Nelze se proto divit, že francouzští důstojníci byli lepšími dvo­řany než veliteli a osobnosti typu maršála Turenna, jednoho z nej­skvělejších vojevůdců Ludvíka XIV., bychom mezi nimi hledali těžko. Důstojníci se chystali do pole jako na souboj, za nejdůleži­tější považovali osobní statečnost, všichni kritizovali nadřízené, a kdo se staral o rozkazy, sklidil často jen posměch. Stejně nega­tivně působilo soupeření dvorských klik. Jeden z francouzských maršálů zklamaně podotkl: äDůstojníci již nebyli ti stateční a fa­natičtí bojovníci 17. století, nadšení šlechtici oddaní velkému krá­li, šlo o generaci hejsků, lehkomyslných prostopášníků, frivolních posměváčků, kteří byli pilní více v radostech a vinárnách, než ve svých setninách."11' Mezi vojáky se nedostatek disciplíny proje­voval vysokou dezercí a pokleslou kázní, během tažení se rabová­ní a četných výtržností účastnilo nejen mužstvo, ale i důstojnic-tvo.