Oslabení vídeňského dvora

využilo také Prusko, zmocnilo se Slezska a připojilo se k francouzskému bloku. Británie se jako hlavní garant mocenské rovnováhy posta­vila na stranu dědičky Karla VI., Marie Terezie, a pomohla jí s vy- :, jímkou Slezska a Parmy uhájit celistvost habsburského dědictví. | Kromě britsko-hannoverské pomoci při hledání příčin rakouské- l ho úspěchu musíme zmínit také houževnatost a vytrvalost Marie | Terezie, pomoc věrných poddaných, vypětí vojáků a v neposlední řadě také rozpory v nepřátelské koalici. Francie se musela věno­vat boji s Brity v koloniích a na mořích, nemohla se soustředit pou­ze na válku na evropském kontinentě a její spojenci zklamali (Ba­vorsko) nebo äzradili" (Prusko, Sasko).

VELMOCI A MOCNOSTI

válka srazila Švédsko mezi druhořadé mocnosti a z Ruska učini­la novou velmoc. Úspěchy Rakouska v bojích s Turky potvrdily je­ho velmocenské postavení a mocenskou dominanci v německé a severoitalské oblasti. Válka o polské nástupnictví z třicátých let sice vyřešila otázku nároku na polský trůn, ale nesla se především ve znamení dalšího měření sil mezi Francií a Rakouskem. Od dru­hého desetiletí 18. století udržovala velmocenská äčtyřka" rovno­váhu sil a její členové se starali, aby se nevytvořil blok, jenž by mohl daný pořádek ohrozit. Zvláštní postavení zaujímala Osman-ská říše; její zenit již pominul a mnohé události v první polovině 18. století svědčily o jejím mocenském propadu. Také ästřední" a ämalé" státy tvořily důležitou součást evropského mocenského äkoncertu" a nejednou velmocím zamotaly hlavu. Čtyřicátá léta 18. století vyplnila válka o rakouské dědictví. Odvíjela se od tradičního rakousko-francouzského soupeření. Francouzi, kteří prožívali poslední roky hegemonického postave­ní na evropském kontinentu, chtěli využít vymření habsburské dynastie ke zničení podunajského soustátí a dosadit na císařský trůn bavorské kurfiřty, jejichž malá mocenská základna by z nich učinila francouzské äagenty".

Pochodovalo se stejným krokem, s napnutými koleny, rychlostí 76 kroků za minutu. Pravidelnost střelby po pelotonech či po četách se dlouho v bitvě neudržela. Po určité chvíli, když velitel padl nebo nebyl schopen dostatečně hlasitě vydávat povely, došlo k nepravi­delné palbě, při níž střílel každý, kdo nabil. Jeden z pruských ge­nerálů napsal: äNestřílelo se pravidelné a podle daného pořád­ku... Každý voják střílel, jak se mu zachtělo."31 Všeobecná branná povinnost v dnešním slova smyslu v 18. sto­letí neexistovala. Jádro stálých a státních armád tvořili žoldnéři, kteří se za žold nechali naverbovat na doživotní službu. Většina z nich však byla ke službě donucena či podvedena, což jedno­značně dokazovala četnost dezercí. Za skutečně dobrovolné ävo­jáky z povolání" můžeme považovat pouze důstojníky, kteří vy­tvářeli osobitou stavovskou skupinu, jež se striktně odlišovala od masy vojáků. Ve většině evropských armád tvořilo vlastní obyva­telstvo řádově polovinu mužstva. V době míru je po několikamě­síčním výcviku posílali äna dovolenou". Během pobytu mimo po­sádku se věnovali práci v zemědělství či řemeslech. Tento systém představoval v porovnání se soldateskou z doby třicetileté války, najímanou na jedno tažení, značný pokrok. Čelný znalec vojenské historie G. Parker k tomu uvedl: äAncien régime se v polovině 18. století nalézal v rozkvětu a ve stejnou dobu dosáhla vojenská revoluce svého vrcholu."41 S jakými mezinárodněpolitickými problémy se Evropa potýka­la v první polovině 18. století? Válka o španělské dědictví obnovi­la v letech 1700-1714 mocenskou rovnováhu mezi Francií, Ra­kouskem a Británií, zatímco paralelně probíhající velká severní 17

