V březnu 1983 vyhlásil prezident Reagan projekt, nazvaný strategickou obrannou iniciativou (Strategic Defense Initiative, SDI). Tento projekt zásadním způsobem změnil vývoj situace v oblasti vývoje a výroby strategických zbraní, respektive jejich kontroly. Projekt SDI předpokládal vybudování protiraketového obranného systému, umístěného v kosmickém prostoru. Předpokládalo to velké finanční náklady, které se ale měly zhodnotit v téměř absolutní jistotě likvidace nalétávajících mezikontinentálních raket protivníka. Zveřejnění projektu SDI bylo pro SSSR další těžkou ranou, na niž již sovětská ekonomika nedokázala nalézt odpověď.
Mezitím se ovšem nezadržitelně blížil okamžik, kdy mělo započít rozmisťování amerických systémů středního dosahu v západní Evropě, jak bylo rozhodnuto Radou NATO. Koncem listopadu 1983 schválil Spolkový sněm SRN rozmístění těchto zbraní na svém území. Podobná rozhodnutí postupně učinily další parlamenty západoevropských zemí. Na tyto skutečnosti reagoval Sovětský svaz demonstrativním odchodem ze ženevských jednání o omezení zbraní středního dosahu a opustil jednací stůl i v rámci rozhovorů START. Tím se odzbrojovací jednání na všech úrovních zastavila.
Koncem roku 1984 se SSSR, obávající se dalšího již neúnosného stupňování nákladů na zbrojení, vrátil k jednacímu stolu. Sovětští zástupci se všemi možnými způsoby snažili zmařit projekt SDI a plány na vojenské využití kosmického prostoru. Americký prezident Reagan sice na projektu SDI trval, projevil však ochotu jednat s novým sovětským vedením o redukci jaderných zbraní.

KAPVERDSKÉ OSTROVY

souostroví u západoafr. pobřeží, donedávna spravované
Portugalci. Spojení s Guinejí-Bissau, již národně
osvobozenecké hnutí prohlásilo r. 1973 za nezávislou
republiku, bylo v r. 1974 na základě jednáni s Portugalskou
republikou nahrazeno plánem na plné osamostatnění K. o-ů, k
němuž do šlo hned r. 1975. Ostrovy objevili a kolonizovali v
15. stol. Portugalci. Nazvali je Ilhas do Cabo Verde, tj.
"ostrovy Zeleného mysu" (podle mysu afr. pevniny, proti
němuž se nalézají). Úřed. n. Republika ostrovů Zeleného
mysu.

