Vydat povel k bitvě

vyžadovalo od velitele značnou odvahu, ne­boť podstupoval obrovské riziko. Pokud se k tomu odhodlal, mu­sel se smířit s tím, že všechny pohyby, kterými se armáda připra­vovala k bitvě, byly velmi zdlouhavé. Dominujícím taktickým systémem zůstala po celé 18. století lineární taktika používající nehlubokou dlouhou lineární formaci vojska určenou pro boj (tzv. šik). To dovolovalo plné využití ručních palných zbraní a umož­ňovalo lépe ovládat masu vojáků. Pěchota se rozestavovala do dlouhých linií, jež se pohybovaly pouze obtížně a jejichž slabou stránkou byly boky. Všichni se snažili, aby se kolony nastupující k bitvě dostaly do co nejpříznivějšího směru útoku a co nejrych­leji se rozvinuly do lineárního pořádku. Bitvy se zpravidla ode­hrávaly mezi dvěma téměř rovnoběžnými liniemi. Generálové se snažili o průnik protivníkovými slabými místy, nebo o obchvat křídla. Proto bylo nutné opřít boky o opevněná místa. Podle představ pruských generálů šlo v boji hlavně o vytlačení nepřítele z místa, kde stál. Bitva probíhala tak, že jednotky po­stupovaly a střílely v sevřených řadách, a pokud se protivník za­stavil, udeřily na něj bodáky. V takovém střetnutí se pěchota mu­sela rychle rozvinout z kolon do bitevní linie, postupovat vpřed navzdory intenzivní palbě a získávat terén. Za palby museli dů­stojníci vojáky hnát do útoku, aby přinutili nepřátelské jednotky k ústupu a způsobili tím zmatek v jejich řadách. Jezdectvo se zpravidla před bitvou rozestavilo na křídlech a co nejdříve zaúto­čilo. Nejprve krokem, pak klusem a asi dvě stě kroků před nepřá­telskými řadami povolili koním uzdu a s pokřikem se vrhli do boje. Jakmile se podařilo rozprášit nepřátelskou jízdu, vrhal se druhý sled jezdectva z boku na protivníkovu pěchotu. Lehká jízda měla za úkol pronásledovat poraženého nepřítele. 16 VELMOCI A MOCNOSTI