Americko–sovětská jednání o odzbrojení
Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.
Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
 k limitům strategických zbraní
 k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.
Přes pokračující soupeření mezi oběma protivníky na světové, tedy i evropské, scéně vedla další odzbrojovací jednání až k podpisu smlouvy SALT II. Smlouva SALT II byla uzavřena mezi americkým prezidentem Jamesem Carterem a sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dne 18. června ve Vídni. Smlouva SALT II nastolovala faktickou rovnováhu mezi oběma supervelmocemi v oblasti strategických zbraní. Její podpis představoval pro Sovětský svaz významný diplomatický úspěch, protože smlouva plně odpovídala koncepci sovětského vojenského velení, spočívající ve vedení omezené konvenční války pod ochranou mohutného jaderného deštníku.
V posledních dnech roku 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, čímž značně sovětsko-americké vztahy ochladly. Za žádostí tamější vlády o „bratrskou pomoc“ se ve skutečnosti skrývala stará ruská a posléze i sovětská snaha o otevření cesty k moři. Snaha o průnik do oblasti Perského zálivu s jeho ropnými nalezišti zavlekla Moskvu do dlouhodobé války, která přispěla k dalšímu prohloubení krize sovětské ekonomiky a nemohla skončit jinak než porážkou. Tento okamžik byl však vzdálen ještě téměř deset let.
Mnohem závažnější byly však důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, jež se promítly do dalšího vývoje rozhovorů o omezení strategických zbraní. Smlouva SALT II byla od počátku v USA i v západní Evropě tvrdě kritizována. Odpověď USA na invazi do Afghánistánu byla pro SSSR zničující. Americký Senát ji odmítl ratifikovat a smlouva tak byla odložena na neurčito. Odpovědí na invazi bylo rovněž americké embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu a dále bojkot letních olympijských her, zahájených v Moskvě v polovině července 1980. Téměř současně s těmito událostmi se ošemetnými ukázaly rovněž plány sovětské „tankové“ generality na omezenou konvenční válku v Evropě. USA kontrolovaly nejmodernějšími zbraňovými systémy, jejichž technické i finanční náročnosti nebyl již Sovětský svaz schopen čelit.