V rozhovorech s USA, na počátku 70.let, předložili sovětští zástupci několikrát návrh na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Po předběžných jednáních se 3. července 1973 v Helsinkách sešli ministři zahraničí 35 evropských zemí, USA a Kanady. Další fáze konference trvala téměř dva roky. Nakonec se podařilo v září 1973 – červenci 1975 v Ženevě vypracovat Závěrečný dokument, který byl podepsán na setkání hlav států a vlád na přelomu července a srpna 1975 v Helsinkách. Tento dokument obsahoval tři hlavní části:
1) Návrhy opatření k odvrácení hrozby neúmyslného konfliktu mezi Východem a Západem.
2) Návrhy opatření k posílení vzájemné technicko-ekonomické spolupráce.
3) Ustanovení o lidských právech se závazkem „respektovat svobodu myšlení, svědomí a vyznání“.
Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.
Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
 k limitům strategických zbraní
 k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.