Jejich velké bohatství

jim má dát velkou moc a cesta k ní vede přes Ame­riku."6* Obrana Hannoverská tvořila součást protifrancouzské taktiky ve velkém stylu. Britové se nemohli omezit na boj v kolo­niích a na mořích nejen kvůli králově rodné zemi, ale především kvůli ochraně Jižního (Rakouského) Nizozemí před francouzskou expanzí. Londýnu vyhovovalo, že toto strategické äpředpolí" na kontinentě tvořilo součást rakouského soustátí, které pro něj z námořního a koloniálního aspektu nepředstavovalo žádné ne­bezpečí. Co se týče vojenské síly britského státu, mohli bychom logicky předpokládat, že s rostoucí hospodářskou silou došlo k odpovída­jícímu posílení vojenského potenciálu. Tomuto předpokladu však realita neodpovídala. V 18. století vydávala vláda peníze přede­vším na posilování námořnictva, podporu spojenců, obstarání žoldnéřských jednotek a teprve v krajních případech přišla řada na pozemní síly. Nedůvěra vůči stálé armádě pramenila nepo­chybně z doby před anglickou revolucí v polovině 17. století, kdy se vojsko v rukou Stuartovců stalo oporou nenáviděného absolu­tismu. Po roce 1688 Britové pohrdali despocií evropských monar­chií, evropské národy považovali za zotročené a za hlavní příčinu tohoto stavu pokládali přebujelé státní armády. Proti takovému nebezpečí stáli svobodní Britové neustále na stráži. Vedle těchto celospolečenských důvodů je nutno zmínit se o přístupu britského obyvatelstva, jež si armádu neoblíbilo, a to především proto, že äžila společně s národem".