednotku dělostřeleckým plukem se dvěma lehkými a jedním středním praporem nebyl do začátku bojů slněn. Stejně jako přidělení těžkého minometného praporu (46 120 mm minometů). V dubnu a květnu dostala divize protiletadlový prapor s 12 88 mm kanóny. Celková síla divize 22.5. byla 17.420 mužů. Síla 6.

Německá bojová organizace v roce 1944

2008-05-19T04:45:00.000-07:00

V letech 1939 až 1943 se německá standardní pěší divize skládala ze tří pluků s celkem devíti střeleckými prapory. Každý pěší pluk měl 12 střeleckých rot a rot těžkých zbraní, 13. (polní houfnice) a 14. (protitankovou) rotou. Divize měla také protitankový a průzkumný prapor. Dělostřelectvo se skládalo z jednoho středního (150 mm houfnice) a tří lehkých (105 mm houfnice nebo kanóny) praporů s celkovým počtem 48 děl. Německé pěchotní dělostřelectvo bylo tak srovnatelné s americkou divizí. Díky protitankovým a průzkumným jednotkám a počtu 17.000 mužů byla německá divize větší než její americký protějšek. V říjnu 1943 byla početní síla divize drasticky snížena při zachování její palebné síly. Organizace nové divize (13.656 mužů) se skládala ze tří pluků po dvou praporech. Problém, který navodil v lednu 1944 Hitler byl, jak uspořádat 11.000 mužů bez ovlivnění bojové síly divize. Armádní plánovači toto snížení odmítli a souhlasili jen se snížením na 12.769 mužů. Redukce byla provedena zejména v podpůrných jednotkách a poměr bojových jednotek vzrostl na 75 – 80 %. Výsledkem byla pěší divize typ 1944. Redukce z devíti pěších praporů na šest byla zmírněna výměnou Füsilier praporu za starou průzkumnou jednotku. Füsilier prapor, určený pro průzkum, byl organizován jako střelecký prapor, jen jedna rota byla vybavena koly a jednotka měla více koňských potahů a několik motorových vozidel. Tak se stal Füsilier prapor sedmým střeleckým praporem. Kromě ztráty tří praporů se snížily počty vojáků ve střeleckých rotách a četách, na druhé straně se zvýši počet automatických zbraní. Střelecká rota měla 140 mužů a 2 důstojníky, U.S. Company měla 187 mužů a 6 důstojníků.

2008-05-15T10:24:00.001-07:00

New York City má 11 písmen.
Afghanistan má 11 písmen.
Ramsin Yuseb (terorista, který uz roku 1993 hrozil znicením "dvojcat"
WTC) má 11 písmen.
George W Bush má rovnez 11 písmen.
Mohla by to být dobrá náhoda. Ale bude to jestě lepsí:
1. New York je jedenáctý stát USA
2. první letadlo, které vlétlo do dvojcat, melo císlo letu 11
3. v tomto letu bylo 92 pasazéru. 9+2=11
4. Let číslo 77, druhé letadlo, které vlétlo do dvojcat, mel 65
pasazeruů 6+5=11
5. tragédie se stala 11 zárí. Neboli jak se > nyní oznacuje 9/11
9+1+1=11
6. toto datum odpovídá telefonímu císlu amerických záchranných
jednotek 911. opet 9+1+1=11 to nebude náhoda.?! cti dál a více
premýslej:
7. v letadlech bylo dohromady 254 obetí. 2+5+4=11
8. 11. zárí je 254 den v kalendári. opet 2+5+4=11
9. bombový atentát v Madridu se stal 3.11.2004. > 3+1+1+2+4=11
10. tato tragédie se stala presneě 911 dní po > atentátu na dvojcata
WTC a zase 911, zase > 9/11, zase 9+1+1=11

Teď to ale zacne bejt porádne strasidelný:
otevri si Word a udelej následující:
napis velkými písmeny Q33 NY (coz je císlo letadla, které jako první
vlétlo do dvojcat) - oznac tyto písmena, zmeněň velikost písma na 48 a
typ písma na Wingdings(1)
Tak co, jak je po tele?

2008-05-15T10:24:00.000-07:00

2008-05-02T03:56:00.000-07:00

Podepsání dohody se stalo historickou událostí. Sovětský svaz a Spojené státy americké se totiž vůbec poprvé dokázaly dohodnout na likvidaci celého zbrojního systému. Ve Washingtonu byl učiněn první a klíčový krok k možnému ukončení závodů ve zbrojení.Použitá literatura:
 Sovětsko-americká dvoustranná jednání o odzbrojení, Dokumenty
 Navrátil Jan, Stručné dějiny USA, nakladatelství Svoboda, 1984
 Dějiny evropské civilizace II., nakladatelství Paseka, 1997
 Johnson Paul, Dějiny 20.století, nakladatelství Rozmluvy, 1991
 Internetové články
 kolektiv, Svět a Československo ve 20.století, nakladatelství Horizont, 1990

2008-04-26T02:39:00.000-07:00

V průběhu roku 1986 předložil SSSR několik odzbrojovacích návrhů. Na druhé vrcholné schůzce Reagan – Gorbačov, která se konala v polovině října 1986 v Reykjavíku, se již dohoda o omezení strategických útočných zbraní a likvidaci jaderných prostředků středního dosahu zdála být na dohled. Nakonec však jednáni znovu ztroskotalo na existenci projektu SDI.
Rok 1987 přinesl hledání oboustranně přijatelného řešení, provázené postupným sbližováním do té doby nesmiřitelně protikladných postojů. Dne 8. prosince 1987 při příležitosti třetí schůzky Reagan – Gorbačov ve Washingtonu byla podepsána dohoda, předpokládající likvidaci všech jaderných systémů středního dosahu, to znamená balistických raket a křídlatých střel o dosahu 500-5000 kilometrů. Tento dokument vycházel z takzvané nulové varianty, která byla Spojenými státy prosazována od počátku osmdesátých let, sovětskou stranou však dosud tvrdě odmítána. Podle dohody měl Sovětský svaz zlikvidovat 1752, Spojené státy 859 kusů těchto zbraní. Dále obsahovala do té doby naprosto nepředstavitelná ustanovení, týkající se kontroly dodržování přijatých usnesení. Sovětským i americkým kontrolním týmům měl být do budoucna umožněn přístup na základny protivníka, stejně tak i přímá účast na střelnicích i v jiných zařízeních, vybraných pro provedení likvidace. Obě strany se rovněž dohodly na dodržování smlouvy ABM (jedné z dohod komplexu SALT I), která zakazovala budování systémů protiraketové obrany (včetně kosmu), avšak umožňovala provádění výzkumu ve smluvně stanoveném rozsahu.

2008-04-19T09:32:00.000-07:00

Mezitím se ovšem nezadržitelně blížil okamžik, kdy mělo započít rozmisťování amerických systémů středního dosahu v západní Evropě, jak bylo rozhodnuto Radou NATO. Koncem listopadu 1983 schválil Spolkový sněm SRN rozmístění těchto zbraní na svém území. Podobná rozhodnutí postupně učinily další parlamenty západoevropských zemí. Na tyto skutečnosti reagoval Sovětský svaz demonstrativním odchodem ze ženevských jednání o omezení zbraní středního dosahu a opustil jednací stůl i v rámci rozhovorů START. Tím se odzbrojovací jednání na všech úrovních zastavila.
Koncem roku 1984 se SSSR, obávající se dalšího již neúnosného stupňování nákladů na zbrojení, vrátil k jednacímu stolu. Sovětští zástupci se všemi možnými způsoby snažili zmařit projekt SDI a plány na vojenské využití kosmického prostoru. Americký prezident Reagan sice na projektu SDI trval, projevil však ochotu jednat s novým sovětským vedením o redukci jaderných zbraní.
Rozhovory o likvidaci jaderných systémů středního dosahu v Ženevě byly tedy přerušeny odchodem sovětské delegace v listopadu 1983. Koncem roku 1984 se však americký státní tajemník George Shultz a jeho sovětský protějšek Andrej Gromyko dohodli, jak jsem již zmínila, na opětovném pokračování rozhovorů. Jednání začala 12. Března 1985, opět v Ženevě. Podmínky pro dohodu byly nesrovnatelně příznivější než před rokem. Reaganova administrativa posuzovala ovšem zahájené rozhovory s krajní opatrností a spíše vyčkávala na další vývoj v SSSR (den předtím se generálním tajemníkem ÚV KSSS stal Michael Gorbačov). Za této situace první summit Reagan – Gorbačov, k němuž došlo počátkem třetí dekády listopadu 1985 v Ženevě, přinesl pouze osobní seznámení obou nejvyšších představitelů.

2008-04-09T03:49:00.000-07:00

Od roku 1977 začal SSSR nahrazovat staré rakety středního doletu, které byly namířené na cíle v západní Evropě, modernějšími systémy typu SS-20. Členské státy NATO se tímto krokem cítily ohroženy a hodnotily jej jako jednostranné porušení principu strategické rovnováhy v Evropě. Na úrovni NATO bylo zahájeno jednání, jakým způsobem by mělo být na tento sovětský krok reagováno. Dne 12. prosince 1979 se v Bruselu ministři zahraničí a obrany členských států NATO dohodli na tom, že odezvou na nejnovější sovětskou ofenzívu bude rozmístění amerických systémů středního dosahu v západní Evropě. K tomuto kroku mělo však dojít teprve tehdy, nepovedou-li jednání se SSSR o likvidaci raket středního dosahu k uspokojivému výsledku. V takovém případě měly USA již v roce 1983 začít s rozmisťováním svých jaderných prostředků středního dosahu – rakety Pershing II a křídlaté střely (Cruise Missiles) – v západní Evropě. Moderní a vysoce přesné zbraňové systémy napomohly vytvoření rovnováhy sil.
Jednání o jaderných prostředcích středního doletu mezi USA a SSSR začalo v Ženevě (Intermediate-Range Nuclear Forces, INF) po mnoha průtazích a odkladech (díky SSSR) až v listopadu 1981. Situaci zkomplikoval a vztahy mezi oběma supervelmocemi dokonale ochladil již zmíněný sovětský vpád do Afghánistánu v prosinci 1979. Nový americký prezident Ronald Reagan – nastoupil úřad 20. ledna 1981 jako 40.prezident USA – se v prvním období svého úřadování stavěl k pokračování rozhovorů o kontrole zbrojení krajně odmítavě a SSSR označoval zcela otevřeně za „říši zla“. I přes tento Reaganův odmítavý postoj byla v červnu 1982 v Ženevě zahájena nová jednání o omezení strategických zbraní. Prezident Reagan zavedl posléze pro jednání, označovaná původně SALT, termín START (Strategic Arms Reduction Talks). Snažil se tak zdůraznit odlišnost od sporné smlouvy SALT II. Toto kompromisní řešení se však nesetkalo s konkrétnější odezvou. Daleko větší význam mělo naopak nové kolo tlaku na SSSR.
V březnu 1983 vyhlásil prezident Reagan projekt, nazvaný strategickou obrannou iniciativou (Strategic Defense Initiative, SDI). Tento projekt zásadním způsobem změnil vývoj situace v oblasti vývoje a výroby strategických zbraní, respektive jejich kontroly. Projekt SDI předpokládal vybudování protiraketového obranného systému, umístěného v kosmickém prostoru. Předpokládalo to velké finanční náklady, které se ale měly zhodnotit v téměř absolutní jistotě likvidace nalétávajících mezikontinentálních raket protivníka. Zveřejnění projektu SDI bylo pro SSSR další těžkou ranou, na niž již sovětská ekonomika nedokázala nalézt odpověď.

2008-04-07T05:16:00.000-07:00

Přes pokračující soupeření mezi oběma protivníky na světové, tedy i evropské, scéně vedla další odzbrojovací jednání až k podpisu smlouvy SALT II. Smlouva SALT II byla uzavřena mezi americkým prezidentem Jamesem Carterem a sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dne 18. června ve Vídni. Smlouva SALT II nastolovala faktickou rovnováhu mezi oběma supervelmocemi v oblasti strategických zbraní. Její podpis představoval pro Sovětský svaz významný diplomatický úspěch, protože smlouva plně odpovídala koncepci sovětského vojenského velení, spočívající ve vedení omezené konvenční války pod ochranou mohutného jaderného deštníku.
V posledních dnech roku 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, čímž značně sovětsko-americké vztahy ochladly. Za žádostí tamější vlády o „bratrskou pomoc“ se ve skutečnosti skrývala stará ruská a posléze i sovětská snaha o otevření cesty k moři. Snaha o průnik do oblasti Perského zálivu s jeho ropnými nalezišti zavlekla Moskvu do dlouhodobé války, která přispěla k dalšímu prohloubení krize sovětské ekonomiky a nemohla skončit jinak než porážkou. Tento okamžik byl však vzdálen ještě téměř deset let.
Mnohem závažnější byly však důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, jež se promítly do dalšího vývoje rozhovorů o omezení strategických zbraní. Smlouva SALT II byla od počátku v USA i v západní Evropě tvrdě kritizována. Odpověď USA na invazi do Afghánistánu byla pro SSSR zničující. Americký Senát ji odmítl ratifikovat a smlouva tak byla odložena na neurčito. Odpovědí na invazi bylo rovněž americké embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu a dále bojkot letních olympijských her, zahájených v Moskvě v polovině července 1980. Téměř současně s těmito událostmi se ošemetnými ukázaly rovněž plány sovětské „tankové“ generality na omezenou konvenční válku v Evropě. USA kontrolovaly nejmodernějšími zbraňovými systémy, jejichž technické i finanční náročnosti nebyl již Sovětský svaz schopen čelit.

2008-04-02T05:06:00.000-07:00

V rozhovorech s USA, na počátku 70.let, předložili sovětští zástupci několikrát návrh na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Po předběžných jednáních se 3. července 1973 v Helsinkách sešli ministři zahraničí 35 evropských zemí, USA a Kanady. Další fáze konference trvala téměř dva roky. Nakonec se podařilo v září 1973 – červenci 1975 v Ženevě vypracovat Závěrečný dokument, který byl podepsán na setkání hlav států a vlád na přelomu července a srpna 1975 v Helsinkách. Tento dokument obsahoval tři hlavní části:
1) Návrhy opatření k odvrácení hrozby neúmyslného konfliktu mezi Východem a Západem.
2) Návrhy opatření k posílení vzájemné technicko-ekonomické spolupráce.
3) Ustanovení o lidských právech se závazkem „respektovat svobodu myšlení, svědomí a vyznání“.
Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.
Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
 k limitům strategických zbraní
 k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.

2008-03-27T05:11:00.000-07:00

Americko–sovětská jednání o odzbrojení

Koncem 60. let se již začala projevovat stále více zaostávající sovětská ekonomika mimo jiné neschopností unést obrovské tempo zbrojení a udržet krok s USA v oblasti strategických zbraní. Tato skutečnost doslova dotlačila sovětské představitele za jednací stůl a také je donutila akceptovat některé dříve naprosto nepřijatelné prvky (kontrolní mechanismy), označované v minulosti za „nepřípustné porušení suverenity“ či „vměšování do vnitřních záležitostí“.
Dne 17. Listopadu 1969 byly v zahájeny Helsinkách rozhovory o omezení strategických jaderných
Jedním z nejdůležitějších problémů 60. – 70. Let se stala otázka všeobecného a úplného odzbrojení. Já se tedy zaměřím především na jednání mezi USA a SSSR.
zbraní (Strategic Arms Limitation Talks – SALT). Cílem těchto rozhovorů bylo stabilizovat mezi supervelmocemi rovnováhu ve zbrojení. Jednání byla vedena v sedmi kolech, střídavě ve Vídni a Helsinkách. K slavnostnímu podpisu došlo při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Moskvě 26. května 1972. Komplex SALT I sestával ze dvou dokumentů – Dohody o omezení systémů protiraketové obrany (takzvaná dohoda ABM – Anti-Ballistic-Missile) a Dohody o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní, uzavírané na pět let. Tato smluvní ustanovení ovšem nebránila žádné z velmocí v kvalitativním zdokonalování povolených systémů.

