Carští diplomaté počítali se švédským nepřátelstvím, polskou slabostí a v turecké otázce se orientovali na spolupráci s Rakouskem a Británií. To vše je vehnalo do protifrancouzského tábora, neboť Švédsko, Polsko a Turecko patřily k francouzským spojencům. Ve Versailles nená­viděli ämoskevské barbary" a snažili se proti nim vybudovat äba­riéru" složenou z ruských sousedů. Petrohrad této politice čelil snahou oddělit sousední státy od Francie a vytvořit tzv. protiba-riéru. Dokud bylo Prusko druhořadou mocností, udržoval s ním carský dvůr přátelské vztahy, jakmile se však ve čtyřicátých le­tech 18. století stalo velmocí a jako francouzský spojenec posílilo protiruskou äbariéru", vztahy rázem ochladly. O dalším důležitém momentu ve vztazích Petrohradu a Berlína se roku 1744 rozepsal jeden z ruských diplomatů: äCelý svět ví, jak úzce byl pruský dvůr za života Petra Velikého na nás závislý a že tehdy... neměl v Polsku žádný vliv. Dnes je tomu zcela nao­pak, tento dvůr dosáhl velké a mimořádně nebezpečné velikosti. Rusko se vskutku nalézá v největším nebezpečí, neboť francouz­ský dvůr stejně jako pruský může lehce z jedné strany pomoci Švédsku opět se vzchopit a slíbit mu Livonsko a všechny námi do­byté provincie, a z druhé strany na nás poštvat Poláky, které na­lákají na Smolensk a Kyjev"22'