Někteří vojevůdci používali tzv. kosý bitevní šik. Během této taktické formy útoku nepostupoval útočník proti nepřátelské fron­tě v linii s ní rovnoběžné, nýbrž v linii šikmé, a to buď souvislé, nebo stupňovitě členěné. Silné, vpřed vysunuté křídlo mělo ob-chvátit a rozdrtit soupeřovo křídlo a ohrozit nepřátelskou linii v boku a v týlu. Slabší křídlo, držící se vzadu, mělo úkol zabránit té části nepřátelského vojska, na niž se neútočilo, zasáhnout nebo posílit napadené křídlo. Průběh bitev dokazoval, že pro účinnou a rychlou palbu z pu­šek bylo zapotřebí velké zručnosti a výcviku. Palba se prováděla v rozvinuté linii po pelotonech, šik měl při výcviku hloubku čtyř, v bojové sestavě tří mužů. I to bylo nevýhodné, neboť první řada musela při palbě pokleknout a třetí střílela značně nepřesné. Střelba salvou se organizovala po četách, nejprve pálily liché a pak sudé čety, takže se palba äposunovala" podél celého šiku.

Vydat povel k bitvě

vyžadovalo od velitele značnou odvahu, ne­boť podstupoval obrovské riziko. Pokud se k tomu odhodlal, mu­sel se smířit s tím, že všechny pohyby, kterými se armáda připra­vovala k bitvě, byly velmi zdlouhavé. Dominujícím taktickým systémem zůstala po celé 18. století lineární taktika používající nehlubokou dlouhou lineární formaci vojska určenou pro boj (tzv. šik). To dovolovalo plné využití ručních palných zbraní a umož­ňovalo lépe ovládat masu vojáků. Pěchota se rozestavovala do dlouhých linií, jež se pohybovaly pouze obtížně a jejichž slabou stránkou byly boky. Všichni se snažili, aby se kolony nastupující k bitvě dostaly do co nejpříznivějšího směru útoku a co nejrych­leji se rozvinuly do lineárního pořádku. Bitvy se zpravidla ode­hrávaly mezi dvěma téměř rovnoběžnými liniemi. Generálové se snažili o průnik protivníkovými slabými místy, nebo o obchvat křídla. Proto bylo nutné opřít boky o opevněná místa. Podle představ pruských generálů šlo v boji hlavně o vytlačení nepřítele z místa, kde stál. Bitva probíhala tak, že jednotky po­stupovaly a střílely v sevřených řadách, a pokud se protivník za­stavil, udeřily na něj bodáky. V takovém střetnutí se pěchota mu­sela rychle rozvinout z kolon do bitevní linie, postupovat vpřed navzdory intenzivní palbě a získávat terén. Za palby museli dů­stojníci vojáky hnát do útoku, aby přinutili nepřátelské jednotky k ústupu a způsobili tím zmatek v jejich řadách. Jezdectvo se zpravidla před bitvou rozestavilo na křídlech a co nejdříve zaúto­čilo. Nejprve krokem, pak klusem a asi dvě stě kroků před nepřá­telskými řadami povolili koním uzdu a s pokřikem se vrhli do boje. Jakmile se podařilo rozprášit nepřátelskou jízdu, vrhal se druhý sled jezdectva z boku na protivníkovu pěchotu. Lehká jízda měla za úkol pronásledovat poraženého nepřítele. 16 VELMOCI A MOCNOSTI

VELMOCI A MOCNOSTI

té se čekalo na příznivý okamžik k útoku, při němž měl být ne­přítel poražen. Proto muselo být vojsko neustále ve střehu. Velké problémy představovala dezerce, nekvalitní komunikace a složité zásobování. Manévrovací technika kladla velké požadavky na po­chodové výkony, poněvadž rychlost představovala záruku úspě­chu, jenž spočíval velkou měrou v momentu překvapení.21 Pokud nebyla bitva nevyhnutelná, dávala se přednost defenzivnímu ma­névrování, které si kladlo za cíl ohrožení nepřátelského tábora, popřípadě přerušení zásobovacích tepen či zničení skladišť. Vzhledem k malé četnosti bitev mohl větší škody napáchat hlad, epidemie a dezerce. V zimě vojsko zpravidla odpočívalo, neboť jednotky nemohly tábořit pod širým nebem, navíc nebylo čím kr­mit koně a silnice byly nesjízdné.