2008-03-19T09:25:00.000-07:00

Jeden ho doslova označil za äarcizbabělce, jehož teprve pořádný trunk přiměje zaujmout pevný postoj". V jiné zprávě se můžeme dočíst, jak ruský nejvyšší státník předstíral koktání a nahluchlost, aby se nemusel jasně vyjádřit a získal čas na rozmyšlenou. Jindy psal úmyslně nečitelně, aby po vrácení dokumentů mohl podle situace dosadit äsprávný" text.19' Utápěl obrovské částky v hazardu, což 58 DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
rumovalo jeho rodinný rozpočet. Rakouský vyslanec to komentoval slovy: äTento zajímavý muž má plno dluhů, vede velký dům, již před dvěma roky si v Moskvě vybral plat na sedm let dopředu, hodně hraje a není dobrým hospodářem."201 Jako mnoho jeho současníků byl Bestužev velmi pověrčivý, určité dny v roce považoval za nešťastné a nikdo ho v takový den nedonutil pracovat. Carevna s ním nerada jednala osobně, ale ještě méně ráda četla jakékoli spisy; proto se jejich styk často na dlouhou dobu přerušil. Z tohoto důvodu zaujímaly klíčové postavení v politickém životě osobnosti, jež měla Alžběta Petrovna ráda, které přijímala na audience, zvala ke stolu a na různé společenské události. Bestužev se o protipruské linii vyjádřil v jednom z pamětních spisů: äPruský král je náš nejbližší a nejmocnější, a proto také nejnebezpečnější soused, a to i kdyby neměl nestálý, lichvářský, neklidný a nedůstojný charakter. S mocí pruského krále vzrůstá nebezpečí a nemůžeme být dostatečně předvídaví, co všechno nás od tak mocného, lehkomyslného a proměnlivého souseda může potkat. Zájmy a bezpečí naší říše si žádají nenechat spojence bez pomoci, tedy námořní mocnosti (Británie a Nizozemí - pozn. F. S.) ..., polského krále jako saského kurfiřta a uherskou královnu, která pro územní polohu svého panství sdílí stejné zájmy s Ruskem."21' Mnoho historiků se zmiňuje o subjektivních motivech proti-prusky orientovaného ruského dvora. Carevně byl Fridrich II. skutečně nesympatický. Tropil si žerty z církve, jeho strohý a as-ketický život kontrastoval s její bigotností, prostopášností a roz-hazovačností. Navíc odmítl provdat svou sestru za careviče a podle svědectví různých diplomatů i äzpravodajů" se o životě na petrohradském dvoře vyjadřoval velice ironicky a kriticky. Nicméně zahraniční politika se řídila objektivní mocenskou situací a dlouhodobými koncepcemi. Klíčový zahraničněpolitický činitel Bestužev sice nelibě vzpomínal na to, jak ho v Prusku opomněli vyznamenat za jeho působení v Hamburku, ale jeho politický program primárně vycházel z ohledu na strategické zájmy Ruska. Především se snažil, aby jiné mocnosti nezískaly převahu v ruském mocenském äpředpolí" - v Polsku. schůzka V babiole Rakouský dvůr zvažoval vzhledem ke vzrůstajícímu napětí mezi oběma nejsilnějšími západními velmocemi několik alternativ.

2008-03-17T05:51:00.000-07:00

Tuto operaci se Britové pokusili provést již na přelomu let 1747-1748, kdy se ruské jednotky za britské subsidie přesunuly do německé oblasti. Také ohled na obchodní zájmy činil z Ruska äpřirozeného spojence". Přes Petrohrad, Rigu, Revel (Tallin) a Narvu proudilo do země britské zboží, britské lodě odvážely základní materiál na stavbu lodí, dříví, smůlu, konopí, plachtovinu, dehet, železo a zemědělské produkty. Ruský import z Británie byl šestinásobné nižší než export, přesto ze situace profitovala britská strana, protože námořní doprava byla v jejích rukou. Dvě třetiny lodí v ruských pobaltských přístavech pluly pod britskou vlajkou. Britové měli obchodní zastoupení nejen ve zmíněných přístavech, ale též v Moskvě, Vologdě, Tule a dokonce i v Astra-chani. Pro Brity byl ruský obchod daleko důležitější než levant-ský.

DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
na PETROHRADSKÉM DVOŘE
Britové počítali s kladnou reakcí petrohradského dvora, protože Rusové od čtyřicátých let 18. století důsledně usilovali o izolaci a oslabení pruského státu, jejž jako francouzského spojence považovali za součást tzv. protiruské bariéry, která měla zabránit jejich expanzi na západ. Poražením a připoutáním Pruska k Rakousku hodlali tuto překážku oslabit. Za ztělesnění této politiky nutno označit kancléře hraběte Alexeje Petroviče Bestužev-Rjumina. Na jeho bedrech spočívalo vedení zahraniční politiky prakticky od Ruský kancléř hrabě A. P. Bestužev-Rjumin

nástupu Alžběty Petrovny na trůn, ale v padesátých letech již začal ztrácet dřívější svěžest. Na jeho stavu se podepsal nezdravý způsob života, sklon k nadměrnému pití, přejídání a prostopášnosti. Vyslanci si stěžovali na jeho stupňující se lenost, těžkopádnou pedanterii, nerozhodnost a nepříliš velkou odbornost.

2008-03-13T06:41:00.000-07:00

DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
francouzské Akademie.) Španělský král odmítl nabídku spojenectví a vyzval Ludvíka XV, aby se snažil dosáhnout s Brity mírového východiska. Francie se mohla v polovině padesátých let opřít pouze o Prusko, které nemělo zájem podílet se na francouzsko-britském konfliktu a diplomatickou cestou se snažilo uhájit svou neutralitu. Fridrich Veliký byl již na jaře 1755 přesvědčen o nevyhnutelnosti francouzsko-britské války a doporučil francouzskému vyslanci: äVíte, k čemu bych se za současné situace rozhodl, kdybych byl francouzským králem? Jakmile by byla vyhlášena válka nebo by se Angličané dopustili nepřátelských činů vůči Francii, jak prý už se ve Středomoří děje, poslal bych velký sbor do Vestfálska a vrhl se s ním proti Hannoversku.""' V důsledku toho by podle stávajícího spojeneckého systému museli Rakušané shromáždit pomocné sbory pro britsko-hannoverského spojence a nemohli pomýšlet na novou válku s Berlínem.12' Fridrich II. však netušil, že britsko--rakouské spojenectví již není aktuální. V odpovědi na jeho návrh Francouzi sdělili, že počítají s tím, že by na Hannoversko zaútočil on. To pruský král nehodlal a odbyl versailleský dvůr výmluvami. Svou eventuální účast na invazi do Hannoverská podmínil zahrnutím Dánska a Turecka do protibritského bloku, což mělo udržet Rusko a Rakousko äna uzdě". Navíc opustil ähannoverský" model a vyzval Francouze k ävýhodnému" útoku na Flandry.13' Počítal totiž s tím, že by mohl zůstat stranou francouzsko-britského boje o Jižní (Rakouské) Nizozemí. Francouzští ministři se nemohli shodnout, jak mají reagovat na britské nepřátelství. Ve státní radě se diskutovalo, zda přijmout výzvu k válce na moři a v koloniích, nebo využít převahy pozemní armády a pokusit se rozhodnout boj na kontinentě. Hrabě ďArgenson a vévoda de Belle Isle tvrdili, že se Francouzi nemohou v boji na moři a koloniích nepříteli rovnat, proto navrhovali zaútočit na Hannoversko a za případné ztráty v Americe se odškodnit v Rakouském Nizozemí. Pokud by se k nim připojilo Prusko, získali by převahu i naději na úspěch. Proti tomuto plánu se postavil nejvlivnější ministr Machault, jenž chtěl válku omezit pouze na moře. Mlčenlivý, přísný, tvrdohlavý, ale schopný Machault pocházel ze staré úřednické rodiny Nepatřil k teoretikům a snílkům, nýbrž byl přesným a strohým praktikem. Ministr se mezi dvořany netěšil oblibě, považovali ho za despotického a pedantského člověka. Ludvík XV. však doufal, že v něm nalezl äsvého" Colberta. Oblíbil si ho nejvíce ze všech ministrů, vážil si jeho smyslu pro povinnost a oceňoval jeho Uši-56 DIPLOMATICKÁ REVOLUCE li o reformy. Charakterizoval ho slovy ämuž podle mého gusta". Machaulta podpořil maršál Noailles, jenž se rozhodné postavil proti případnému útoku na Rakouské Nizozemí, a také králova milenka, paní de Pompadour, jež se obávala, že by králova účast ve válce mohla ohrozit její postavení. Ludvík XV kolísal mezi oběma stranami. Jeho jediný spojenec, pruský král Fridrich II., mu v létě zopakoval důvody, proč se nemůže zúčastnit útoku na Hannoversko. Opět se odvolal na potřebu koordinace s Dánskem a Tureckem a tentokrát se již neuchýlil k náznakům, ale jednoznačně odmítl ofenzivní postup.14' Přes brunšvické příbuzné sdělil britské vládě, že se nezúčastní žádného útoku na Hannoversko, neboť mu jde především o zachování evropského míru.15' Vyzval Francouze k energickým opatřením, která by zastrašila britské spojence a přiměla spřátelené mocnosti, Švédsko a Dánsko, aby Francouzům poskytly pomoc. Zároveň navrhoval, aby francouzská armáda zaútočila na špatně zajištěné Rakouské Nizozemí. Tím by byli Rakušané zaměstnáni a Prusové by udrželi neutralitu.16' Nové spojence nehledali jen Francouzi, ale i Britové. Poté, co ztroskotala jednání s vídeňským dvorem, přišel vévoda z New-castle s ideou vyjednat konvenci s Ruskem a využít jí k nátlaku na Berlín, aby uznal neutralitu Hannoverská a zavázal se ji bránit. Situaci komentoval slovy: ä(Berlín - pozn. F. S.) nemůže nic dělat bez Holanďanů, Holanďané bez Rakušanů a ti zase bez Rusů."17' Britský kabinet schválil jednání s Ruskem o subsidiární smlouvě, Ľpodle níž se měla ruská armáda za britské peníze zavázat k poskytnutí ochrany hannoverskému kurfiřtství a nizozemské oblasti.

2008-03-11T03:26:00.000-07:00

V roce 1755 Francouzi pochopili, že se novému válečnému konfliktu nevyhnou. Francouzský vyslanec v Londýně vévoda de Mi-repoix po letech ničím nepodloženého optimismu náhle procitl a zahrnul svůj dvůr alarmujícími zprávami. První informovala v dubnu o vyplutí britské eskadry admirála Boscawena do Kanady. Francouzi se obávali, že se londýnská vláda rozhodla udeřit na moři bez vyhlášení války. Jejich obavy se záhy potvrdily.91 Dne 10. června 1755 se nedaleko Newfoundlandu dostalo několik francouzských a britských lodí do bezprostřední blízkosti. Francouzský velitel se dotazoval: äJsme ve válce, nebo v míru?" Admirál Boscawen mu odpověděl: äV míru! V míru!" V zápětí však zavelel: äPal!" Po krátkém boji byly dvě francouzské lodě zajaty, zbylé lodě využily mlhy a zachránily se v Louisbourgu. Britové se v Severní Americe cílevědomě snažili odříznout francouzské kolonisty od spojení a zásobování s mateřskou zemí. V létě 1755 se jim na jihu francouzského panství nepodařilo dobýt pevnost Fořt Duquesne v Alleghenských horách, naopak na severu obsadili oblast Akádie, odkud vyhnali a deportovali přes deset tisíc francouzských osadníků. Na konci roku 1755 bylo v zajetí již na 300 francouzských obchodních lodí a 6 000 námořníků. Francouzi zareagovali energicky, äneprodleně a bez oficiálního rozloučení" odvolali vyslance z Londýna a Hannoveru. Také umožnili stuartovskému pretendentu Jakubovi, aby kolem sebe v Paříži shromažďoval skotské a irské stoupence. Ačkoliv si Ludvík XV. novou válku nepřál a snažil se vyjednávat, připravoval se na všechny eventuality. Pokusil se získat za spojence Španělsko, s jehož loďstvem mohl částečně vyrovnat britskou převahu na moři. Ve vlastnoručním dopise Ferdinandu VI. označil Brity äza věčné a nesmiřitelné nepřátele naší krve a našeho domu. Nebezpečnější nepřátele jsme neměli. Bez obětí, které podstoupil náš společný předek Ludvík XIV. na majetku a krvi, bez jeho výdrže a pevnosti by Angličané již dávno odebrali našim potomkům španělskou korunu a Indii".101 Francouzský vyslanec v Madridu, duchaprázd-ný vévoda de Duras se také snažil získat Spaněly na svou stranu, ale vsadil na špatného koně, neboť jím podporovaný španělský ministr byl svržen. (Vévodovu kariéru však selhání v Madridě neovlivnilo. Ačkoliv nikdy samostatně nevelel armádě, obdržel později jako ädědictví" po otci a dědovi maršálskou hůl, a aniž kdy napsal nějaké vědecké či literární dílo, byl jmenován členem 55

Diplomatická revoluce

2008-03-04T09:24:00.000-08:00

DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
s Pruskem - s tím, že výhledově připraví protipruskou koalici, tedy znemožní francouzsko-pruskou spolupráci a poštve obě mocnosti proti sobě. O to se pokoušel již na konci čtyřicátých let během svého pobytu na versailleském dvoře.6* I na počátku padesátých let si Francouzi stále stěžovali na cášský mír a na věrolomnost pruského krále, ale rozhodně nejevili ochotu vrhnout se v nejbližší době do náruče vídeňského dvora, protože u nich nadále převládaly silné protirakouské předsudky. Ludvík XV. se snažil vyhnout nové válce a změně partnerů, navíc podezíral Rakousko, že se bude chtít orientovat na Británii. Rakouský státník hrabě V. A. voň Kounic-Rietberg

Diplomaticka revoluce

2008-02-23T04:06:00.000-08:00

DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
Předpokládali že se Rakousko bez jejich spojenectví neobejde. Představovali si, že Rakousko vyšle většinu armády do vzdáleného Jižního Nizozemí a za jeho pomoci zabrání francouzskému postupu na Hannoversko. Za to se britská diplomacie měla pokusit přimět Prusko zachovat neutralitu. Jinými slovy, Rakušané měli v Jižním Nizozemí bojovat za britské zájmy a vlastní země nechat bez obrany napospas pruskému nepříteli. Britové jednoznačně odmítli Vídni pomoc při znovudobytí Slezska a téměř ultimativní formou požadovali zmíněné vojáky v Jižním Nizozemí.31 Vídeň i Haag podmínky odmítly. Nizozemci se starali především o stabilitu a obchod, a nemínili proto na své neutralitě nic měnit. Ztroskotání britsko-rakouských jednání v létě 1755 se nepochybné stalo klíčovým bodem v procesu změny orientace vídeňské politiky. kounic Marie Terezie učinila znovuzískání Slezska a Kladska svým primárním zahraničněpolitickým cílem. Pět let po uzavření cáš-ského míru zjistila, že vztahy k námořním mocnostem zůstaly vlažné, ani versailleský dvůr neprojevoval vřelejší postoj a spojenectví s Británií, Ruskem a Saskem existovalo pouze na papíře. Dospěla k názoru, že její dosavadní spolupracovníci nedorostli složitému úkolu - připravit zemi na znovudobytí Slezska. Proto dlouho neváhala a zasáhla. Dva klíčové zahraničněpolitické rádce pověřila jinými úkoly, nevýrazného, váhavého a příkrého kancléře hraběte Ulfelda41 jmenovala nejvyšším hofmistrem, strohého a neústupného - řečeno moderním termínem - äministra zahraničí" barona Bartensteina pověřila vnitropolitickými úkoly. V den svých šestatřicátých narozenin roku 1753 jmenovala Marie Terezie dvorským a státním kancléřem Václava Antonína hraběte Kounic-Rietberga, zkušeného diplomata z česko-moravské šlechty. Osvědčil se již při jednáních na cášském mírovém kongresu, jako jeden z nejmladších členů tajné konference prokázal rozhodnost a přehled a zazářil jako vyslanec na versailleském dvoře. Podle názoru jedné rakouské historicky fascinoval ämarnivý, úskočný manýrista" panovnici svým äpřepychovým, vyuměl-kovaným životním stylem".51 Jeho zasvěcené a zároveň poutavé zprávy četla Marie Terezie s nadšením, což mimo jiné přispělo k rozhodnutí učinit z něho äministra zahraničí". Hrabě Kounic se v novém úřadu zpočátku snažil zabránit válce na dvou frontách - v Jižním Nizozemí s Francií a ve Slezsku 53