Americko–sovětská jednání o odzbrojení
Také bylo dosaženo dohody o účelnosti konání takzvaných následných schůzek. Pro státy sovětského bloku byl však podpis Závěrečného aktu helsinské konference ryze účelovou záležitostí. S dodržováním jeho ustanovení si totiž v následném období příliš starostí nedělali. Jejich přístup k problematice byl také příčinou neustálého protahování ženevských rozhovorů. Zatímco delegace západních demokratických států chápaly základní individuální svobody (svoboda osobnosti, právo na informace atd.) jako čistě humanitární otázky, komunističtí delegáti považovali řešení těchto problémů za nepřípustné zasahování do svých vnitřních záležitostí, a dokonce ohrožení bezpečnosti svých zemí.
Koncem šedesátých let se napětí mezi oběma supervelmocemi začalo uvolňovat. Svého prvního vrcholu dosáhlo uvolnění v již zmíněné dohodě SALT I, která byla podepsána 26. května 1972 a v americko-sovětské dohodě o zabránění jaderné válce, podepsané 22. června 1973 při příležitosti návštěvy Leonida Brežněva ve Washingtonu. Ve smlouvě SALT I se obě strany zavázaly:
 k limitům strategických zbraní
 k přesnému vymezení prostředků protiraketové obrany
Podpis této dohody znamenal velké ulehčení především pro zcela vyčerpanou sovětskou ekonomiku, která by již neobstála v novém kole závodů ve zbrojení. Moskva měla proto zájem na pokračování rozhovorů, a to i za cenu nepředstavitelných ústupků. Mimo jiné se to projevilo i v podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě 1. srpna 1975.
Přes pokračující soupeření mezi oběma protivníky na světové, tedy i evropské, scéně vedla další odzbrojovací jednání až k podpisu smlouvy SALT II. Smlouva SALT II byla uzavřena mezi americkým prezidentem Jamesem Carterem a sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dne 18. června ve Vídni. Smlouva SALT II nastolovala faktickou rovnováhu mezi oběma supervelmocemi v oblasti strategických zbraní. Její podpis představoval pro Sovětský svaz významný diplomatický úspěch, protože smlouva plně odpovídala koncepci sovětského vojenského velení, spočívající ve vedení omezené konvenční války pod ochranou mohutného jaderného deštníku.
V posledních dnech roku 1979 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu, čímž značně sovětsko-americké vztahy ochladly. Za žádostí tamější vlády o „bratrskou pomoc“ se ve skutečnosti skrývala stará ruská a posléze i sovětská snaha o otevření cesty k moři. Snaha o průnik do oblasti Perského zálivu s jeho ropnými nalezišti zavlekla Moskvu do dlouhodobé války, která přispěla k dalšímu prohloubení krize sovětské ekonomiky a nemohla skončit jinak než porážkou. Tento okamžik byl však vzdálen ještě téměř deset let.
Mnohem závažnější byly však důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, jež se promítly do dalšího vývoje rozhovorů o omezení strategických zbraní. Smlouva SALT II byla od počátku v USA i v západní Evropě tvrdě kritizována. Odpověď USA na invazi do Afghánistánu byla pro SSSR zničující. Americký Senát ji odmítl ratifikovat a smlouva tak byla odložena na neurčito. Odpovědí na invazi bylo rovněž americké embargo na vývoz obilí do Sovětského svazu a dále bojkot letních olympijských her, zahájených v Moskvě v polovině července 1980. Téměř současně s těmito událostmi se ošemetnými ukázaly rovněž plány sovětské „tankové“ generality na omezenou konvenční válku v Evropě. USA kontrolovaly nejmodernějšími zbraňovými systémy, jejichž technické i finanční náročnosti nebyl již Sovětský svaz schopen čelit.

Světová válka

Koncem 60. let se již začala projevovat stále více zaostávající sovětská ekonomika mimo jiné neschopností unést obrovské tempo zbrojení a udržet krok s USA v oblasti strategických zbraní. Tato skutečnost doslova dotlačila sovětské představitele za jednací stůl a také je donutila akceptovat některé dříve naprosto nepřijatelné prvky (kontrolní mechanismy), označované v minulosti za „nepřípustné porušení suverenity“ či „vměšování do vnitřních záležitostí“.
Dne 17. Listopadu 1969 byly v zahájeny Helsinkách rozhovory o omezení strategických jaderných
Jedním z nejdůležitějších problémů 60. – 70. Let se stala otázka všeobecného a úplného odzbrojení. Já se tedy zaměřím především na jednání mezi USA a SSSR.
zbraní (Strategic Arms Limitation Talks – SALT). Cílem těchto rozhovorů bylo stabilizovat mezi supervelmocemi rovnováhu ve zbrojení. Jednání byla vedena v sedmi kolech, střídavě ve Vídni a Helsinkách. K slavnostnímu podpisu došlo při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Moskvě 26. května 1972. Komplex SALT I sestával ze dvou dokumentů – Dohody o omezení systémů protiraketové obrany (takzvaná dohoda ABM – Anti-Ballistic-Missile) a Dohody o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní, uzavírané na pět let. Tato smluvní ustanovení ovšem nebránila žádné z velmocí v kvalitativním zdokonalování povolených systémů.
V rozhovorech s USA, na počátku 70.let, předložili sovětští zástupci několikrát návrh na uspořádání celoevropské konference o bezpečnosti a spolupráci. Po předběžných jednáních se 3. července 1973 v Helsinkách sešli ministři zahraničí 35 evropských zemí, USA a Kanady. Další fáze konference trvala téměř dva roky. Nakonec se podařilo v září 1973 – červenci 1975 v Ženevě vypracovat Závěrečný dokument, který byl podepsán na setkání hlav států a vlád na přelomu července a srpna 1975 v Helsinkách. Tento dokument obsahoval tři hlavní části:
1) Návrhy opatření k odvrácení hrozby neúmyslného konfliktu mezi Východem a Západem.
2) Návrhy opatření k posílení vzájemné technicko-ekonomické spolupráce.
3) Ustanovení o lidských právech se závazkem „respektovat svobodu myšlení, svědomí a vyznání“.