Nelze zapomínat, že v mnoha konfliktech se za hesly o ärovno­váze" či dědickými nároky skrývaly ästandardní" hospodářské, obchodní a geopolitické zájmy. Spory o dědictví byly často pou­hou záminkou, pod níž především hospodářsky nejrozvinutější ze­mě vedly velmi racionální a vyváženou äreálnou politiku". Speci­fičnost britského a nizozemského vývoje spočívala v tom, že si obě äparlamentní" společnosti v případě války najímaly cizí jednotky, protože stálé armády se obávaly jako nebezpečného nástroje pro-absolutistických skupin. Jako čelné obchodní mocnosti si Británie a Nizozemí mohly dovolit dlouhodobě sledovat vlastní cíl - za­bránit francouzské expanzi a hegemonii, uhájit rovnováhu sil a neutralizaci Jižního (Rakouského) Nizozemí. Na prvním místě kalkulovaly s hospodářskými a obchodními zájmy, ale musely ta­ké zasahovat do konfliktů ädynastických", aby neztratily kontakt s evropským děním. Často si äkabinetní války" přeměnily tak, aby vyhovovaly jejich cílům. Na příkladu Británie a Nizozemí vidíme, že 18. století nezůstá­valo pouze v zajetí absolutismu, světa aristokracie a stavovských předsudků. Do popředí se dostávaly momenty, jež se staly před­zvěstí nové, kapitalistické společnosti. Vlády začaly cílevědomé podporovat rozvoj hospodářství, obchodu a koloniální expanze. K řadě válečných střetnutí a změn mocenské rovnováhy je již ne­vedly pouze dynastické důvody, ale stále více touha po rozšíření území, nových odbytištích a ziscích. válečné UMĚNÍ Válečné umění 18. století se z dnešního pohledu může jevit jako äumělé" a äneohrabané"1). Podstata tzv. manévrovací techniky, neboli unavující strategie, spočívala v tom, že vojsko před bitvou dlouho pochodovalo na velké vzdálenosti, manévrovalo, protivní­ci se navzájem snažili oklamat a donutit druhého rozdělit síly. Po-15

Válečné konflikty

vznikaly na základě iniciativy panovníků, kte­ří vládli pomocí ätajných kabinetů", válka tedy představovala do­plnění, pokračování či ävrchol" tzv. kabinetní politiky. Vedla se většinou v dynastickém zájmu, s jednoznačně omezeným válečným cílem, bez politické účasti či souhlasu poddaných. Samozřejmě existovaly i výjimky, jako války s Turky nebo boj severoameric­kých osad za nezávislost, ale celkově byly kabinetní války určují­cím fenoménem 18. století. O tom, že dynasticko-genealogické momenty hrály velmi důležitou roli, svědčí celá řada konfliktů 14 VELMOCI A MOCNOSTI
o dědictví či nástupnictví. Spory o dědictví a sňatková politika si udržely své místo v zahraniční politice až do konce ästoletí rozu­mu". Pochopitelně docházelo také ke konfliktům, které historici označují jako ämocenské války". Ve velké severní válce v letech 1700-1721 se nejednalo o dědictví, nýbrž o ovládnutí baltského prostoru. V mnoha případech se oba zájmy navzájem prolínaly. Válku o rakouské dědictví z let 1740-1748 můžeme z pohledu Ba­vorska a Saska charakterizovat jako äkabinetní válku" o dědic­tví, ale z pozice Pruska a Francie se jednalo o mocenský boj.

Státy äprodávající

" vojáky se často dostávaly do role äobchodních partnerů", nikoliv spojenců či politických partnerů. Nemohly si dovolit nezávislou politiku, proto vždy hledaly nejvýhodnější seskupení, čímž se jejich diplo­macie stávala nepředvídatelnou a rizikovou. Země disponující dostatkem peněz a hospodářským potenciálem vedly nezávislou politiku a mohly sledovat dlouhodobé cíle. V první třetině 18. sto­letí patřily k těmto státům - klíčovým pro mezinárodní politiku a označovaným za velmoci - Británie, Francie, Rakousko a Rus­ko. I v tomto seskupení se dá hovořit o vedoucích a slabších čle­nech. Například Rakušané a Rusové se nezdráhali přijímat subsi-die. S 18. stoletím je neodmyslitelně spjat pojem äkabinetní válka".