DIPLOMATICKÁ REVOLUCE

2008-01-12T10:48:00.000-08:00

patřil k nejryzejším. Celý život si stěžoval na skutečné i smyšlené ústrky a ovládala ho nedůvěra vůči každému potenciálnímu rivalovi. Svůj politický vliv opíral o pár desítek poslanců, jimž ve äsvých" hrabstvích zajistil místa na kandidátkách. Britský volební systém totiž umožňoval obrovský vliv velkostatkářů, kteří podpláceli voliče a získávali stoupence různými protekcemi, například jim dopomáhali k úřadům, církevním postům a dalším výhodám. Vévoda dovedně využíval podobných praktik, čímž si vysloužil od opozičních poslanců přezdívky äotec korupce" a äkníže parlamentních úplatkářů". Severoameričtí Indiáni se účastnili bojů na britské i francouzské straně Britská vláda jednala o smírném urovnání sporů v zámoří, ale francouzské straně předložila neakceptovatelné požadavky. Toho využila äválečná" strana, k níž patřil králův syn, vévoda z Cum-berlandu, a ministři Fox a Halifax, a na podzim 1754 prosadila zbrojení a přesun jednotek do Ameriky. Tato politika zostřování vztahů s Francií odpovídala náladám veřejnosti. Britové stáli před problémem, jak zabezpečit Hannoversko před francouzským útokem. Jako tradiční osvědčená cesta se nabízela spolupráce s Rakouskem a Nizozemím. Jednání s Vídní však narazila na základní rozpor: Londýn viděl hlavního nepřítele ve Francii, zatímco Vídeň v Prusku. Britové chybně

REVOLUCE

2007-12-13T03:55:00.000-08:00

QUI DESIDERAT PACEM, PRAEPARET BELLŮM. Kdo si přeje mír, ať připravuje válku. Vegetius krize V KOLONIÍCH Z ekonomického hlediska byly v padesátých letech 18. století na další válečný konflikt připraveny pouze Británie a Francie, protože na rozdíl od ostatních mocností byly schopny vést samostatnou zahraniční politiku a platit subsidie. Jejich vztahy proto zůstávaly určujícím faktorem pro vývoj mezinárodní situace. Cášská jednání uzavírající válku o rakouské dědictví delegovala vymezení hranic koloniálních území na zvláštní komise. Tento stav vedl k neshodám a bojům v Americe, kde se britští kolonisté snažili rozšířit svá panství za Allegheny, přičemž naráželi na francouzský odpor. Zatímco většina francouzských osvícenců brojila proti koloniálnímu podnikání v Kanadě a považovala toto území pouze za nebohatou ledovou zemi, ministři se snažili osadníky podporovat. Na konci roku 1753 se situace zostřila, když londýnská vláda vyzvala severoamerické kolonisty, aby se proti každé nové francouzské aktivitě postavili se zbraní v ruce. V létě 1754 došlo k prvním ozbrojeným srážkám, při nichž se do širšího povědomí dostalo i jméno George Washingtona. Boje se postupně rozšířily natolik, že se zásah metropolí stal nevyhnutelným. Schylovalo se k nové britsko-francouzské válce.1) Na konci roku 1754 se již evropské dvory začaly zabývat možností eskalace válečného napětí a jeho rozšíření na starý kontinent. Britská vláda proto zahájila intenzivní diplomatické přípravy. V jejím čele stál Thomas Pelham-Holles, vévoda z Newcastle. Pre-miérskou funkci äzdědil" po svém bratrovi Henrym Pelhamovi, jenž nejvyšší úřad zastával předcházejících deset let. Jiří II. si při jeho jmenování posteskl: äA teď mám po klidu!"21 Vévoda patřil k největším anglickým statkářům a dlouhá léta působil jako státní tajemník. Přestože se ho mnozí současníci snažili v různých pamětech vylíčit jako směšnou figurku, byl pilným a zkušeným politikem. Na druhou stranu nelze zastřít, že jeho charakter ne-51

2007-11-13T09:54:00.000-08:00

chyběla výstroj a výzbroj, koně byli slabí a zanedbaní. Povyšování se řídilo služebními lety, takže důstojníci nemuseli mezi sebou äsoutěžit" nebo vyvíjet iniciativu na zlepšení stavu jednotek. Navíc existovala možnost koupě funkcí. Důstojnické místo zajišťovalo stabilní příjmy; pokud šlechtic padl, znamenalo to pro rodinu finanční zajištění. Stav armády se nepodařilo změnit ani Adolfu Fridrichovi a v roce 1756 byl horší než v roce 1741. 50 II. diplomatická

K tomu je nutno připočíst

2007-11-12T04:16:00.000-08:00

10 000 vojáků ze ästátních" pěších pluků a královské osobní gardy a třítisícové délostřelectvo. Válečné loďstvo mělo okolo šedesáti galér pobřežní flotily, baltské loďstvo dvacet čtyři řadové lodě a dvanáct fregat; u obou převažovala zastaralá plavidla, která těžko mohla v opravdové bitvě uspět. Po roce 1721 se omezily nebo úplné zrušily cvičení a manévry. Během zasedání říšského sněmu se nesměly soustřeďovat jednotky, aby jich nebylo možné zneužít k politickému nátlaku. Předepsaný počet vojáků v jednotlivých jednotkách se nenaplňoval, Stát47'Počet obyvatel v roce 1756 v milionechVelikost armády v období 1756-1760 (počet mužů) Británie10,563 000 Hannoversko0,930 000
Francie 21,5 213 000
Rakousko 17,0 177 000
Prusko 4,5 153 000
Rusko 20,0 150 000
Španělsko 9,0 30 000
Portugalsko 2,4 20 000
Švédsko 1,8 48000
Sasko 1,7 18 000
Polsko 11,5 16 000
Nizozemí 1,9 40 000
Dánsko 2,0 34 000
Wurttembersko 0,6 15 000
Bavorsko 1,1 6 000

2007-11-07T01:08:00.000-08:00

Skupině aristokratů, která ve dvacátých letech 18. století získala dominantní postavení a vedla umírněnou a opatrnou politiku, se pro její údajnou zbabělost ironicky přezdívalo änoční čepce". Na přelomu třicátých a čtyřicátých let však musela vyklidit prostor lépe organizované a sebevědomější straně äklobouků", která se tak hrdě nazvala podle symbolu šlechtice. Ta rozpoutala roku 1741 válku s Ruskem. Švédové prohráli, přišli o část Finska a museli zvolit Adolfa Fridricha Švédský král Adolf Fridrich

Holstýnsko-Gottorpského následníkem trůnu. Rusové předpokládali, že se carevičův blízký příbuzný stane zárukou přátelských vztahů. Adolf Fridrich, který se oženil se sestrou pruského krále Fridricha II. Luisou Uirikou, podpořil orientaci na Francii. V roce 1751 dosedl Adolf Fridrich na trůn. Především pod vlivem energické manželky se pokusil prosadit změnu ústavy a obnovit panovnický absolutismus. Luisa Uirika nedbala varování svého bratra451 a ignorovala sdělení ruského vyslance, že v případě ústavních změn nemohou počítat s podporou Petrohradu. V červnu 1756 ztroskotal pokus o státní převrat.46' Strana äklobouků" pod vedením hraběte Fersena rázně zakročila. Zvláštní komise odsoudila sedm vůdců k trestu smrti a mnoho dalších donutila uprchnout do zahraničí. Říšský sněm přijal tajné usnesení, které obvinilo krále z porušení přísahy a ústavy, královnu pak označilo za hlavní iniciátorku spiknutí. S ohledem na prestiž království a dynastie se spokojili s tím, že panovnický pár vyslechl obvinění a odsoudil všechny protistavovské akce. Stavovská vláda se ještě více upevnila, královská moc klesla na nejnižší úroveň. Zahraničněpolitický propad a stavovský vládní systém se negativně odrazil na situaci švédské armády. Stavy neměly skutečný zájem na budování akceschopných vojenských sil, šetřily na všech stranách a svým lpěním na překonané a zastaralé organizaci z konce 17. století bránily modernizaci armády. Ta čítala za sedmileté války 40 000 mužů v šesti jezdeckých, čtyřech dragoun-ských plucích a dalších pěších plucích.

2007-11-03T03:48:00.000-07:00

Vévoda se snažil získat kurfiřtskou hodnost, proto musel usilovat o porozumění s císařem a Francií.431 ŠVÉDSKO Heroická doba švédského království skončila porážkou ve Velké severní válce (1700-1721). Vítězné Rusko anektovalo švédské provincie ve východním Pobaltí, Švédům zbylo vedle vlastního území na Skandinávském poloostrově pouze Finsko a část Pomo-řanska. V poražené, ponížené a zchudlé monarchii s rozvrácenými státními financemi došlo k zásadní politické změně. Moc převzaly stavy a na půl století zavládla ädoba svobody". V čele státu stál král s omezenými pravomocemi, výkonná moc náležela sedmnáctičlenné říšské radě, odpovědné říšskému sněmu a jím také kontrolované. Říšská rada nemohla bez povolení sněmu uzavřít mír či spojenectví, vyhlásit válku ani vypsat daně či půjčky. Říšský sněm se stal nejdůležitějším zákonodárným, výkonným a soudním orgánem. Dělil se na čtyři stavy, šlechtu, duchovenstvo, měšťanstvo a rolníky, každému příslušelo po jednom hlasu. Pro schválení méně důležitých předloh postačovaly tři hlasy, v zásadních otázkách musel sněm rozhodnout jednomyslně. Na sněmu jednoznačně dominovala šlechta, která obsazovala post předsedajícího s titulem zemského maršálka. Tvořila taktéž většinu, neboť na jednání se dostavilo kolem 500 šlechticů, 50 duchovních, 90 měšťanů a 150 rolníků. Vzhledem k tomu, že sněm nezasedal permanentně, vedla se klíčová jednání v různých výborech, podvýborech a komisích. Zahraniční záležitosti a obranu stejně jako státní finance a Říšskou banku kontroloval ätajný výbor".441 Panovník se nemohl podílet na řízení zahraniční politiky, ústava mu dokonce zakázala přímou spolupráci se švédskými diplomatickými zástupci. Stavy omezily rovněž jeho právo nobilitace, navíc přijaly zákon, který za jediný podklad pro povýšení důstojníků a úředníků stanovil počet služebních let. Švédové se jen obtížně smiřovali s porážkou ve Velké severní
válce a většina z nich stále doufala, že za äpříznivých politických okolností" získají ztracené provincie zpět. Málokdo byl schopen si přiznat, že doby, kdy švédská armáda platila za nejlepší a nejobávanější v Evropě, nenávratně minuly.

2007-11-02T08:12:00.000-07:00

S odstupem času se ukázalo, že do Polska plynuly velké finanční částky a Sasko z unie mnoho nemělo - jen zvýšení prestiže dynastie. Polsko totiž rozhodně nepatřilo mezi silné evropské mocnosti. Tato šlechtická republika s voleným králem platila pouze za objekt politiky silných sousedů, především Ruska. Volený král disponoval minimálními pravomocemi a byl závislý na stavovském sněmu a senátu.40* Armáda v pravém slova smyslu neexistovala, stejně jako systém zásobáren a skladišť, pevnosti se nacházely v zuboženém stavu. Také Francouzi vydávali na Polsko značné množství peněz, protože ho chtěli udržet jako nárazníkový stát proti ruské expanzi. Ke své škodě rádcové Ludvíka XV. nepochopili, že nejlepším prostředkem k zachování Polska je podpora reformních snah. Jejich lpění na udržení anarchie jenom nahrálo Rusům. Před sedmiletou válkou se Bruhl v Polsku věnoval upevňování pozic äsaské strany", posílení unie a přípravě přeměny voleného království v dědičné.411 Jeho úsilí o centralistické reformy a modernizaci Poláci striktně odmítli. Z důležitých jihoněmeckých území jmenujme Bavorsko, které se ve čtyřicátých letech 18. století pokusilo využít vymření Habsburků ve svůj prospěch. Bavorský kurfiřt se nechal prohlásit rakouským a českým vládcem a získal císařskou korunu, ale nakonec byl rád, že ho Rakušané pustili zpět do Mnichova. Jeho syn Maxmilián III. se usmířil s Marií Terezií a raději podporoval umění, především hudbu, a v Mnichově založil akademii věd. Dostal se do konfliktu s církví, neboť se ji pokusil zdanit. Jeden cestovatel charakterizoval jeho dvůr jako äpodivnou směs španělské etikety a německé pohodlnosti, starosvětské nádhery a nápadně se odlišující ubohosti".421 Svou chudou, agrární zemi s malým počtem manufaktur a řemesla, s rozvinutou těžbou a zpracováním soli se kurfiřt snažil udržet stranou nových válek. To mu nebránilo nechávat si od Francie vyplácet subsidie, ale jeho vojáci neměli valnou úroveň. Z vojenského hlediska patřilo k důležitým mocnostem wúrttemberské vévodství. Jeho panovník, Karel Evžen, jehož vychovával Fridrich Veliký (a nabádal ho ke spořivosti a osvícené vládě), začal utrácet peníze za divadlo, lov, skvělé stavby a za vojáky, jakmile se chopil žezla. Také on uzavřel s Francií subsidiární smlouvu, která ho v případě války zavazovala poskytnout 6 000 mužů. Většina peněz ze subsidií ale neskončila v armádní pokladně, nýbrž se promrhala na dvoře a ve výdajích na divadelní představení.

2007-11-01T09:41:00.000-07:00

roli pouze Hannoversko, jehož panovník vládl britské říši, a Sasko, spojené personální unií s Polskem. Saské kurfiřtství mělo před sedmiletou válkou přibližně stejný počet obyvatel jako Švédsko či Nizozemí a patřilo k ekonomicky nejvyspělejším částem německé oblasti. Zatímco panující dynastie přijala katolickou víru, zůstala většina obyvatelstva věrna protestantským církvím. August III. převzal kurfiřtské žezlo v roce 1733, o rok později byl zvolen polským králem. O vládu se příliš nezajímal, přenechal ji prvnímu ministrovi a věnoval se lovu, uměleckým sbírkám, hudebním a divadelním představením. První ministr hrabě Brůhl se zasadil o získání polské koruny a od té doby se vyhříval v nejvyšší přízni. Snažil se panovníka nezatěžovat prací, plnil mu veškerá přání, doprovázel ho na cestách, lovu i procházkách. Hrabě rozhodně nepatřil k výjimečným zjevům, ale svou obratností, prozíravostí a štědrostí si udržoval těžce vybudované postavení. Brúhl si uvědomil, že nemá cenu závodit s Pruskem ve zbrojení. Naopak snížil počet vojáků na 18 000 a ušetřené peníze použil na kulturní počiny a na politiku v Polsku. Saskému kurfiřtovi na mezinárodním poli nepomohlo, že byl zvolen polským králem.

2007-10-29T07:15:00.000-07:00

Na základě nařízení z roku 1681 se pro případ äříšské" války předpokládalo, že z deseti říšských krajů se shromáždí 12 000 jezdců a 28 000 pěšáků. V praxi to mělo znamenat, že pro sbor švábského kraje se museli sejít vojáci ze 4 církevních a 13 světských knížectví, 19 menších církevních panství, 26 hrabství a panství a 31 říšských měst. Každý říšský stav si postavil vojsko podle svých představ a zásad, a císař ani sněm neměli šanci dosáhnout v době míru jakékoliv unifikace. Nejednotnost panovala rovněž ve výzbroji, jednotky disponovaly odlišnými puškami a děly Pokud měla knížata kvalitní vojáky, jen velmi nerada je posílala do říšské armády, raději drastickými metodami naverbovala rolníky a chudákyObecně řečeno, v říšské armádě se sešlo vše, co äby jinak zemi bylo na obtíž".39) Říšská armáda sestávala z různorodých, nejednotně vystrojených a vyzbrojených, vesměs nevy cvičených a nezkušených jednotek. Nedostávalo se jí proviantu, koní, transportních vozů, lazaretů a pravidelné výplaty žoldu. Hovořit o mobilní a akceschopné armádě se proto neodvážil žádný generál. Velkou část říše tvořilo území dvou velmocí - Rakouska a Pruska, z ostatních států hrály v äevropském koncertě" významnější Polský král a šašky kurfiřt August III.