Organizace a struktura japonského armádního letectva

V úvodu článku o Ki-84 jsem slíbil, že se zmíním o struktuře, organizaci a označení japonského letectva během druhé světové války. Musím se přiznat, že když jsem před léty do této problematiky vstoupil poprvé, měl jsem díky neznámým slovům jako Sentai, Džubakugekiki Híkodan či Kantai v hlavě trochu zmatek. S kolegou Tomem se Vám však pokusíme alespoň trochu objasnit, co tato na první pohled exotická slova znamenají.
Hned zpočátku je nutné zdůraznit, že v Japonsku tehdy existovaly dvě na sobě nezávislé letecké složky: armádní (chcete-li letectvo pozemních sil) a námořní. Mezi oběma složkami, a v podstatě mezi armádou a námořnictvem obecně, panovala značná rivalita. Ostatně tak tomu bylo i např. u Američanů (a je tomu dodnes). Nicméně obě složky si byly organizačně v lecčems podobné. Zato výzbroj byla rozmanitá a japonský průmysl vyvíjel jednak typy armádní, jednak námořní. Pro lepší představivost budeme u jednotlivých organizačních stupňů uvádět i přibližné české ekvivalenty, stejně tak pro tentokrát zůstaneme jen u armádního letectva a budeme používat přepis japonských výrazů v české nikoli anglické transkripci. Podotýkáme ale, že česká transkripce nebude úplná, např. místo „české“ Čutaj budeme používat pro oko více lahodící Čutai, tedy jakýsi „poloviční“ český přepis.
Základní bojovou jednotkou armádního letectva byla tzv. Šótai (roj). Skládala se ze tří letadel a pilotů – velitele a dvou čísel, Japonci totiž létali v klasické formaci „V“, později se lze setkat i se čtyřčlennou Šótai. V některé literatuře se také můžete setkat s pojmem Hentai - znamená totéž co Šótai.
Další bojovou jednotkou byla Čutai (letka, peruť). Obvykle se skládala ze 3 Šótai (9-12 letadel) a některé měly i čtvrtou, rezervní Šótai. Počet pilotů se pohyboval od 12 do 16, stejný byl i počet mechaniků. Zbytek asi 100 osob byl ostatní pozemní personál.
3-4 Čutai (plus jedna štábní) tvořily letecký pluk – Híkosentai, zkráceně Sentai. Jednotky na tomto stupni se dělily na druhy podle úkolu, který měly plnit. Základními druhy byly stíhací, bombardovací a průzkumná Sentai. Stíhací sentai byly vybaveny buďto jednomotorovými (např. Ki-43 Hajabusa) či dvoumotorovými (Ki-45) stíhačkami, bombardovací Sentai se dělily na lehké a střední. Počet letounů u jednotlivých druhů Sentai byl různý. U stíhací to bylo 39-49 letadel, u lehké bombardovací 20-30 letadel, těžké bombardovací 28 letadel a u průzkumné 18-27 letadel. Japonské velení často sestavovalo smíšené jednotky podle potřeby, stávalo se, že Sentai tvořily např. 2 stíhací a 2 bombardovací Čutai.