Část mocnost

í se snažila systém zachovat, jiná změnit. Vzniklé napětí se odráželo v mezinárodních vztazích úsilím o za­chování ärovnováhy sil". Z tohoto důvodu vznikaly velké aliance a propukaly koaliční války, přičemž většina uskupení neměla dlouhého trvání. äSobectví" jednotlivých partnerů se projevovalo separátními jednáními, náhlými změnami spojenců, či naopak v mnohaletých konfliktech, kdy si äpřátelé" ze strachu před posí­lením moci spojence odmítali vzájemně poskytnout dostatečnou pomoc. Složité diplomatické manévry komplikovala finanční ná­ročnost válek, ne všechny země totiž disponovaly dostatkem pro­středků. Pouze několik mocností si mohlo vydržovat s pomocí subsidiárních smluv cizí armády.

VELMOCI A MOCNOSTI

Nejhorší důsledky pro všestranný vývoj státu představovala ve stejném období ästavovská monarchie", kde stavy připravily pa­novníka téměř o veškerý vliv a samy řídily stát, aniž se oprostily od různých protichůdných a sobeckých zájmů. V důsledku toho docházelo k zaostávám centralizace moci a budování moderního státu, což se nutně projevilo i na mocenském propadu. Jako ty­pický příklad jmenujme Polsko. 18. století je možné také nazvat stoletím ärovnováhy sil", neboť navazovalo na specifický stav vzešlý z třicetileté války a vestfál­ského míru.

Za typického představitele osvícenského absolutis­mu lze považovat pruského krále Fridricha Velikého, jenž prohlá­sil: äNejlepší je vláda autoritativní, ale založená na principech spravedlnosti." V důsledku reforem docházelo v osvícenských monarchiích k hospodářskému rozvoji, posílení armády, prosazení náboženské tolerance, ale také k reorganizaci státu, další centralizaci moci a upevnění absolutismu. Jelikož osvícenský panovník kladl na první místo blaho poddaných a vládl v souladu se státním zá­jmem, proběhla důležitá změna - oddělení moci státu a panovní­ka. Ačkoliv se osvícenství jako kulturní hnutí zrodilo a intenziv­ně vyvíjelo především v Británii, Nizozemí a Francii, žádná z těchto zemí nepřežila osvícenský absolutismus. Ze států účast­nících se sedmileté války patřilo k osvícenským monarchiím Ra­kousko, Prusko a Portugalsko. Absolutismus převládal ve většině evropských zemí. Výjimkou zůstala například Velká Británie, již lze označit za äparlamentní monarchii". Na rozdíl od äkonstituční monarchie", typické pro 19. století, se totiž britské instituce neřídily psanou ústavou. Po­díl londýnského parlamentu a veřejnosti na formování vnitřní a zahraniční politiky záviděli Britům všichni evropští reformáto­ři. Pochopitelně i tento systém trápily mnohé neduhy a nedostat­ky, přesto patřil v druhé polovině 18. století k nejdokonalejším vládním formám. 13

vy proud, jehož představitelé kritizovali ätemný středověk" a vy­tvářeli ävěk rozumu a osvěty". Víru v Boží všemohoucnost vystří­dala víra v rozum. Osvícenci se snažili zbavit člověka poroby, vě­řili v sílu lidského rozumu, bojovali proti pověrám a předsudkům, šířili osvětu, vzdělanost a popularizovali vědu. Právě poznatky z vědy a techniky prokázaly mimořádnou schopnost člověka ovlá­dat svět a dovést jej k dokonalejšímu souladu. Osvícenští myslite­lé vypracovali politickou doktrínu tzv. osvícenského absolutismu, která nadchla mnohé panovníky. Ti se snažili využít nové ideje k posílení svých států. Tento osvícenský absolutismus chápeme jako äpodmnožinu" panovnického absolutismu, jako státní for­mu, v níž se monarcha více či méně ovlivněný osvícenským uče­ním snažil cílenou reformní politikou shora dostihnout rozvinu­tější státy, které v modernizačním procesu pokročily dále. Při tom docházelo ke stupňování absolutismu, kdy se panovník opíral o úzkou úřednickou elitu. Sám se cítil být prvním služebníkem státu. Deklaroval sice zájem o štěstí svých poddaných, ale jak to­to štěstí mělo vypadat, rozhodoval jen on sám, neboť mel v rukou veškerou moc.