ŘÍMSKO-NÉMECKÁ ŘÍŠE

2007-10-25T14:14:00.000-07:00

A polsko Svatou říši římskou národa německého tvořilo kolem 370 různě velikých států a státečků, které jako říšské stavy disponovaly právem samostatně uzavírat spojenectví, najímat jednotky, zřizovat pevnosti a vyhlašovat válku. Říše tedy rozhodně nebyla jednotným státním útvarem. äMnožina" říšských knížat, hrabat, pánů a měst představovala v druhé polovině 18. století málo soudržný celek. V jejím čele stál volený císař, jehož pravomoci mu neposkytovaly prostor pro centralizační a modernizační snahy. Téměř pro všechna rozhodnutí potřeboval souhlas říšského sněmu, v němž zasedali zástupci říšských stavů. Nejmocnější knížata - kurfiřti žárlivé hlídali svá práva a většinou nebrali ohled na císařovy zájmy Jeho pozice se ještě zhoršila po zvolení Františka Štěpána Lotrinského, jenž byl äpouhým" spoluvladařem Marie Terezie. Stejně jako ostatní říšské instituce, i říšská armáda představovala zastaralý, nemoderní a vlastně nefunkční orgán.

2007-10-24T09:31:00.000-07:00

VELMOCI A MOCNOSTI
visela na počtu vojáků a počtu proběhnutí. Někdy uličku tvořilo až tři sta mužů a odsouzenec musel pomalým krokem projít i šestkrát! V takovém případě dostal na holá záda l 800 ran! Pokud ho ztráta krve vysílila natolik, že nemohl pokračovat, položili ho na lavici, kde exekuci dokončili, nebo ji přerušili, dokud odsouzenec nenabral síly, aby se mohlo pokračovat. Dezercím mělo zabránit i nařízení, že se žádný voják nesmí vzdálit od posádky dále než čtvrt míle, a to jenom ve zvláštních případech. Zmíněné skutečnosti dokládají precizní a propracovaný systém zajištění výstroje, výzbroje a zásobování. V tomto ohledu stála pruská armáda ve srovnání s jinými evropskými vojsky na prvním místě pomyslného žebříčku.

2007-10-23T09:18:00.000-07:00

Také po finanční stránce neponechal pruský vrchní velitel nic náhodě. Ve státní pokladně měl před zahájením sedmileté války k dispozici 13,5 milionu tolarů. Řídil se zásadou: äMravenci hromadí v létě to, co spotřebují v zimě, a vládce nashromáždí během míru obnos, potřebný pro válku."341 Neustále se zvyšovala i zbrojní výroba, například v Postupimi se od roku 1740 vyrábělo 15 000 mušket ročně, produkce střelného prachu vzrostla z 448 000 liber v roce 1746 na 560 000 liber o deset let později.351 Výcvik a prostředky, jak udržet kázeň a zabránit dezercím, patřily v pruské armádě k nejtvrdším. Na cvičišti hrála důležitou roli rákoska, která pomáhala odstraňovat neohrabanost a neobrat-nost. Ostatně s rákoskou vyrůstaly všechny děti, äpráskala" neustále na poli i v řemeslnických dílnách. Fridrich II. o trestech a tuhé disciplíně v armádě prohlásil: ä Je skutečným zázrakem, že jsem mezi těmito lidmi v bezpečí. Každý z nich je mým nesmiřitelným nepřítelem, a přece je vojenská kázeň udrží v mezích."361 V jedné z králových instrukcí se můžeme dočíst: äS největší přísností se musí dohlížet na přesnost ve službě a příslušném pořádku, a kde se objeví nepořádek a nedbalost, musí následovat nejpřísnější trest, ať se jedná o generála nebo tambora."371 V pruské armádě existovaly pro důstojníky tyto tresty: l. vyjádření o neschopnosti důstojníka před jinou osobou bez okamžitého postihu provinilce; 2. vyjádření nespokojenosti provinilci, současně s komentářem k událostem a závěrem, jak odstranit nedostatky; 3. zastavení povýšení a nahrazení jiným důstojníkem; 4. důtka, popřípadě důtka bez výstrahy či s výstrahou; 5. uvěznění, popřípadě pohrůžka uvězněním; 6. pohrůžka válečným soudem; 7. zbavení velení; 8. válečný soud.381 Prostí vojáci byli trestáni fyzicky. K nejhorším trestům za zběhnutí, opilost či porušení subordinace patřil äběh uličkou", jenž se většinou rovnal trestu smrti. Provinilec musel s holými zády a rukama svázanýma na břiše projít uličkou tvořenou vojáky, kteří ho švihali prutem. Bubny a trumpety měly přehlušit odsouzencův nářek. Výše trestu zá-43

2007-10-21T04:35:00.000-07:00

U pěchoty působili také tesaři a puškaři, u jezdectva kováři a sedláři, u dělostřelectva výrobci vozů a koláři. Tito řemeslnící byli vojáci, měli zbraně, ale pokud se nebojovalo, byli osvobozeni od normální služby. Ke každé rotě náležel poddůstojník pečující o výzbroj a výstroj, dále ubytovatel s dvěma pomocníky. Pruský voják neznal hlad, bylo o něj postaráno lépe než u kterékoliv jiné evropské armády. Na den dostával 42 VELMOCI A MOCNOSTI
kilogram chleba a podle Fridrichova rozkazu jednou týdně velkou porci hovězího masa. Speku bylo také vždy dostatek. Pruská armáda byla zbožná. Král nechal jednotně vystrojit polní kazatele jednotlivých konfesí a dbal na to, aby se jim dostávalo náležité úcty. Žádné vyznání - ať už se jednalo o luterány, kal-víny, katolíky nebo pravoslavné - nebylo diskriminováno. Ráno a večer se konala patnáctiminutová polní mše. Na začátku mše všichni zpívali Lutherův chorál äEin feste Burg ist unser Gott" a na závěr zaznělo mohutné äTé Deum".

2007-10-19T06:04:00.000-07:00

Nejvyšší důstojníci si však ani během tažení neodpírali zábavu, takže se štáb často hemžil markytánkami, kejklíři a pochybnými dámami. Pruské vojsko nikdy netrpělo nouzí. Vždy mělo k dispozici plnou pokladnu, pojízdnou pekárnu se 750 pekaři, padesát tisíc koní pro vozy se zásobami a 25 000 pacholků. Za války zásobovala armádní skladiště jednotky moukou a odevzdávala ji polním pekárnám. Pekaři dostávali třikrát větší žold než prostí vojáci a byli ozbrojeni puškami a municí, aby se v případě přepadení mohli bránit. Pekli chleba, suchary z pšeničné a žitné mouky, které se namáčely ve vodě nebo pivu. Jedna kolona proviantního třenu se skládala z padesáti vozů, na každém voze byly tři bedny s moukou, z níž se dal upéct chléb pro 15 000 mužů na tři dny. Stála-li armáda blízko města, nestavěly se pece v poli, ale peklo se u městských pekařů a v měšťanských domech. Každá rota měla ševče, krejčího, řezníka, jenž v okolí kupoval dobytek a za pár feniků prodával vojákům. Každý sedlák mohl bezpečně přivést dobytek a za pevné stanovené ceny ho spolu s dalšími produkty prodat. Obchodníci rádi chodili do pruských táborů, neboť za zboží dostali vždy správně zaplaceno.

2007-10-17T01:11:00.000-07:00

Tyto tři kolony chránila lehká jízda kroužící okolo. Díky zmíněnému systému nepochodovala žádná armáda na světě tak rychle, vytrvale a spořádaně jako pruská. Pořádek panoval též v polních táborech. Každé rotě příslušelo 36 stanů, z toho čtyři pro důstojníky, dva pro štábní poddůstojníky, dvacet šest pro mužstvo (po šesti vojácích), čtyři pro ženy, které připravovaly teplé jídlo a praly prádlo. Dělostřelci spali u děl, husaři, kteří zůstávali neustále v pohotovosti, si stavěli slaměné boudy nebo spali pod širým nebem, pro těžké jezdectvo byly připraveny větší stany než pro pěchotu. V táborech označovaly barevné vlajky revíry jednotlivých pluků a praporů, před stanovištěm každé roty stály ze srovnaných mušket dvě pyramidy, které se v dešti přikrývaly celtovinou. Každý pěší pluk u své části tábora postavil silné stráže a čtyři polní děla. Požární a policejní službu vykonávaly speciální jednotky, které především chytaly dezertéry. Stranou tábora stály latríny. Hlavní stan se zpravidla nenalézal v táboře, ale v nejbližší vesnici. V jednom z domů spal král, v okolních domech jeho doprovod. Každý pluk vysílal do hlavního stanu styčného důstojníka, jenž byl neustále připraven vsednout na koně a doručit rozkazy. Štáb se stravoval v královské kuchyni, jídlo bylo pro všechny stejné.

2007-10-15T23:52:00.000-07:00

které se za slunečního světla zářivě leskly a oslňovaly nepřítele. Na bocích nosili patrontašku s šedesáti ostrými patronami a tor-nistru s chlebníkem s nejméně třemi kilogramy chleba. Zbývající části výstroje - dvě vlněné deky, kotlík na vaření, polní láhev, sekeru, polní lopatku a motyku - přepravovaly plukovní vozy. Pěchota dostávala nové uniformy každý rok. Zvláštní, elitní skupinu pěchoty tvořili granátníci, kteří nosili na zvláštních nosítkách zásobní patrony. Když prapor střílel, zalehli na zem, v přestávkách se rychle posunovali i s patronami kupředu. U každého pěšího pluku působilo několik bubeníků a trumpetistů. U granátnických jednotek hrál pištec na krátkou flétnu, kyrysníci se pyšnili stříbrnými tympány. Výzbroj pěchoty představovala křesadlová puška s pažbou z ořechového nebo javorového dřeva a s hlavní ze švédského železa o ráži asi 20 milimetrů. Bez bodáku měřila 155 centimetrů a vážila přibližně pět kilogramů. Vojáci se o ni starali jako o klenot, denně ji čistili, olejovali a leštili. Nabíjela se pomocí železného nabij áku. Hbitý střelec dokázal za minutu vystřelit čtyři až pět ran, peloton dal za dvě minuty při použití slepých patron zpravidla pět salv. Při střelbě naostro šlo vše pomaleji, protože zámek i hlaveň znečistily zbytky prachu, takže voják nedal za minutu více než dvě či tři rány. Dostřel činil přibližně 300 kroků, proto se palba při útoku zahajovala co nejpozději. Na pušku se nasazoval bodák dlouhý 44 centimetrů. Prusové přikládali této zbrani velký význam. Jezdectvo se skládalo z kyrysníků, dragounů, husarů, hulánů a jízdních myslivců. Těžkou jízdu tvořili kyrysníci, kteří nosili pouze přední díl kyrysu, jejich soukenné kabáty světle žluté barvy měly červené a modré detaily a lemování. V boji používali palaš, karabinu a pár pistolí a v první linii proráželi nepřátelské řady. Dragouni měli světle modré kabáty, jejich výzbroj tvořil relativně lehký kord, dvě pistole a puška s bajonetem. Jejich koně byli lehčí a menší než kyrysníků. Husaři se poznali podle barevných uniforem a různých ozdob na čepicích. Například 5. pluk měl na plstěné černé čepici vyšitou umrlčí lebku, 8. pluk ležící kostru s přesýpacími hodinami. Výzbroj husarů se skládala z lehké šavle, dvou pistolí a krátké karabiny. Jezdili na lehkých a malých koních, prováděli průzkum, zastírací manévry, krytí křídel, boj v nepřátelském zázemí či stíhání dezertem. Gardoví husaři seděli v sedlech pokrytých pruhovanými dekami. Na počátku války nedisponovala pruská armáda větším počtem lehkého jezdectva, neboť Fridrich II. nebyl na rozdíl od rakouských expertů příliš přesvědčen o jeho efektivnosti.33) 40 VELMOCI A MOCNOSTI
Dělostřelecko užívalo tříliberních a šestiliberních kanónů, které se mohly pohybovat s rozvinutou pěchotou v rozmanitém terénu. Měly velký dostřel, střílely až šestkrát za minutu a mohly být v bitvě nasazeny velice brzy a účinně narušovat protivníkovy linie. Soustředěná palba pro získání průlomu do nepřátelského postavení se tehdy ještě nepoužívala. Dvanáctiliberními a čtyřia-dvacetiliberními děly a houfnicemi ostřelovali osady, kartáčová střelba chránila křídla proti nepřátelskému jezdectvu. Na počátku sedmileté války disponovali Prusové 360 děly. Dělostřelci měli stejně jako pěšáci modré kabátce a lehkou šavli k obraně proti útokům nepřátelské jízdy. V pruské armádě se nic neponechávalo náhodě, předpisy a řády řešily veškerou činnost vykonávanou v době míru i za války. Během přesunu se postupovalo ve třech paralelních kolonách, Důstojníci tri pruských husarských pluků
mezi nimiž museli vojáci udržovat vzdálenost tisíc kroků, aby nedocházelo k zácpám a tlačenicím. Po zemských silnicích rachotily houfnice, děla a vozy s municí, za nimi jely vozy s proviantem, pojízdná pekárna a armádní pokladna. Ke každému třicetitisíco-vému armádnímu sboru patřila polní änemocnice" se 150 lékaři a s ranhojiči a deset vozů s léky, dále zeni j ní výbava s třiceti měděnými pontony. Pěchota měla přísně zakázáno pochodovat po loukách či polích. Třetí kolonu tvořili soumaři. Všechny koně, vozy a káry byly označeny číslem jednotlivých pluků.

2007-10-15T00:57:00.000-07:00

Přesto byl zklamán, když mu vyhověli bez jakéhokoliv uznání 38 VELMOCI A MOCNOSTI
či ocenění za roky statečných bojů.321 Na penze přestárlým a invalidním důstojníkům nezbývalo ve státní pokladně příliš peněz, takže se pro ně rezervovala méně namáhavá místa v pevnostech a posádkách nebo ve státní správě. Pruská pěchota nosila kabát z tmavomodrého sukna s ležatým límcem a vlněnou podšívkou. Kabát sahal pod kolena, jeho šosy se po stranách zapínaly na knoflíky. Za špatného počasí bylo možné šosy rozepnout, a vznikl tak plášť. Pluky se rozlišovaly barevnými lemovkami a prýmky. Pod kabátem nosili vojáci souken- Invalidovna v Berlíne
nou vestu s plátěnou podšívkou, k níž se za chladného počasí připínaly rukávy, přes košili z hrubého plátna se zadním zapínáním se kladla jemnější náprsenka. Přiléhavé soukenné kalhoty s postranním zapínáním sahaly pod kolena a přes ně se natahovaly bílé vlněné punčochy. Holeně z bílého plátna sahaly až ke kolenům, kožené boty s poměrně vysokými podpatky se šněrovaly. Hlavu chránil třírohý, bíle lemovaný klobouk se střapci. Některé pěší pluky obdržely vysoké homolovité čepice z voskovaného sukna, ukončené špičkou, v nichž vojáci vypadali vyšší a hrozivější. Na čelní straně nad čelem se vyjímaly vysoké žluté plechové tabulky, 39

2007-10-12T00:51:00.000-07:00

Zajímavou charakteristiku své kasty podal jeden z pruských důstojníků: äV žádném okamžiku nebylo možné... kteréhokoli důstojníka ponižovat či utlačovat; v Evropě byste pravděpodobně nenašli volněji smýšlejícího, hovořícího a kromě služby i jednajícího muže než právě pruského důstojníka. Neznal podlézavé li-chocení. Nemusel dělat nic jiného než vykonávat službu; vše ostatní bezstarostně přenechal osudu... V každé jiné službě se člověk stále bázlivě snaží vymýšlet věci, které by knížeti či pánovi přinesly čest; či alespoň vytrubovat do světa jeho dobré skutky; v Prusku byl pravý opak skutečností."311 Důstojníci patřili k elitě pruského království, a pokud se osvědčili, byli zahrnováni projevy přízně. Král je mohl odměnit přednostním povýšením, propůjčením rytířského řádu či jiného vyznamenání, mimořádnou či jednoduchou pochvalou. Každý důstojník mohl kdykoliv požádat o propuštění, ale Fridrich II. vyhověl jen nerad a každý žadatel musel podepsat revers, že nevstoupí do cizích služeb. Navíc propuštěný důstojník pozbýval nárok na penzi. Jeden z důstojníků vzpomínal, že neměl po válce chuť nechat se äživit" v posádkovém pluku, proto raději požádal o propuštění.

