Například pro důstojníky irského původu měla zvláštní kouzlo Praha. Také postavení panovníka habsburské monarchie jako římsko-německého císaře (v letech 1745-1780 spoluvladaře) působilo na šlechtice a neurozené vojá­ky z římsko-německé říše jako magnet. Vstupovali do rakouské äcísařské" armády, kde měli větší šanci na kariéru a zajištění než u malých armád říšských knížat. Svou roli sehrál též říšský patrio­tismus a loajalita vůči císaři. Mnohonárodnostní složení rakouské­ho důstojnictva přinášelo výhodu v úzké vazbě této elity na panov­níka. Zástupci četných evropských národů sloužili habsburskému domu dobrovolně a věrně. Voják a především důstojník nenáležel národu, ale nadnárodnímu stavu. V rakouské armádě byl na rozdíl od jiných evropských zemí větší počet důstojníků měšťanského a maloměšťanského původu. Zatímco ve Francii či Prusku mohl neurozený voják dosáhnout nejvýše poddůstojnické hodnosti, v rakouské armádě se mohl stát i kapitánem. Rada neurozených důstojníků byla také nobilitová-na. Roku 1757 vyšlo nařízení, že každý důstojník mohl být po tři­cetileté úspěšné službě povýšen do šlechtického stavu. Rakouské důstojnictvo se proto vyznačovalo äzásadní sociální nevyváženos-tí", řečeno slovy knížete de Ligne: äV naší službě se najednou pro­padneš z velkého pána na pouhého parvenu."131 Zmíněné okolnosti neznamenaly, že by rakouské důstojnictvo ztratilo svou aristokratickou výlučnost. Pro vyšší hodnosti zůstá­vala v platnosti přednost pro urozence. Ze 76 maršálů říšsko-ně-meckého původu pocházelo 32 z deseti říšských dynastií, 9 z vy­soké šlechty a zbylých 35 z nižší šlechty. Také všichni maršálové maďarského původu náleželi k nejpřednějším rodům.14' Musíme ještě připomenout, že v 18. století si bohatí mohli důstojnickou hodnost koupit.