Nelze zapomínat, že v mnoha konfliktech se za hesly o ärovno­váze" či dědickými nároky skrývaly ästandardní" hospodářské, obchodní a geopolitické zájmy. Spory o dědictví byly často pou­hou záminkou, pod níž především hospodářsky nejrozvinutější ze­mě vedly velmi racionální a vyváženou äreálnou politiku". Speci­fičnost britského a nizozemského vývoje spočívala v tom, že si obě äparlamentní" společnosti v případě války najímaly cizí jednotky, protože stálé armády se obávaly jako nebezpečného nástroje pro-absolutistických skupin. Jako čelné obchodní mocnosti si Británie a Nizozemí mohly dovolit dlouhodobě sledovat vlastní cíl - za­bránit francouzské expanzi a hegemonii, uhájit rovnováhu sil a neutralizaci Jižního (Rakouského) Nizozemí. Na prvním místě kalkulovaly s hospodářskými a obchodními zájmy, ale musely ta­ké zasahovat do konfliktů ädynastických", aby neztratily kontakt s evropským děním. Často si äkabinetní války" přeměnily tak, aby vyhovovaly jejich cílům. Na příkladu Británie a Nizozemí vidíme, že 18. století nezůstá­valo pouze v zajetí absolutismu, světa aristokracie a stavovských předsudků. Do popředí se dostávaly momenty, jež se staly před­zvěstí nové, kapitalistické společnosti. Vlády začaly cílevědomé podporovat rozvoj hospodářství, obchodu a koloniální expanze. K řadě válečných střetnutí a změn mocenské rovnováhy je již ne­vedly pouze dynastické důvody, ale stále více touha po rozšíření území, nových odbytištích a ziscích. válečné UMĚNÍ Válečné umění 18. století se z dnešního pohledu může jevit jako äumělé" a äneohrabané"1). Podstata tzv. manévrovací techniky, neboli unavující strategie, spočívala v tom, že vojsko před bitvou dlouho pochodovalo na velké vzdálenosti, manévrovalo, protivní­ci se navzájem snažili oklamat a donutit druhého rozdělit síly. Po-15