2007-10-10T01:08:00.000-07:00

Rozdíl životních podmínek důstojníků a vojáků dokumentuje dopis mladého šlechtice, v němž popsal změny po povýšení na důstojníka: äMísto nepohodlných šněrovacích bot jsem dostal holínky, místo slaměného lůžka dobrou postel, místo malého a proti dešti nepříliš odolného stanu jsem obdržel pořádný dvojitý stan, do nějž neteklo a v němž mohl člověk pohodlně spát. Dříve jsem musel chodit pěšky, nyní jsem mohl jet na koni. Polní výstroj a proviant, i když značně omezené množství, přesto těžké pro má mladá záda, mi nyní nesl tažný kůň."291 Každého důstojníka doprovázel polní sluha i do bitvy. Pruské důstojnictvo tvořili příslušníci šlechty, vesměs mladší synové, pro něž služba v armádě znamenala zabezpečení a prestiž. Fridrich II. o nich prohlásil: äMůj důstojnický sbor je vcelku velmi dobrý; je mezi nimi mnoho takových, kteří by byli schopni vést vojsko a předložit vynikající plán tažení... podněcuji jejich soutěživost, kterou potřebujeme všude, především ve vojenství. Proto si člověk musí dát pozor, aby neponižoval zasloužilé muže. Z tohoto důvodu až úzkostlivě dbám na to, aby se chvály dostalo všem, kdo si ji zaslouží. Důstojníci, kteří si dávají záležet, dále se vzdělávají, prokazují chytrost, ti si mohou být jisti, že na jejich snahu nezapomenu. Vědí dokonce, že je poučuji a vedu s radostí. Moje jednotky jsou dobré a dobře vyškolené. "30)

2007-10-08T23:38:00.000-07:00

Každý voják dostával měsíčné dva groše žoldu281, z něhož si hradil vše včetně chleba. Pouze za války dostával zdarma dvě libry chleba denně. Vojáci se většinou sdružovali do pětičlenných skupin, v nichž nakupovali a vařili. V době míru si ve volných chvílích přivydělávali, například u zedníků či obchodníků. Mužstvo bydlelo v měšťanských domech, kasárna se začala plánovitě stavět až po sedmileté válce. Tvrdý vojenský život mírnilo dobré materiální zaopatření, nejeden voják z nejchudších vrstev se konečně mohl dosyta najíst a teple obléci. Vzrůstající společenská vážnost armády dodávala vojákům pocit hrdosti a výjimečnosti. Vedle tvrdého výcviku se na kvalitě mužstva kladné odrazilo vlastenectví. Vojáci lnuli k rodné zemi a náboženství a neochvějně důvěřovali králi. Věděli, že pokud se budou čtyři roky chovat vzorně a budou umět psát, mohou být povýšeni na poddůstojníka. Po odchodu z armády mohli počítat také se zvýhodněním na ätrhu práce". Přestárlí nebo zranění poddůstojníci přednostně dostávali místa dozorců, policistů, písařů, kontrolorů, učitelů či je zaměstnávali u pošty a na berních úřadech. Prostí vojáci se mohli ženit, neboť se mohli spolehnout na to, že se stát a magistráty o ženy a děti za války postarají. Do pole smělo muže následovat jenom málo žen. Pro děti padlých vojáků byly zřizovány sirotčince. Osoby, které pobíraly peníze z vojenské pokladny, podléhaly zvláštní vojenské jurisdikci. Společenské poměry podmiňovaly existenci dvou služebních řádů, jednoho pro mužstvo a poddůstojníky a druhého pro důstojníky. Nikdo si nedokázal představit, že by důstojníci (statkáři a pánové) a prostí vojáci (poddaní) stáli

2007-10-07T02:19:00.000-07:00

Celá armáda měla okolo sta tisíc koní.27' Ve čtyřech pruských provinciích existovala zeměbrana tvořená především pěchotou. Většinu pruského vojska tvořili pruští poddaní naverbovaní podle kantonálního systému. Celé království bylo rozděleno na kan-tony, ve kterých směly předem určené pluky naverbovat stanovený počet branců. Systém nelze ztotožňovat se všeobecnou brannou povinností, neboť určité skupiny obyvatelstva - šlechtici, nejstarší synové sedláků, vážení měšťané, dělníci v manufakturách, úředníci a studenti - byly osvobozeny od služby. Odvody se nej-častěji týkaly mladších synů sedláků, rolníků a řemeslníků. Kdo měl trochu peněz, mohl se vyplatit, a vyhnout se tak službě. Vzhledem k nedostatečnému počtu domácích branců se verbovali dobrovolníci i na cizím území. K nedostatkům tohoto systému patřila neurčitost délky služební doby. Zpravidla se sloužilo dvacet let, ale neexistoval zákon, řešící otázku odchodu z armády.

2007-10-03T00:53:00.000-07:00

Dával příliš najevo pohrdání lidmi, býval bezohledným a tvrdým, zároveň však nesnášel lov, zatracoval pěstní zápas a protivilo se mu zabíjení a tresty. Projevil se jako skvělý vojevůdce, organizátor, ale i dobrý spisovatel, básník a hudebník. Pruská armáda představovala v evropských dějinách zajímavý fenomén. Svou velikostí, pověstným drilem a vítězstvími vzbuzovala strach. V jejím čele stál panovník. Neexistovalo ministerstvo války, generální štáb ani vojenský kabinet. Spojení mezi vrchním velitelem a jednotlivými pluky zajišťoval králův kabinetní tajemník. Pouze v nejohroženějších provinciích, Východním Prusku a Slezsku, působili velitelé vyšších svazků, kterým podléhala všechna tamější vojska a pevnosti. Za äprovozní" agendu odpovídala tajná válečná kancelář, kromě toho pověřoval panovník různými vojenskými, politickými a hospodářskými úkoly pobočníky. Během sedmileté války se jednalo o dvacet důstojníků všech stupňů, od poručíků po generály. Král osobně vyřizoval korespondenci s důstojníky, což nebylo například v Rusku vůbec běžné. Proto jednoho řadového pruského důstojníka, kterého Rusové zajali, okamžitě považovali za důležitou osobnost, neboť mu Fridrich II. odpověděl na dopis.261 V roce 1756 představovala pruská armáda stopadesátitisícový kolos. Jednalo se o 50 pěších pluků se 110 000 pěšáky, 25 pluků těžké jízdy s 20 000 kyrysníky a dragouny, 10 pluků lehké jízdy s 15 000 husary a 5 pluků polního dělostřelectva s 5 000 muži.

2007-10-02T01:16:00.000-07:00

obyvatelstva, agrární ráz země, nepříliš rozvinuté soukromé podnikání a nedostatek kapitálu činilo z Pruska nejslabší velmoc; která potřebovala co nejvíce klidu a míru pro zacelení ran po válce o rakouské dědictví. Na rozdíl od jiných absolutistických panovníků řídil pruský král Fridrich II. vnitřní a zahraniční politiku, působil i jako vrchní velitel, jenž sám vedl armádu do boje. Spojení úloh krále a äko-netábla" se již v 18. století často nevyskytovalo. Zmíněná koncentrace moci se během války ukázala být velice výhodnou, neboť nedocházelo ke kompetenčním sporům. Navíc ve všech zmíněných oblastech vykazoval Fridrich II. skvělé organizátorské schopnosti a zkušenosti. Jeho velikost spočívala v sebeovládání, smyslu pro povinnost, pracovitosti, názorové pevnosti, umírně-nosti a kázni, jíž se naučil v dětství a jež se zakládala na neobyčejné inteligenci. Přes tyto nesporné kvality vyznívá jeho historické hodnocení spíše negativně, což jistě způsobila především jeho dvojznačnost. Měl dvě tváře - na jedné straně žák pařížské filozofie, na straně druhé pruský dráb. V jeho charakteru lze nalézt pestrou směsici lidskosti i barbarství.

2007-09-30T04:49:00.000-07:00

Absolutistický systém, orientovaný na budování silné armády a využívání vlastních zdrojů, se osvědčil a pruská správa i vojenské řády se staly vzorem pro mno-Pruský král Fridrich II.
ho evropských zemí. Panovníci z hohenzollernské dynastie museli překonat nejednu překážku. Jmenujme například nepříznivou geografickou polohu. Na rozdíl od víceméně kompaktního území jiných velmocí byla pruská monarchie roztříštěna do tří celků. Východní Prusko a dolnorýnsko-vestfálská území představovaly neudržitelné přední posty, jádro státu tvořilo Braniborsko, Pomo-řansko a okolí Magdeburgu a Halberstadtu. Úzký pruh země okolo Crossenu (Krosno Odrzaňskie) spojoval toto území se Slezskem. ''izni hranice se Saskem se táhla místy pouhých několik kilometrů od slabě opevněného Berlína a vesměs rovná krajina neposkytovala mnoho příležitostí k obraně.

2007-09-29T03:02:00.000-07:00

Vojenská morálka upadala především u šlechtické gardy, elitních jednotek soustředěných v hlavním městě. Carevna plnila funkci nejvyššího velitele, senát dohlížel na válečné kolegium, které mělo na starost výzbroj a výstroj. Roku 1756 tvořilo polní armádu 172 440 mužů, v pevnostech bylo umístěno 74 548 mužů, dělostřelectvo a inženýrský sbor čítaly 12 937 vojáků. Do boje mohlo Rusko nasadit 176 000 mužů pravidelné armády a 43 000 kozáků, celkem kolem 220 000 vojáků. Během sedmileté války však počet vojáků nepřekročil 160 000.2i} Ruské námořnictvo podléhalo admiralitě kontrolované senátem. V roce 1756 v něm sloužilo 20 000 mužů, pobaltské loďstvo čítalo 20 řadových lodí, 6 fregat, 4 bombardovací lodě, 2 prámy s děly a desítky transportních lodí.25) V době míru byla armáda rozdělena na pět diviznich okruhů v čele s generály äen chef" a spotřebovala přibližné polovinu státních příjmů. prusko Pruské království se v první polovině 18. století dokázalo propracovat k velmocenskému postavení.

2007-09-28T02:46:00.000-07:00

Ve zcela přeplněných a nehygienických místnostech připadal v lepším případě jeden lékař na více než stovku nemocných, které kosily epidemie. Odpovědní důstojníci se službě v nemocnicích vyhýbali, a pokud je přece jen neminula, o nic se nestarali, takže nevzdělaní nemocniční sluhové se mohli chovat hrubě a dodavatelé krátit příděly pro nemocné a vykazovat neexistující pacienty. V důstojnickém sboru se střetávaly dva světy. Během výcviku se stále dodržovala tuhá kázeň a náročnost z doby Petra Velikého. Jeden z velitelů vzpomínal, že jako mladičký kadet musel v plné polní äkaždý den pěšky absolvovat 12 verst", tedy okolo třinácti kilometrů.231 Na druhou stranu se na stavu armádních špiček negativně odrážel veselý, pohodlný a rozmařilý dvorský život. U důstojníků často převážila bezstarostnost, liknavost ve službě, kariéry dosahovali spíše dvorskými intrikami než osobní iniciativou a dodržováním řádů.

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-09-26T12:46:00.000-07:00

sarské jednotky. Změny v organizaci a výzbroji nepostupovaly s potřebnou rychlostí, přesto mohla ruská armáda stále těžit z dostatku bojových zkušeností. V období 1700-1756 vedla přibližně třicet let různé války a od doby Petra Velikého prodělala obrovský kvalitativní skok. Ruští vojáci se rekrutovali z mnohamilionové vrstvy mužiků. Během těžké doživotní služby museli podstoupit tvrdý výcvik, důstojníci je šikanovali a zacházeli s nimi surově. Jenže mužici byli od narození zvyklí spokojit se s málem, překonávat obtíže, útrapy a nepohodlí, a to vše z nich formovalo vytrvalé bojovníky. Alžběta Petrovna odmítala trest smrti, ale například uřezání nosu či uší zůstalo v civilní a armádní praxi zachováno. Vedle brutálních trestů se vojáci nejvíce obávali nemocí a zranění, protože pak museli do vojenské nemocnice.

2007-09-24T00:57:00.000-07:00

Ruská armáda prošla na přelomu čtyřicátých a padesátých let 18. století dílčí modernizací. Byl zaveden jednotný systém rekrutování, založena vojenská akademie a vydán nový řád pro pěchotu a jízdu, který se více blížil äpruskému výcviku" než ustanovením Petra Velikého. Velký rozkvět zažilo dělostřelectvo. Od roku 1756 se zaváděly äšuvalovské" houfnice a lehčí, pohyblivá rychlopalná děla, tzv. jednorožce. V každém pěchotním pluku se zformovaly tři granátnické roty, navíc byly vyčleněny zvláštní elitní granátnické pluky. I u jízdy vznikly granátnické pluky a také hu-33

2007-09-22T13:55:00.000-07:00

Carští diplomaté počítali se švédským nepřátelstvím, polskou slabostí a v turecké otázce se orientovali na spolupráci s Rakouskem a Británií. To vše je vehnalo do protifrancouzského tábora, neboť Švédsko, Polsko a Turecko patřily k francouzským spojencům. Ve Versailles nenáviděli ämoskevské barbary" a snažili se proti nim vybudovat äbariéru" složenou z ruských sousedů. Petrohrad této politice čelil snahou oddělit sousední státy od Francie a vytvořit tzv. protiba-riéru. Dokud bylo Prusko druhořadou mocností, udržoval s ním carský dvůr přátelské vztahy, jakmile se však ve čtyřicátých letech 18. století stalo velmocí a jako francouzský spojenec posílilo protiruskou äbariéru", vztahy rázem ochladly. O dalším důležitém momentu ve vztazích Petrohradu a Berlína se roku 1744 rozepsal jeden z ruských diplomatů: äCelý svět ví, jak úzce byl pruský dvůr za života Petra Velikého na nás závislý a že tehdy... neměl v Polsku žádný vliv. Dnes je tomu zcela naopak, tento dvůr dosáhl velké a mimořádně nebezpečné velikosti. Rusko se vskutku nalézá v největším nebezpečí, neboť francouzský dvůr stejně jako pruský může lehce z jedné strany pomoci Švédsku opět se vzchopit a slíbit mu Livonsko a všechny námi dobyté provincie, a z druhé strany na nás poštvat Poláky, které nalákají na Smolensk a Kyjev"22'

2007-09-21T01:21:00.000-07:00

den z ruských dvořanů, ale o státnickém nadání se při její charakteristice nezmínil.20' Alžběta Petrovna se dodnes netěší příliš dobré pověsti a jeden z historiků o ní psal jako o äneustále opilé Messalině".21' Carevninu absolutistickou moc nikdo neomezoval ani nekontroloval, ve všech klíčových rozhodnutích jí náleželo konečné slovo. Aristokracie se podílela na správě státu prostřednictvím ústředních orgánů - ävládního senátu", äKonference při nejvyšším dvoře" (obdoba vlády) a dvora, kde vznikaly různé znepřátelené kliky. Senát zůstal formálně nejvyšším správním orgánem, ale o otázkách zahraniční politiky, války a míru se jednalo v tzv. Konferenci při nejvyšším dvoře, kde hrál klíčovou roli nejvyšší úředník země - kancléř. Zvláště za sedmileté války vzrostla úloha tohoto shromáždění, které jako stálý orgán řídící válku z vojenského, diplomatického a administrativního hlediska převzalo též rozhodování o vnitropolitických problémech. Konference vypracovávala válečné plány a snažila se řídit operace až do zbytečných detailů, takže vrchnímu veliteli zbyla úloha vykonavatele rozkazů z Petrohradu. Členové všemocného grémia však neměli potřebné zkušenosti a v otázkách strategie a vojenské organizace se vesměs nevyznali. Rusko se za Petra Velikého začlenilo do evropského systému rovnováhy sil. Jeho zahraniční politika se po roce 1721 orientovala na zajištění a stabilizaci pobaltských zisků.

