Nejvyšší důstojníci si však ani během tažení neodpírali zába­vu, takže se štáb často hemžil markytánkami, kejklíři a pochyb­nými dámami. Pruské vojsko nikdy netrpělo nouzí. Vždy mělo k dispozici pl­nou pokladnu, pojízdnou pekárnu se 750 pekaři, padesát tisíc ko­ní pro vozy se zásobami a 25 000 pacholků. Za války zásobovala armádní skladiště jednotky moukou a odevzdávala ji polním pe­kárnám. Pekaři dostávali třikrát větší žold než prostí vojáci a by­li ozbrojeni puškami a municí, aby se v případě přepadení mohli bránit. Pekli chleba, suchary z pšeničné a žitné mouky, které se namáčely ve vodě nebo pivu. Jedna kolona proviantního třenu se skládala z padesáti vozů, na každém voze byly tři bedny s mou­kou, z níž se dal upéct chléb pro 15 000 mužů na tři dny. Stála-li armáda blízko města, nestavěly se pece v poli, ale peklo se u měst­ských pekařů a v měšťanských domech. Každá rota měla ševče, krejčího, řezníka, jenž v okolí kupoval dobytek a za pár feniků prodával vojákům. Každý sedlák mohl bezpečně přivést dobytek a za pevné stanovené ceny ho spolu s dalšími produkty prodat. Obchodníci rádi chodili do pruských táborů, neboť za zboží do­stali vždy správně zaplaceno.