Je ironií osudu

že první fáze německých operací v roce 1942 probíhaly dokonce lépe, než se očekávalo, protože Stalin byl posedlý obranou Moskvy a odmítal věřit hojným důkazům včetně ukořistěné kopie celého plánu – že primární cíl leží někde jinde. Když konečně 12. května zahájil velký útok jižně od Charkova, byl tento útok rychle zachycen a zlikvidován agilními manévry německých tankových jednotek. Poté se wehrmacht pustil do čištění Krymu od hnízd odporu, až byla v červnu otevřena cesta pro rychlý nápor směrem na východ, přičemž hlavní čelo tvořila Listova skupina armád A a Bockova (později Weichsova) skupina armád B kryla její severní křídlo.
Až v červenci se začaly v německých operacích objevovat trhliny a zdržení. Bylo jich zpočátku málo, ale postupně rostly do té míry, že se hlavního stanu zmocňoval zřetelný pocit nejistoty. Probíhaly spory o to, zda má být Voroněž primárním cílem, a pak také o to, jestli má být hlavní síla armády namířena podél jižní trasy směrem k ropným polím. Hitler prohlásil, že chce postupovat na co nejširší frontě, ale tím se každopádně armáda příliš roztáhla do šířky a byla zranitelná vůči přepadům nepřátel ze zálohy před centry obrany, zejména ve složitém horském terénu na Kavkaze. Nicméně až do své směrnice č. 45 z 23. července stále považoval Stalingrad pouze za druhotný cíl ke krytí jeho severního křídla. Avšak v srpnu začal přesunovat centrum své pozornosti směrem k tomuto městu, právě v době, kdy se zdálo, že sovětské jednotky se začínají pod tlakem rozpadat, ale také v době, kdy německá útočná čela narážela na obtíže způsobované ubýváním jejich zásob.