Každý voják dostával měsíčné dva groše žoldu281, z něhož si hradil vše včetně chleba. Pouze za války dostával zdarma dvě lib­ry chleba denně. Vojáci se většinou sdružovali do pětičlenných skupin, v nichž nakupovali a vařili. V době míru si ve volných chvílích přivydělávali, například u zedníků či obchodníků. Muž­stvo bydlelo v měšťanských domech, kasárna se začala plánovitě stavět až po sedmileté válce. Tvrdý vojenský život mírnilo dobré materiální zaopatření, nejeden voják z nejchudších vrstev se ko­nečně mohl dosyta najíst a teple obléci. Vzrůstající společenská vážnost armády dodávala vojákům pocit hrdosti a výjimečnosti. Vedle tvrdého výcviku se na kvalitě mužstva kladné odrazilo vla­stenectví. Vojáci lnuli k rodné zemi a náboženství a neochvějně důvěřovali králi. Věděli, že pokud se budou čtyři roky chovat vzorně a budou umět psát, mohou být povýšeni na poddůstojníka. Po odchodu z armády mohli počítat také se zvýhodněním na ätr­hu práce". Přestárlí nebo zranění poddůstojníci přednostně do­stávali místa dozorců, policistů, písařů, kontrolorů, učitelů či je zaměstnávali u pošty a na berních úřadech. Prostí vojáci se moh­li ženit, neboť se mohli spolehnout na to, že se stát a magistráty o ženy a děti za války postarají. Do pole smělo muže následovat je­nom málo žen. Pro děti padlých vojáků byly zřizovány sirotčince. Osoby, které pobíraly peníze z vojenské pokladny, podléhaly zvláštní vojenské jurisdikci. Společenské poměry podmiňovaly existenci dvou služebních řádů, jednoho pro mužstvo a poddů­stojníky a druhého pro důstojníky. Nikdo si nedokázal představit, že by důstojníci (statkáři a pánové) a prostí vojáci (poddaní) stáli