obyvatelstva, agrární ráz země, nepříliš rozvinuté soukromé pod­nikání a nedostatek kapitálu činilo z Pruska nejslabší velmoc; která potřebovala co nejvíce klidu a míru pro zacelení ran po vál­ce o rakouské dědictví. Na rozdíl od jiných absolutistických panovníků řídil pruský král Fridrich II. vnitřní a zahraniční politiku, působil i jako vrch­ní velitel, jenž sám vedl armádu do boje. Spojení úloh krále a äko-netábla" se již v 18. století často nevyskytovalo. Zmíněná kon­centrace moci se během války ukázala být velice výhodnou, neboť nedocházelo ke kompetenčním sporům. Navíc ve všech zmíně­ných oblastech vykazoval Fridrich II. skvělé organizátorské schopnosti a zkušenosti. Jeho velikost spočívala v sebeovládání, smyslu pro povinnost, pracovitosti, názorové pevnosti, umírně-nosti a kázni, jíž se naučil v dětství a jež se zakládala na neoby­čejné inteligenci. Přes tyto nesporné kvality vyznívá jeho histo­rické hodnocení spíše negativně, což jistě způsobila především jeho dvojznačnost. Měl dvě tváře - na jedné straně žák pařížské filozofie, na straně druhé pruský dráb. V jeho charakteru lze na­lézt pestrou směsici lidskosti i barbarství.