Na počátku

nebyl hlavním cílem Němců Stalingrad, ale maximální zničení sovětských jednotek, po něm pak mělo následovat dobytí kavkazských ropných polí a komunikačních tras. Samotný Stalingrad byl na počátku cílem třetího řádu, i když, jak se události vyvíjely, jeho význam rostl. Hitlera se postupně zmocňovala osobní posedlost tímto městem, které bylo samozřejmě Stalinovým městem, odkud sovětský vůdce osobně zahájil brilantní útok k ústí řeky Donu v roce 1920. Hitler byl také v této době ve stavu akutního stresu do té míry, že by nedovolil vyhnout se tomuto město nebo je odejít, ani z něj ustoupit. S tím, jak se strategické zprávy postupně zhoršovaly, Hitler se stáhl do své ulity, odmítal činit rozhodnutí, která by znamenala změnu operačního plánu – vskutku se zdá, že změna se u něho rovnala porážce. Je významné, že mezi 7. a 23. listopadem roku 1942 – přesně na vrcholu stalingradské krize znásobené operací „Pochodeň“, kdy bylo nejvíce zapotřebí provést změnu koncepce – odjel ze svého hlavního stanu, aby si „odpočinul“ ve svém venkovském sídle v Berchtesgadenu.