Sekularizovaný mocenský stát se stálou státní armádou, úřednictvem a státní církví se podřizoval nezávislé moci panovní­ka, ovlivňovaného aristokratickým okolím a přesvědčením, že vládne z Boží vůle. Tento mysticko-sakrální moment mu propůj­čoval zvláštní charisma. Absolutní monarcha si byl vědom nejen vnitropolitické suverenity (tzn. nezávislosti na souhlasu či spolu­působení stavů), ale též zahraničněpolitické suverenity, která ho zbavovala závislosti na jiném panovníkovi či papeži. Důležitou roli také hrály tradice a dynastické zájmy. Za typické země pa­novnického absolutismu v druhé polovině 18. století lze označit Francii a Rusko. Druhým klíčovým pojmem 18. století je äosvícenství", tedy ideo-12 VELMOCI A MOCNOSTI

absolutismus

Pojem absolutismus" dodnes vyvolává diskuse mnoha histo­riků a politologů, snažících se o jeho klasifikaci a periodizaci. Stojí před nimi komplikovaný problém, neboť téměř každý evrop­ský stát vyvinul vlastní formu absolutismu, takže lze jakoukoli generalizaci označit za nedostatečnou. Nicméně o základní cha­rakteristice absolutismu se pře nevedou. Jednalo se o vládní for­mu s výrazně rozvinutou monarchistickou ústřední mocí, na níž byl závislý pečlivě organizovaný úřednický správní aparát a vo­jenská moc. Největším přínosem této vládní formy byla organizace moder­ního státu. Duchovně-politický obsah absolutismu nejlépe vysti­hují tři pojmy: suverenita, státní oprávněnost (rezóna) a merkan­tilismus.

velmoci A MOCNOSTI

PRINCIPES MORTALES, ŘEŠ PUBLICA AETERNA EST. Vládcové jsou smrtelní, stát však věčný. Tacitus vek ROZUMU A OSVĚTY Pochopit děje v Evropě v 18. století bez vysvětlení pojmů jako absolutismus, osvícenství, rovnováha sil či kabinetní válka a bez seznámení se základy válečného umění a situací ve vnitřní a za­hraniční politice jednotlivých účastníků sedmileté války by pro dnešního čtenáře nemuselo být jednoduché. V tehdejší Evropě vesměs neexistovaly vlády odpovědné parlamentům vzešlým ze svobodných a demokratických voleb. S výjimkou několika států udávali směr vnitřní i zahraniční politiky absolutističtí panovní­ci.

DUBLIN

(dablin) též BAILE ÁTHA CLIATH
hl. m. Irské republiky. Známo už z poč. I. tisíciletí n. l.
(Eblana u řec. geografa Ptolemaia). Jméno se odvozuje ze
stir. Dubhlinn "černá, tmavá tůň", což byl asi původně název
dol. toku ř. Liffey, na jehož březích D. leží. Tento název
přeneseně na město již v pol. 9. stol. Dneš. oficialní jméno
hl. m. pochází rovněž z ir. základu s významem "město u
vrbového brodu".

DRlNA

ř. v Jugoslávii (délka 320 km), pravý přítok Sávy. 7 Podobně
jako jméno Drinu (alb. Drini), největší řeky Albánie,
tekoucí opačným směrem, je i toto hydronymum původu
ilyrského. Římští autoři nazývali oba toky (Drin i Drinu)
názvem Drinus: má původ v ide. kořeni +drún- s
charakteristickou ilyrsko-albán. změnou u v i. Předpokládaný
význam tohoto kořene byl "vodní tok".