2007-09-12T00:08:00.000-07:00

Záhy se jí podařilo stabilizovat vnitropolitické poměry. Prohlásila se za pokračovatelku politiky svého otce, Petra Velikého, odmítla se provdat a svého synovce, holštýnsko-gottorpského vévodu Petra, uznala svým dědicem. Od počátku nedůvěřovala svému okolí, stala se mistrem přetvářky a zdůrazňovala pouze vlastní výlučné postavení. Nesnesla, aby někdo kromě ní a carské rodiny používal slovo äveliký". Když se jednou v její přítomnosti mluvilo o ävelikém kancléři", vybuchla: äVězte, že v mé říši jsem veliká pouze já!"19' Raději než státním záležitostem se věnovala výběru šatů, milencům, zábavě a rozmařilému životu. äČarovná byla nejlepší a nejkrásnější tanečnicí na celém dvoře," tvrdil je-Ruská imperátorka Alžběta Petrovna

Reformy

2007-09-11T01:57:00.000-07:00

a válečné úspěchy Petra Velikého učinily z Ruska na počátku 18. století evropskou velmoc, zahrnující obrovské území od Pobaltí ke Kamčatce a od Barentsova moře ke Kaspickému. Za cenu obrovského vypětí, lidských obětí a utrpení bylo vybudováno moderní vojsko, loďstvo, státní správa i nové hlavní město. Z tohoto zásahu do politické a sociální struktury se země vzpamatovávala až do nástupu Alžběty Petro vny na trůn roku 1741. Tato v pořadí třetí žena na ruském trůně se koruny zmocnila palácovým převratem několik dní před svými dvaatřicátými narozeninami. Zpočátku nikdo nepochyboval, že ärozumná, rozvážná, nadaná" carevna má ädobré, velkomyslné, lidumilné srdce a že podstatu její povahy tvoří dobrota a skromná veselomyslnost".181 31

2007-09-09T23:26:00.000-07:00

Marie Terezie hodlala použít zmodernizované vojenské síly k znovudobytí Slezska a Kladska, s jejichž ztrátou se nikdy nesmířila. Uvědomovala si jejich hospodářský, geopolitický i strategický význam. Bohaté území s rozvinutými manufakturami, četným nerostným bohatstvím a vzkvétajícími městy představovalo pro státní pokladnu značný zdroj daní a dávek. Navíc se slezské vévodství rozkládalo mezi rakouskými dědičnými zeměmi, severní částí římsko-německé říše a východoevropskými sousedy, proto odtud mohlo jakékoli vojsko snadno a rychle ohrozit Berlín, Drážďany i Prahu. Marie Terezie také pociťovala pruskou äloupež" jako osobní urážku a nechtěla se smířit s tím, že jí v méně kulturním protestantském okraji říše vyrostl nový rival. Věřila, ze nová válka proti Prusku odpovídá nábožensko-humanitárnímu vědomí, když se v osobě pruského panovníka pokusí odstranit nebezpečí pro svůj lid. rusko

reforma

2007-09-09T01:50:00.000-07:00

Ačkoli reforma z roku 1745 posílila postavení rady v armádě a koncentrovala zodpovědnost na úzký okruh lidí, nevymezila jednoznačně kompetence dalších ústředních orgánů - konference (od roku 1760 státní rada), direktoria či Dvorské komory. Nedostatečná transparentnost kompetencí se během války negativně odrazila při provádění politických rozhodnutí ve vojenských akcích. Kvůli byrokratickým nešvarům zásobování armády nefungovalo efektivně, což se při obrovské závislosti 30 VELMOCI A MOCNOSTI
vojska na doplňování stravy, píce a dalších věcí muselo nutně odrazit na bojeschopnosti jednotek. Generální válečný komisariát, působící od roku 1746 jako samostatný úřad přímo podléhající panovnici, byl podřízen Dvorské válečné radě teprve v roce 1762. Vojenské reformy z přelomu čtyřicátých a padesátých let celkově přinesly dobré výsledky, rakouská armáda se rozrostla, zlepšila se její bojeschopnost a znatelné se zvýšila motivace důstojnic-tva i mužstva. Nicméně v porovnání s Pruskem, jež mělo menší rozlohu i nižší počet obyvatel, shromáždilo rakouské soustátí daleko méně vojáků, nevěnovalo branné moci dostatek sil a energie a nemělo peníze na vyzbrojení.

2007-09-06T10:36:00.000-07:00

dělostřelecké techniky a nařídil vyrábět lehčí hlavně děl. Zmenšila se tloušťka stěn zkrácených bronzových hlavní a odstranily nefunkční dekorace. Bylo zdokonaleno také odpalovací zařízení a nastavování náměru děl. Dělostřelectvo se stalo organickou součástí armády, zlepšila se kvalita jeho kádrů, mimo jiné také kvůli tomu, že při verbování se kladl důraz na dobrovolnost a všichni dělostřelci museli umět číst a psát německy. České země hrály v rakouském dělostřelectvu důležitou roli, neboť štáb sídlil v Českých Budějovicích, nejstarší dělostřelecká škola vznikla v nedalekém Rudolfové a výcvikové středisko v Týně nad Vltavou. Děla se vyráběla ve Vídni, roku 1756 jich armáda měla k dispozici 203, roku 1760 již 458 a roku 1768 celých 648. V roce 1756 čítala armáda Marie Terezie 142 000 pěšáků, 32 000 jezdců, 3 000 dělostřelců, 500 příslušníků äinženýrského" (ženij-ního a technického) sboru, dohromady 177 500 mužů.151 Důstoj-nický sbor v roce 1747 tvořilo 27 polních maršálů, 12 generálů jezdectva, 19 polních zbrojmistrů a 73 podmaršálků.16' Vydržování obrovské armády pohlcovalo značné finanční prostředky. V roce 1748 vydala vláda na tento účel 14 milionů zlatých, na české země z toho připadlo 4,2 milionu.171 Panovnice jako vrchní velitelka schvalovala a podepisovala všechna důležitá rozhodnutí nejvyššího armádního správního orgánu - Dvorské válečné rady.

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-09-03T02:59:00.000-07:00

veným plstěným třírohým kloboukem a stejnou výzbroj jako kyrysníci měli příslušníci 14 pluků dragounů. Pouze místo karabin dostávali pušky s bodákem. Jezdci původem z Uher, kteří nosili šňůrovaný kabát, tzv. dolman, kožíšek a kalhoty s ozdobným šňůrováním a jejichž výzbroj tvořila zakřivená šavle, karabina a dvě pistole, vytvářeli v rakouské armádě 8 pluků husarů. Takzvaní švališéři představovali v rakouských a českých zemích obdobu husarů. Dělostřelectvo prošlo za vlády Marie Terezie podstatnými změnami. Rakušané se inspirovali u Prusů, kteří dokázali během bitvy účinně pálit lehkými děly. Horlivým reorganizátorem dělostře-lectva se stal generál Josef Václav kníže Liechtenstein. Prosadil unifikaci

2007-09-02T02:42:00.000-07:00

V roce 1745 čítala 61 pěších pluků, přičemž rakouské a české pluky tvořilo 2 300 mužů, a uherské 3 000. Pěší pluk se zpravidla skládal ze dvou granátnických setnin a 15 regulérních setnin o 140 mužích. Pěchota nosila bílou uniformu a černý třírohý klobouk, jenž u granátníků nahrazovala vysoká kožešinová cáká a paruka s cůpkem. Uherské pěší pluky oblékaly pod bílý kabát modrou nebo červenou vestu s výšivkami a kalhoty stejné barvy. Pěchota byla vyzbrojena předovkou na křesací zámek, bez bodáku vážila 5,5 kilogramu a měřila více než jeden metr. Jak už název napovídá, třicetigramová kulka se spolu s dávkou prachu zatloukala pomocí nabijáku äzepředu" do hlavně. Ruční granáty se používaly pouze při obraně nebo dobývání pevnosti. Z granátníků se stala elita mezi pěšáky. V roce 1740 tvořilo rakouskou jízdu celkem 40 pluků. Z toho bylo 18 pluků kyrysníků, kteří nosili bílé uniformy s červeným vyložením a hladký třírohý klobouk. Z kyrysu používali pouze přední plech, byli vyzbrojeni dvěma pistolemi, karabinou a palašem, těžkým jezdeckým mečem s ostřím jen na jedné straně. Elitu mezi kyrysníky tvořili tzv. karabiníci, kteří v každém pluku sestavili jednu setninu. Bílé uniformy bez ochranné zbroje s čer-29

2007-09-01T07:00:00.000-07:00

Důstojník směl prodat hodnost nebo nastávající povýšení se zvláštním povolením, kupující mohl získat pouze hodnost o stupeň vyšší. Přísné předpisy se snažily zabránit äšize-ní" řádných důstojníků u pluku, kupující se například nesměl zadlužit, prodávající se musel zříci nároků na penzi a zavázat se, že nebude sloužit v nepřátelské armádě. Faktické velitelské funkce podléhaly tzv. ancienitě, kdy povýšení bylo udělováno podle délky služby. Podobně jako francouzští aristokraté, i rakouští důstojníci se snažili zachovat si během tažení co největší komfort. Podle počtu těžkých nákladních vozů s bagáží se dala poznat hodnost majitele - polní maršál měl nárok na pět, generál na dva až čtyři, plukovník na dva, majoři a kapitáni na jeden vůz. äPolní výbava" důstojníka sestávala z kuchyně, postele, židle, dále z psacího pultu, šesti košilí, šesti nákrčníků, jedenácti kapesníků, šesti ručníků, čtyř párů punčoch, jedněch kalhot, tří vest, dvou párů kamaší, ložního prádla s přehozem z kůzlečí kůže, dvou nočních čepiček, zrcadla s břitvou, štětky a holicího mýdla, pomády a hřebenu, županu, pantofli, kartáče na šaty, potřeb na čištění bot, jezdeckého kabátu, svíček a svícnů, kreslicí sady, map a knih. Nejpočetnější a nejdůležitější složku rakouské armády představovala pěchota.

2007-08-30T00:15:00.000-07:00

Například pro důstojníky irského původu měla zvláštní kouzlo Praha. Také postavení panovníka habsburské monarchie jako římsko-německého císaře (v letech 1745-1780 spoluvladaře) působilo na šlechtice a neurozené vojáky z římsko-německé říše jako magnet. Vstupovali do rakouské äcísařské" armády, kde měli větší šanci na kariéru a zajištění než u malých armád říšských knížat. Svou roli sehrál též říšský patriotismus a loajalita vůči císaři. Mnohonárodnostní složení rakouského důstojnictva přinášelo výhodu v úzké vazbě této elity na panovníka. Zástupci četných evropských národů sloužili habsburskému domu dobrovolně a věrně. Voják a především důstojník nenáležel národu, ale nadnárodnímu stavu. V rakouské armádě byl na rozdíl od jiných evropských zemí větší počet důstojníků měšťanského a maloměšťanského původu. Zatímco ve Francii či Prusku mohl neurozený voják dosáhnout nejvýše poddůstojnické hodnosti, v rakouské armádě se mohl stát i kapitánem. Rada neurozených důstojníků byla také nobilitová-na. Roku 1757 vyšlo nařízení, že každý důstojník mohl být po třicetileté úspěšné službě povýšen do šlechtického stavu. Rakouské důstojnictvo se proto vyznačovalo äzásadní sociální nevyváženos-tí", řečeno slovy knížete de Ligne: äV naší službě se najednou propadneš z velkého pána na pouhého parvenu."131 Zmíněné okolnosti neznamenaly, že by rakouské důstojnictvo ztratilo svou aristokratickou výlučnost. Pro vyšší hodnosti zůstávala v platnosti přednost pro urozence. Ze 76 maršálů říšsko-ně-meckého původu pocházelo 32 z deseti říšských dynastií, 9 z vysoké šlechty a zbylých 35 z nižší šlechty. Také všichni maršálové maďarského původu náleželi k nejpřednějším rodům.14' Musíme ještě připomenout, že v 18. století si bohatí mohli důstojnickou hodnost koupit.

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-28T00:37:00.000-07:00

je, výcviku, verbování, odborné přípravy důstojníků, dislokace, ubytování a zásobování armády. Na stavu rakouského důstojnictva se odrážel fakt, že podunajské soustátí tvořilo mnoho státních celků s různými národy a národnostmi. Na rozdíl od pruského důstojnictva, které z velké části pocházelo z domácí šlechty, zůstával podíl původní rakouské šlechty v mnohonárodnostním důstojnickém sboru mizivý. V 18. století bylo ze 157 polních maršálů 36 románského původu (především španělsko-neapolského), 7 slovanského (z toho 5 českého), 6 ir-sko-skotsko-waleského, l dánského, 14 maďarského, 16 němec-ko-rakouského původu, l byl z německé oblasti Švýcarska a 76 maršálů pocházelo z änehabsburské" části římsko-německé říše.121 Jednou z příčin tohoto stavu bylo v 17. století nahrazení odbojné, protestantské šlechty aristokraty cizího původu, kteří se usadili v habsburských zemích.

2007-08-26T02:26:00.000-07:00

ru užší a přiléhavější. Výzbroj zůstala stejná - poboční (sečná) zbraň a křesadlová puška s bodákem. Podobná opatření však nemohla zabránit dalšímu debaklu kdysi obávané evropské velmoci. rakousko Pro habsburské soustátí začalo 18. století velkolepým vítězstvím nad Francií a Tureckem, což mu přineslo největší rozlohu, jaké kdy v historii dosáhlo. Jenže skvělé zahraničněpolitické po-Ceská a uherská královna, řimsko-némecká císařovna Marie Terezie stavení ani barokní vznešenost císařského titulu nemohly zakrýt vnitropolitickou slabost. Neexistovala politická, územní ani národní jednota a různé státní celky spojovala pouze osoba panovníka. Inteligentní, rázná, pilná a temperamentní Marie Terezie vládla v rakouských zemích, českém a uherském království, Jižním (Rakouském) Nizozemí a Milánsku, zatímco její manžel František Štěpán byl císařem Svaté říše římské národa německého a toskánským velkovévodou. Po roce 1748 zahájila Marie Terezie rozsáhlé reformy. Podařilo se jí značně omezit vliv stavů na financování armády, zrušit ver-bování rekrutů zemskými stavy a převést veškerou péči o vojáky na stát. Změny se týkaly nejen organizace, ale i výstroje, výzbro-27

2007-08-25T01:27:00.000-07:00

Nejspolehlivější jednotky představovali naverbovaní cizinci, především Švýcaři, Němci, Irové a Italové. Za Ludvíka XV. se Evropa již netřásla před francouzskou armádou a mnohé debakly za sedmileté války přiměly absolutistický režim provést dílčí reformy. Například pro získání důstojnického patentu byl stanoven minimální věk 23 let. Důstojnické hodnosti se začaly označovat epoletami a nákrčníky. U výstroje pěchoty byla zavedeny bílé kabáty, punčochy nahradily kamaše, vojáci si museli splétat vlasy do copu, uniformy byly podle pruského vzo-26 VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-23T00:27:00.000-07:00

Nelze se proto divit, že francouzští důstojníci byli lepšími dvořany než veliteli a osobnosti typu maršála Turenna, jednoho z nejskvělejších vojevůdců Ludvíka XIV., bychom mezi nimi hledali těžko. Důstojníci se chystali do pole jako na souboj, za nejdůležitější považovali osobní statečnost, všichni kritizovali nadřízené, a kdo se staral o rozkazy, sklidil často jen posměch. Stejně negativně působilo soupeření dvorských klik. Jeden z francouzských maršálů zklamaně podotkl: äDůstojníci již nebyli ti stateční a fanatičtí bojovníci 17. století, nadšení šlechtici oddaní velkému králi, šlo o generaci hejsků, lehkomyslných prostopášníků, frivolních posměváčků, kteří byli pilní více v radostech a vinárnách, než ve svých setninách."11' Mezi vojáky se nedostatek disciplíny projevoval vysokou dezercí a pokleslou kázní, během tažení se rabování a četných výtržností účastnilo nejen mužstvo, ale i důstojnic-tvo.

