9) Poslední slovo ve francouzské zahraniční politice samozřejmě náleželo jako v každé absolutistické monarchii panovníkovi. Lud­vík XV. se opíral o státní radu, v níž zasedali jeho nejbližší po­radci, následník, princové a ministři. Státní radové se zabývali především zahraniční politikou, v mírové době také armádou a námořnictvem. Ministři předkládali návrhy, členové se k nim vyjadřovali a panovník je přímo či nepřímo schvaloval. Vnitropo­litickými záležitostmi se zabývaly jiné orgány. Státní rada a ämi­nistr zahraničních věcí" řídili početný diplomatický sbor. Vedle oficiální diplomatické sítě fungovala ještě králova tajná diploma­cie, takže docházelo k situacím, kdy panovník tajně prováděl pro­tichůdnou politiku než jeho ministr, přijímal důvěrné zprávy od ministrova nejbližšího spolupracovníka a vysílal do světa vlastní agenty. Podobná praxe těžko mohla přispět k úspěšnosti fran-24 VELMOCI A MOCNOSTI