Pochodovalo se stejným krokem, s napnutými koleny, rychlostí 76 kroků za minutu. Pravidelnost střelby po pelotonech či po četách se dlouho v bitvě neudržela. Po určité chvíli, když velitel padl nebo nebyl schopen dostatečně hlasitě vydávat povely, došlo k nepravi­delné palbě, při níž střílel každý, kdo nabil. Jeden z pruských ge­nerálů napsal: äNestřílelo se pravidelné a podle daného pořád­ku... Každý voják střílel, jak se mu zachtělo."31 Všeobecná branná povinnost v dnešním slova smyslu v 18. sto­letí neexistovala. Jádro stálých a státních armád tvořili žoldnéři, kteří se za žold nechali naverbovat na doživotní službu. Většina z nich však byla ke službě donucena či podvedena, což jedno­značně dokazovala četnost dezercí. Za skutečně dobrovolné ävo­jáky z povolání" můžeme považovat pouze důstojníky, kteří vy­tvářeli osobitou stavovskou skupinu, jež se striktně odlišovala od masy vojáků. Ve většině evropských armád tvořilo vlastní obyva­telstvo řádově polovinu mužstva. V době míru je po několikamě­síčním výcviku posílali äna dovolenou". Během pobytu mimo po­sádku se věnovali práci v zemědělství či řemeslech. Tento systém představoval v porovnání se soldateskou z doby třicetileté války, najímanou na jedno tažení, značný pokrok. Čelný znalec vojenské historie G. Parker k tomu uvedl: äAncien régime se v polovině 18. století nalézal v rozkvětu a ve stejnou dobu dosáhla vojenská revoluce svého vrcholu."41 S jakými mezinárodněpolitickými problémy se Evropa potýka­la v první polovině 18. století? Válka o španělské dědictví obnovi­la v letech 1700-1714 mocenskou rovnováhu mezi Francií, Ra­kouskem a Británií, zatímco paralelně probíhající velká severní 17