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-22T00:38:00.000-07:00

centrovat dostatek finančního kapitálu, neboť malá, ale všemocná skupina finančníků a nájemců daní se orientovala spíše na obchod s půdou a úřady. V Paříži bychom nenašli skupinu srovnatelnou s londýnskou City. Další překážkou byla byrokratická těžkopádnost francouzského absolutistického státu v obchodněpolitické praxi. Síla Británie spočívala v námořnictvu a dostatku finančních prostředků, zatímco její pozemní armáda čítala pouze 63 000 mužů. Francouzská armáda měla sice 213 000 vojáků, ale její nedostatečná kvalita sama o sobě nedávala velkou šanci na úspěch ve válce na dvou frontách, v zámoří a na kontinentě.101 Jednou z hlavních příčin tohoto stavu byla degenerace aristokracie. Postup v armádě určoval urozený původ a přízeň na dvoře, nikoli vojenské nadání. Generalita se rekrutovala téměř výhradně z vysoké aristokracie. Stávalo se, že naprosto nezkušení patnáctiletí šlechtici získali plukovnické funkce. V době míru se nevěnovali jednotkám, žili na dvoře nebo na svých panstvích. Členové nižší šlechty vytvářeli masu poručíků a kapitánů a málokdy dosáhli vyššího postavení.

2007-08-21T00:47:00.000-07:00

9) Poslední slovo ve francouzské zahraniční politice samozřejmě náleželo jako v každé absolutistické monarchii panovníkovi. Ludvík XV. se opíral o státní radu, v níž zasedali jeho nejbližší poradci, následník, princové a ministři. Státní radové se zabývali především zahraniční politikou, v mírové době také armádou a námořnictvem. Ministři předkládali návrhy, členové se k nim vyjadřovali a panovník je přímo či nepřímo schvaloval. Vnitropolitickými záležitostmi se zabývaly jiné orgány. Státní rada a äministr zahraničních věcí" řídili početný diplomatický sbor. Vedle oficiální diplomatické sítě fungovala ještě králova tajná diplomacie, takže docházelo k situacím, kdy panovník tajně prováděl protichůdnou politiku než jeho ministr, přijímal důvěrné zprávy od ministrova nejbližšího spolupracovníka a vysílal do světa vlastní agenty. Podobná praxe těžko mohla přispět k úspěšnosti fran-24 VELMOCI A MOCNOSTI

Protože nepřivykl

2007-08-19T14:17:00.000-07:00

soustavné práci, často podléhal pesimistickým náladám a již od dětství nedůvěřoval svému okolí. Přes značnou pověrčivost a adoraci svatého Ludvíka se nenechal ovlivňovat kněžími. Plnil své povinnosti, vykonával různé rituály spojené s reprezentací, ale nejraději se utíkal do soukromí, kde v úzkém kruhu oblíbenců vedl änormální" život äobyčejného" aristokrata. S oblibou vařil kávu, připravoval omelety, procházel se v botanické zahradě či parku a věnoval se lovu. Jako náruživý hráč utápěl velké částky v hazardu a zcela v duchu mravů vyšší společnosti si vydržoval četné milenky. Na rozdíl od svých předků však nedosahoval tak skvělých zahraničněpolitických úspěchů - a (jak napsal jeden z francouzských historiků) äskandály omlouvá jen vítězství ".

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-19T01:55:00.000-07:00

štva chudla, zatímco äneproduktivní" vrstvy nesmírně bohatly. Kritika královského absolutismu ze strany osvícenské šlechty a měšťanstva, jež volalo po reformách a emancipaci, se stupňovala. Presto zůstávala francouzská monarchie velmocí s velkým počtem obyvatelstva, zajištěnými hranicemi a stále ještě bohatými koloniemi v Americe (Kanada, Guayana, ostrovy v Karibském moři), Africe (St. Louis), Asii (indické osady a ostrovy v Indickém oceánu). Ludvík XV. nedokázal zabránit narůstající krizi, ačkoliv díky svým vlastnostem a schopnostem mohl sehrát velkou roli v dějinách francouzské monarchie. Inteligentní monarcha s výbornou pamětí prokázal pověstnou bourbonskou hrdost a ve válce o rakouské dědictví také osobní statečnost a chladnokrevnost, v osobním životě u něj převažovala mírumilovnost a starost o rodinu. Přes veškeré nadání nevyužil velké šance zreformovat zastaralý a výkonnostně stále klesající politický systém.

Práci verbířů

2007-08-16T23:31:00.000-07:00

svazovala řada předpisů, které zakazovaly odvádět katolíky, cizince, muže mladší sedmnácti a starší 45 let, uprchlé učně, příslušníky milic či nemocné osoby. Také muži, kteří měřili méně než 170 centimetrů, zůstávali stranou jejich zájmu. V Irsku se až do roku 1759 neodvádělo vůbec, přitom se tato země mohla stát ideálním zdrojem skvělých vojáků. Po celém království si konkurovaly komise odvádějící do armády, milice, námořnictva a sil Východoindické společnosti, které například v roce 1763 čítaly 26 000 mužů. Z těchto důvodů patřila britská armáda v první polovině 18. století k nejmenším v Evropě.81 Síla britské říše však netkvěla v pozemní armádě, ale v námořnictvu a značných finančních prostředcích, jimiž mohla podporovat své spojence. francie Velká epocha Francie se završila ráno l. září 1715, kdy ve Ver-sailles zemřel äkrál Slunce". Skončilo století Ludvíka XIV. a z mocného království zůstal kolos na hliněných nohou, jehož vzrůstající politická, vojenská a finanční slabost se nedala přehlédnout. Armáda zklamala již během války o rakouské dědictví a pro nedostatek finančních prostředků snižovala stavy. Státní dluh dosáhl astronomických rozměrů, hospodářský rozvoj brzdilo velké daňové zatížení. Stoupaly ceny potravin a většina obyvatel-23

Obyvatelé si stě-22 VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-14T00:28:00.000-07:00

žovali, že ji musí živit a snášet chování vojáků, kteří se opíjeli, vyvolávali spory, obtěžovali ženy a dopouštěli se různých přečinů a zločinů. Zvláště majitelé hostinců a pivnic neustále podávali stížnosti na neplatící vojáky a často se svých podniků raději zbavili.71 Všichni dobře věděli, že vojíny a poddůstojníky čekala především doživotní namáhavá služba, kruté zacházení, bídný žold a nebezpečí, že budou muset sloužit v zámoří. Všechny tyto faktory nadmíru ztěžovaly odvody, zvláště když nepodléhaly ústřední správě a neexistovalo územní rozdělení. Každý pluk hledal äoběti", kde chtěl. Odvodní äkomise" zpravidla sestávala z důstojníka, dvou poddůstojníků a bubeníka. Přestože byli vybaveni povolením, kterým se prokazovali místním úřadům, mnohdy ani u nich nenacházeli porozumění. Velmi záleželo na oblasti, v níž se komise pohybovaly, protože odvody silně ovlivňovala hospodářská situace. V době žní, senoseče, sklizně ovoce či rybolovu odcházeli verbíři s prázdnou, naopak v dobách hospodářského poklesu viděli muži ve vstupu do armády jedinou šanci, jak najít obživu.

Jejich velké bohatství

2007-08-12T23:53:00.000-07:00

jim má dát velkou moc a cesta k ní vede přes Ameriku."6* Obrana Hannoverská tvořila součást protifrancouzské taktiky ve velkém stylu. Britové se nemohli omezit na boj v koloniích a na mořích nejen kvůli králově rodné zemi, ale především kvůli ochraně Jižního (Rakouského) Nizozemí před francouzskou expanzí. Londýnu vyhovovalo, že toto strategické äpředpolí" na kontinentě tvořilo součást rakouského soustátí, které pro něj z námořního a koloniálního aspektu nepředstavovalo žádné nebezpečí. Co se týče vojenské síly britského státu, mohli bychom logicky předpokládat, že s rostoucí hospodářskou silou došlo k odpovídajícímu posílení vojenského potenciálu. Tomuto předpokladu však realita neodpovídala. V 18. století vydávala vláda peníze především na posilování námořnictva, podporu spojenců, obstarání žoldnéřských jednotek a teprve v krajních případech přišla řada na pozemní síly. Nedůvěra vůči stálé armádě pramenila nepochybně z doby před anglickou revolucí v polovině 17. století, kdy se vojsko v rukou Stuartovců stalo oporou nenáviděného absolutismu. Po roce 1688 Britové pohrdali despocií evropských monarchií, evropské národy považovali za zotročené a za hlavní příčinu tohoto stavu pokládali přebujelé státní armády. Proti takovému nebezpečí stáli svobodní Britové neustále na stráži. Vedle těchto celospolečenských důvodů je nutno zmínit se o přístupu britského obyvatelstva, jež si armádu neoblíbilo, a to především proto, že äžila společně s národem".

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-12T05:00:00.000-07:00

hod. Jako kurfiřt Svaté říše římské národa německého mohl britský panovník přímo ovlivňovat politiku ve střední Evropě a nasadit hannoverské vojáky na pomoc spojencům na kontinentě. Britské zásahy do evropské politiky před sedmiletou válkou totiž nelze chápat jako pouhou obranu panovníkova milovaného rodiště. Například za války o rakouské dědictví bojovali Hannoveřané proti britskému arcinepříteli - Francii. Nejdůležitější britští politikové sice dávali přednost námořní strategii, ale museli uznat, že se vyplatí nechat hannoversko-britské jednotky bojovat proti Francouzům, kteří museli nasadit početné vojsko a oslabili se v zámoří. Totéž si uvědomil i versailleský dvůr. Maršál Noailles počátkem padesátých let napsal: äV Angličanech je třeba vidět duši a hnací sílu všeho, co se v Evropě podniká proti Francii, a je třeba se vyrovnat s tím, že od nich nelze očekávat nic jiného. Angličané mají bezprostřední zájem o kontinentální války jen tehdy, dávají-li jim příležitost vtrhnout do našich kolonií a ovládnout veškerý obchod. Anglický systém je známý.

2007-08-10T13:53:00.000-07:00

Ani jeho dobré vychování mu sice nebránilo pouštět se do frivolních dobrodružství, ale zásadním způsobem ho ovlivňovala pouze jeho žena. Královna Karolina, která ho duševně převyšovala, udávala na dvoře tón, udržovala kontakt s mnoha umělci a vědci a v přítomnosti vojáckého a nudného manžela projevovala až andělskou trpělivost. Zatímco-v Británii panoval Jiří II. v parlamentní monarchii, v Hannoversku vládl z Boží milosti jako absolutní panovník. Britové personální unii se severoněmeckým knížectvím nenáviděli a velice rádi by ji zrušili. Na rozdíl od ekonomicky a politicky vyspělé Británie nepředstavovalo zaostalé, agrární Hannoversko významný objekt evropské politiky. Jeho pobřeží se sice rozkládalo mezi ústím Labe a Vezery a teoreticky umožňovalo kontrolu Brém a Hamburku, ale pro britské obchodní a finanční kruhy to mnoho neznamenalo. Z politického hlediska se řadilo mezi druhořadé mocnosti, prohrálo äzávod" s Pruskem o dominanci v severoně-meckém prostoru a nemohlo uvažovat o skutečně samostatné politice s pruskou velmocí na hranicích. V tomto směru těžilo z unie více kurfiřtství, neboť bez britské podpory by se mocensky propadlo ještě hlouběji. V případě obrany Hannoverská šlo také o prestižní záležitost, neboť obsazení královy rodné země nepřítelem by vážně poškodilo britskou mezinárodní pověst. Nikdo nezapomínal na nebezpečí okupace kurfiřtství Francouzi, kteří mohli za jeho vydání požadovat značné ústupky v zámoří. Britsko-hannoverská

různé názory,

2007-08-10T00:48:00.000-07:00

vedly se vášnivé diskuse, což ovlivňovalo výsledek voleb. Z tohoto důvodu musela každá vláda citlivě reagovat na názory voličů. Vzhledem k tomu, že zde bylo množství subjektů ovlivňujících zahraniční politiku a že tyto subjekty byly nejednotné, vznikl prostor pro äprostředníka" a této role se chopil panovník. Druhý britský král z hannoverské dynastie, Jiří II., z těchto důvodů pevné svíral žezlo. Vyrostl a vzdělání získal v německých ze-20 VELMOCI A MOCNOSTI
mích, vedle mateřštiny hovořil francouzsky, italsky a se silným přízvukem též anglicky. Pro svůj střední vzrůst, malé ruce a nohy, lehce vypoulené modré oči, velký nos a široká, poněkud zkřivená ústa nevypadal příliš majestátně. Po otci zdědil vášeň pro vše, co souviselo s armádou. Ačkoliv se považoval za skvělého znalce válečnictví, skutečným vojevůdcem nebo stratégem nikdy nebyl. Na druhou stranu se mnohokrát vyznamenal svou odvahou. Například v bitvě u Dettingenu roku 1743 stál v čele vojska. Poté, co se jeho kůň splašil, z něj seskočil a s mečem v ruce vedl pěšáky do útoku proti francouzským dragounům. Literatura a umění ho kromě hudby příliš nezajímaly. Hovořil pouze o vedení válek, koních a genealogii. S přibývajícím věkem se u Jiřího II. projevila posedlost přesností, pravidelností a šetrností. Tyranizoval své okolí a vybuchoval kvůli maličkostem. Také se domníval, že skvěle rozumí politice. Pokud se musel podřídit vůli kabinetu, velmi se rozčiloval a láteřil. Zastával-li někdo jiný názor, považoval ho za blázna nebo lumpa.

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-08T14:15:00.000-07:00

gán ovšem působila vláda, vytvořená na základě parlamentních voleb. Až do roku 1782 neexistoval jednotný úřad pro řízení zahraniční politiky. Vedle dvou státních tajemníků (ministrů zahraničí) - jednoho pro jih (jižní a západní Evropa, Švýcarsko, Turecko, zámoří, Irsko), druhého pro sever (římsko-německá říše, Nizozemí, skandinávské státy, Polsko, Rusko) - se na řízení zahraničních záležitostí podíleli i premiér a ministr obchodu. Důležitou roli hrálo veřejné mínění; na veřejnosti a v tisku se neustále střetávaly Britský král a hannoverský kurfiřt Jiří II.

2007-08-06T00:20:00.000-07:00

Konzervativní a parlamentní Británie prožívala po celé 18. století obrovský rozmach, její hospodářská síla stále rostla, intenzivně se rozvíjela zemědělská výroba, stejně jako vnitřní a zahraniční obchod. Po roce 1748 zahrnovala její koloniální říše severoamerické osady, Bahamy, Bermudy, ostrovy v karibské oblasti a osady na pobřeží Indie. Všechny tyto skutečnosti položily základy mimořádnému hospodářskému rozvoji. Nejožehavější ohrožení britské monarchie - nároky sesazených katolických Stuartovců na trůn - v podstatě pominulo po potlačení povstání ve čtyřicátých letech 18. století. Zatímco se ve Francii stále rychleji prohlubovala politická a finanční krize, mohla vnitropoliticky stabilizovaná, vyspělá a bohatá Británie soustředit všechny síly na rozhodující zápas v zámoří a koloniích. Britské státní zřízení se označuje za parlamentní monarchii. To však neznamenalo, že král zastával podružné či dokonce formální postavení. Zůstal mu dostatek možností k ovlivňování politiky. Všichni britští panovníci v 18. století se seznamovali s důležitými diplomatickými dokumenty a podíleli se na řízení zahraniční politiky. Vyhlašovali války, podepisovali mírové smlouvy, jmenovali diplomaty a udržovali s nimi spojení. Jako skutečný výkonný or-19

Všem evropským vládám

2007-08-04T13:29:00.000-07:00

bylo jasné, že dříve nebo později budou muset opět sáhnout ke zbraním a pokusit se vyřešit spory jinak než u jednacího stolu. Mezidobí vyplnily horlivým úsilím o oslabení nepřítele diplomatickou cestou, o zajištění co nejsilnějšího spojence a v ideálním případě o vmanévrování protivníka do izolace. Montesquieu výstižně uvedl: äV Evropě se šíří nová nemoc, napadá naše knížata a podněcuje je vydržovat si nesmírný počet jednotek. Každý monarcha nasadí všechny armády, jichž je zapotřebí, aby byly národy v nebezpečí. A toto úsilí všech proti všem se nazývá mír." británie A hannoversko

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-08-02T13:57:00.000-07:00

kouské dědictví neodstranila äkonstantní" rozpory mezi Francií a Británií, ani mezi Francií a Rakouskem a vytvořila třetí základní antagonismus evropské politiky - rakousko-pruský. Do exkluzivního velmocenského klubu totiž přibyl pátý člen, Prusko, jež převzalo roli hlavního soupeře o prvenství v římsko-německé říši. Berlín ovšem nemohl pokládat svou novou pozici za dostatečně jistou. Zmíněné problémy lze s určitou nadsázkou považovat za časovanou bombu.

