V průběhu roku 1986 předložil SSSR několik odzbrojovacích návrhů. Na druhé vrcholné schůzce Reagan – Gorbačov, která se konala v polovině října 1986 v Reykjavíku, se již dohoda o omezení strategických útočných zbraní a likvidaci jaderných prostředků středního dosahu zdála být na dohled. Nakonec však jednáni znovu ztroskotalo na existenci projektu SDI.
Rok 1987 přinesl hledání oboustranně přijatelného řešení, provázené postupným sbližováním do té doby nesmiřitelně protikladných postojů. Dne 8. prosince 1987 při příležitosti třetí schůzky Reagan – Gorbačov ve Washingtonu byla podepsána dohoda, předpokládající likvidaci všech jaderných systémů středního dosahu, to znamená balistických raket a křídlatých střel o dosahu 500-5000 kilometrů. Tento dokument vycházel z takzvané nulové varianty, která byla Spojenými státy prosazována od počátku osmdesátých let, sovětskou stranou však dosud tvrdě odmítána. Podle dohody měl Sovětský svaz zlikvidovat 1752, Spojené státy 859 kusů těchto zbraní. Dále obsahovala do té doby naprosto nepředstavitelná ustanovení, týkající se kontroly dodržování přijatých usnesení. Sovětským i americkým kontrolním týmům měl být do budoucna umožněn přístup na základny protivníka, stejně tak i přímá účast na střelnicích i v jiných zařízeních, vybraných pro provedení likvidace. Obě strany se rovněž dohodly na dodržování smlouvy ABM (jedné z dohod komplexu SALT I), která zakazovala budování systémů protiraketové obrany (včetně kosmu), avšak umožňovala provádění výzkumu ve smluvně stanoveném rozsahu.