Za typického představitele osvícenského absolutis­mu lze považovat pruského krále Fridricha Velikého, jenž prohlá­sil: äNejlepší je vláda autoritativní, ale založená na principech spravedlnosti." V důsledku reforem docházelo v osvícenských monarchiích k hospodářskému rozvoji, posílení armády, prosazení náboženské tolerance, ale také k reorganizaci státu, další centralizaci moci a upevnění absolutismu. Jelikož osvícenský panovník kladl na první místo blaho poddaných a vládl v souladu se státním zá­jmem, proběhla důležitá změna - oddělení moci státu a panovní­ka. Ačkoliv se osvícenství jako kulturní hnutí zrodilo a intenziv­ně vyvíjelo především v Británii, Nizozemí a Francii, žádná z těchto zemí nepřežila osvícenský absolutismus. Ze států účast­nících se sedmileté války patřilo k osvícenským monarchiím Ra­kousko, Prusko a Portugalsko. Absolutismus převládal ve většině evropských zemí. Výjimkou zůstala například Velká Británie, již lze označit za äparlamentní monarchii". Na rozdíl od äkonstituční monarchie", typické pro 19. století, se totiž britské instituce neřídily psanou ústavou. Po­díl londýnského parlamentu a veřejnosti na formování vnitřní a zahraniční politiky záviděli Britům všichni evropští reformáto­ři. Pochopitelně i tento systém trápily mnohé neduhy a nedostat­ky, přesto patřil v druhé polovině 18. století k nejdokonalejším vládním formám. 13