2007-08-01T23:50:00.000-07:00

Pruský král Fridrich II. odmítl roli poslušného nástroje francouzské diplomacie a uzavřel s Rakušany mír, jakmile dosáhl svého - odstoupení Slezska a Kladska. Zbývající mocnosti válčily až do roku 1748. Cášský mír nevytvořil pevné základy pro evropské uspořádání, mnozí ho oprávněně považovali za pouhé příměří a ve Francii se dokonce používalo rčení ähloupý jako mír". Británie přišla v důsledku neúspěchů svých spojenců o dobytá území v zámoří; zvláště vrácení kanadského ostrova Cape Bretonu5' s pevností Louis-bourg zanechalo ve veřejnosti hořké pocity. Francie si po roce 1748 zachovala silné postavení na kontinentě, v zámoří i koloniích. Rakousko se nesmířilo s územními ztrátami. Válka o ra-18

Oslabení vídeňského dvora

2007-07-30T23:49:00.000-07:00

využilo také Prusko, zmocnilo se Slezska a připojilo se k francouzskému bloku. Británie se jako hlavní garant mocenské rovnováhy postavila na stranu dědičky Karla VI., Marie Terezie, a pomohla jí s vy- :, jímkou Slezska a Parmy uhájit celistvost habsburského dědictví. | Kromě britsko-hannoverské pomoci při hledání příčin rakouské- l ho úspěchu musíme zmínit také houževnatost a vytrvalost Marie | Terezie, pomoc věrných poddaných, vypětí vojáků a v neposlední řadě také rozpory v nepřátelské koalici. Francie se musela věnovat boji s Brity v koloniích a na mořích, nemohla se soustředit pouze na válku na evropském kontinentě a její spojenci zklamali (Bavorsko) nebo äzradili" (Prusko, Sasko).

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-07-29T23:53:00.000-07:00

válka srazila Švédsko mezi druhořadé mocnosti a z Ruska učinila novou velmoc. Úspěchy Rakouska v bojích s Turky potvrdily jeho velmocenské postavení a mocenskou dominanci v německé a severoitalské oblasti. Válka o polské nástupnictví z třicátých let sice vyřešila otázku nároku na polský trůn, ale nesla se především ve znamení dalšího měření sil mezi Francií a Rakouskem. Od druhého desetiletí 18. století udržovala velmocenská äčtyřka" rovnováhu sil a její členové se starali, aby se nevytvořil blok, jenž by mohl daný pořádek ohrozit. Zvláštní postavení zaujímala Osman-ská říše; její zenit již pominul a mnohé události v první polovině 18. století svědčily o jejím mocenském propadu. Také ästřední" a ämalé" státy tvořily důležitou součást evropského mocenského äkoncertu" a nejednou velmocím zamotaly hlavu. Čtyřicátá léta 18. století vyplnila válka o rakouské dědictví. Odvíjela se od tradičního rakousko-francouzského soupeření. Francouzi, kteří prožívali poslední roky hegemonického postavení na evropském kontinentu, chtěli využít vymření habsburské dynastie ke zničení podunajského soustátí a dosadit na císařský trůn bavorské kurfiřty, jejichž malá mocenská základna by z nich učinila francouzské äagenty".

2007-07-29T02:45:00.000-07:00

Pochodovalo se stejným krokem, s napnutými koleny, rychlostí 76 kroků za minutu. Pravidelnost střelby po pelotonech či po četách se dlouho v bitvě neudržela. Po určité chvíli, když velitel padl nebo nebyl schopen dostatečně hlasitě vydávat povely, došlo k nepravidelné palbě, při níž střílel každý, kdo nabil. Jeden z pruských generálů napsal: äNestřílelo se pravidelné a podle daného pořádku... Každý voják střílel, jak se mu zachtělo."31 Všeobecná branná povinnost v dnešním slova smyslu v 18. století neexistovala. Jádro stálých a státních armád tvořili žoldnéři, kteří se za žold nechali naverbovat na doživotní službu. Většina z nich však byla ke službě donucena či podvedena, což jednoznačně dokazovala četnost dezercí. Za skutečně dobrovolné ävojáky z povolání" můžeme považovat pouze důstojníky, kteří vytvářeli osobitou stavovskou skupinu, jež se striktně odlišovala od masy vojáků. Ve většině evropských armád tvořilo vlastní obyvatelstvo řádově polovinu mužstva. V době míru je po několikaměsíčním výcviku posílali äna dovolenou". Během pobytu mimo posádku se věnovali práci v zemědělství či řemeslech. Tento systém představoval v porovnání se soldateskou z doby třicetileté války, najímanou na jedno tažení, značný pokrok. Čelný znalec vojenské historie G. Parker k tomu uvedl: äAncien régime se v polovině 18. století nalézal v rozkvětu a ve stejnou dobu dosáhla vojenská revoluce svého vrcholu."41 S jakými mezinárodněpolitickými problémy se Evropa potýkala v první polovině 18. století? Válka o španělské dědictví obnovila v letech 1700-1714 mocenskou rovnováhu mezi Francií, Rakouskem a Británií, zatímco paralelně probíhající velká severní 17

2007-07-26T14:02:00.000-07:00

Někteří vojevůdci používali tzv. kosý bitevní šik. Během této taktické formy útoku nepostupoval útočník proti nepřátelské frontě v linii s ní rovnoběžné, nýbrž v linii šikmé, a to buď souvislé, nebo stupňovitě členěné. Silné, vpřed vysunuté křídlo mělo ob-chvátit a rozdrtit soupeřovo křídlo a ohrozit nepřátelskou linii v boku a v týlu. Slabší křídlo, držící se vzadu, mělo úkol zabránit té části nepřátelského vojska, na niž se neútočilo, zasáhnout nebo posílit napadené křídlo. Průběh bitev dokazoval, že pro účinnou a rychlou palbu z pušek bylo zapotřebí velké zručnosti a výcviku. Palba se prováděla v rozvinuté linii po pelotonech, šik měl při výcviku hloubku čtyř, v bojové sestavě tří mužů. I to bylo nevýhodné, neboť první řada musela při palbě pokleknout a třetí střílela značně nepřesné. Střelba salvou se organizovala po četách, nejprve pálily liché a pak sudé čety, takže se palba äposunovala" podél celého šiku.

Vydat povel k bitvě

2007-07-26T00:51:00.000-07:00

vyžadovalo od velitele značnou odvahu, neboť podstupoval obrovské riziko. Pokud se k tomu odhodlal, musel se smířit s tím, že všechny pohyby, kterými se armáda připravovala k bitvě, byly velmi zdlouhavé. Dominujícím taktickým systémem zůstala po celé 18. století lineární taktika používající nehlubokou dlouhou lineární formaci vojska určenou pro boj (tzv. šik). To dovolovalo plné využití ručních palných zbraní a umožňovalo lépe ovládat masu vojáků. Pěchota se rozestavovala do dlouhých linií, jež se pohybovaly pouze obtížně a jejichž slabou stránkou byly boky. Všichni se snažili, aby se kolony nastupující k bitvě dostaly do co nejpříznivějšího směru útoku a co nejrychleji se rozvinuly do lineárního pořádku. Bitvy se zpravidla odehrávaly mezi dvěma téměř rovnoběžnými liniemi. Generálové se snažili o průnik protivníkovými slabými místy, nebo o obchvat křídla. Proto bylo nutné opřít boky o opevněná místa. Podle představ pruských generálů šlo v boji hlavně o vytlačení nepřítele z místa, kde stál. Bitva probíhala tak, že jednotky postupovaly a střílely v sevřených řadách, a pokud se protivník zastavil, udeřily na něj bodáky. V takovém střetnutí se pěchota musela rychle rozvinout z kolon do bitevní linie, postupovat vpřed navzdory intenzivní palbě a získávat terén. Za palby museli důstojníci vojáky hnát do útoku, aby přinutili nepřátelské jednotky k ústupu a způsobili tím zmatek v jejich řadách. Jezdectvo se zpravidla před bitvou rozestavilo na křídlech a co nejdříve zaútočilo. Nejprve krokem, pak klusem a asi dvě stě kroků před nepřátelskými řadami povolili koním uzdu a s pokřikem se vrhli do boje. Jakmile se podařilo rozprášit nepřátelskou jízdu, vrhal se druhý sled jezdectva z boku na protivníkovu pěchotu. Lehká jízda měla za úkol pronásledovat poraženého nepřítele. 16 VELMOCI A MOCNOSTI

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-07-24T14:49:00.000-07:00

té se čekalo na příznivý okamžik k útoku, při němž měl být nepřítel poražen. Proto muselo být vojsko neustále ve střehu. Velké problémy představovala dezerce, nekvalitní komunikace a složité zásobování. Manévrovací technika kladla velké požadavky na pochodové výkony, poněvadž rychlost představovala záruku úspěchu, jenž spočíval velkou měrou v momentu překvapení.21 Pokud nebyla bitva nevyhnutelná, dávala se přednost defenzivnímu manévrování, které si kladlo za cíl ohrožení nepřátelského tábora, popřípadě přerušení zásobovacích tepen či zničení skladišť. Vzhledem k malé četnosti bitev mohl větší škody napáchat hlad, epidemie a dezerce. V zimě vojsko zpravidla odpočívalo, neboť jednotky nemohly tábořit pod širým nebem, navíc nebylo čím krmit koně a silnice byly nesjízdné.

2007-07-23T00:35:00.000-07:00

Nelze zapomínat, že v mnoha konfliktech se za hesly o ärovnováze" či dědickými nároky skrývaly ästandardní" hospodářské, obchodní a geopolitické zájmy. Spory o dědictví byly často pouhou záminkou, pod níž především hospodářsky nejrozvinutější země vedly velmi racionální a vyváženou äreálnou politiku". Specifičnost britského a nizozemského vývoje spočívala v tom, že si obě äparlamentní" společnosti v případě války najímaly cizí jednotky, protože stálé armády se obávaly jako nebezpečného nástroje pro-absolutistických skupin. Jako čelné obchodní mocnosti si Británie a Nizozemí mohly dovolit dlouhodobě sledovat vlastní cíl - zabránit francouzské expanzi a hegemonii, uhájit rovnováhu sil a neutralizaci Jižního (Rakouského) Nizozemí. Na prvním místě kalkulovaly s hospodářskými a obchodními zájmy, ale musely také zasahovat do konfliktů ädynastických", aby neztratily kontakt s evropským děním. Často si äkabinetní války" přeměnily tak, aby vyhovovaly jejich cílům. Na příkladu Británie a Nizozemí vidíme, že 18. století nezůstávalo pouze v zajetí absolutismu, světa aristokracie a stavovských předsudků. Do popředí se dostávaly momenty, jež se staly předzvěstí nové, kapitalistické společnosti. Vlády začaly cílevědomé podporovat rozvoj hospodářství, obchodu a koloniální expanze. K řadě válečných střetnutí a změn mocenské rovnováhy je již nevedly pouze dynastické důvody, ale stále více touha po rozšíření území, nových odbytištích a ziscích. válečné UMĚNÍ Válečné umění 18. století se z dnešního pohledu může jevit jako äumělé" a äneohrabané"1). Podstata tzv. manévrovací techniky, neboli unavující strategie, spočívala v tom, že vojsko před bitvou dlouho pochodovalo na velké vzdálenosti, manévrovalo, protivníci se navzájem snažili oklamat a donutit druhého rozdělit síly. Po-15

Válečné konflikty

2007-07-20T00:49:00.000-07:00

vznikaly na základě iniciativy panovníků, kteří vládli pomocí ätajných kabinetů", válka tedy představovala doplnění, pokračování či ävrchol" tzv. kabinetní politiky. Vedla se většinou v dynastickém zájmu, s jednoznačně omezeným válečným cílem, bez politické účasti či souhlasu poddaných. Samozřejmě existovaly i výjimky, jako války s Turky nebo boj severoamerických osad za nezávislost, ale celkově byly kabinetní války určujícím fenoménem 18. století. O tom, že dynasticko-genealogické momenty hrály velmi důležitou roli, svědčí celá řada konfliktů 14 VELMOCI A MOCNOSTI
o dědictví či nástupnictví. Spory o dědictví a sňatková politika si udržely své místo v zahraniční politice až do konce ästoletí rozumu". Pochopitelně docházelo také ke konfliktům, které historici označují jako ämocenské války". Ve velké severní válce v letech 1700-1721 se nejednalo o dědictví, nýbrž o ovládnutí baltského prostoru. V mnoha případech se oba zájmy navzájem prolínaly. Válku o rakouské dědictví z let 1740-1748 můžeme z pohledu Bavorska a Saska charakterizovat jako äkabinetní válku" o dědictví, ale z pozice Pruska a Francie se jednalo o mocenský boj.

Státy äprodávající

2007-07-17T00:18:00.000-07:00

" vojáky se často dostávaly do role äobchodních partnerů", nikoliv spojenců či politických partnerů. Nemohly si dovolit nezávislou politiku, proto vždy hledaly nejvýhodnější seskupení, čímž se jejich diplomacie stávala nepředvídatelnou a rizikovou. Země disponující dostatkem peněz a hospodářským potenciálem vedly nezávislou politiku a mohly sledovat dlouhodobé cíle. V první třetině 18. století patřily k těmto státům - klíčovým pro mezinárodní politiku a označovaným za velmoci - Británie, Francie, Rakousko a Rusko. I v tomto seskupení se dá hovořit o vedoucích a slabších členech. Například Rakušané a Rusové se nezdráhali přijímat subsi-die. S 18. stoletím je neodmyslitelně spjat pojem äkabinetní válka".

Část mocnost

2007-07-15T23:59:00.000-07:00

í se snažila systém zachovat, jiná změnit. Vzniklé napětí se odráželo v mezinárodních vztazích úsilím o zachování ärovnováhy sil". Z tohoto důvodu vznikaly velké aliance a propukaly koaliční války, přičemž většina uskupení neměla dlouhého trvání. äSobectví" jednotlivých partnerů se projevovalo separátními jednáními, náhlými změnami spojenců, či naopak v mnohaletých konfliktech, kdy si äpřátelé" ze strachu před posílením moci spojence odmítali vzájemně poskytnout dostatečnou pomoc. Složité diplomatické manévry komplikovala finanční náročnost válek, ne všechny země totiž disponovaly dostatkem prostředků. Pouze několik mocností si mohlo vydržovat s pomocí subsidiárních smluv cizí armády.

VELMOCI A MOCNOSTI

2007-07-15T02:17:00.000-07:00

Nejhorší důsledky pro všestranný vývoj státu představovala ve stejném období ästavovská monarchie", kde stavy připravily panovníka téměř o veškerý vliv a samy řídily stát, aniž se oprostily od různých protichůdných a sobeckých zájmů. V důsledku toho docházelo k zaostávám centralizace moci a budování moderního státu, což se nutně projevilo i na mocenském propadu. Jako typický příklad jmenujme Polsko. 18. století je možné také nazvat stoletím ärovnováhy sil", neboť navazovalo na specifický stav vzešlý z třicetileté války a vestfálského míru.