vy proud, jehož představitelé kritizovali ätemný středověk" a vy­tvářeli ävěk rozumu a osvěty". Víru v Boží všemohoucnost vystří­dala víra v rozum. Osvícenci se snažili zbavit člověka poroby, vě­řili v sílu lidského rozumu, bojovali proti pověrám a předsudkům, šířili osvětu, vzdělanost a popularizovali vědu. Právě poznatky z vědy a techniky prokázaly mimořádnou schopnost člověka ovlá­dat svět a dovést jej k dokonalejšímu souladu. Osvícenští myslite­lé vypracovali politickou doktrínu tzv. osvícenského absolutismu, která nadchla mnohé panovníky. Ti se snažili využít nové ideje k posílení svých států. Tento osvícenský absolutismus chápeme jako äpodmnožinu" panovnického absolutismu, jako státní for­mu, v níž se monarcha více či méně ovlivněný osvícenským uče­ním snažil cílenou reformní politikou shora dostihnout rozvinu­tější státy, které v modernizačním procesu pokročily dále. Při tom docházelo ke stupňování absolutismu, kdy se panovník opíral o úzkou úřednickou elitu. Sám se cítil být prvním služebníkem státu. Deklaroval sice zájem o štěstí svých poddaných, ale jak to­to štěstí mělo vypadat, rozhodoval jen on sám, neboť mel v rukou veškerou moc.