Na základě nařízení z roku 1681 se pro případ äříšské" války předpokládalo, že z deseti říšských krajů se shromáždí 12 000 jezdců a 28 000 pě­šáků. V praxi to mělo znamenat, že pro sbor švábského kraje se museli sejít vojáci ze 4 církevních a 13 světských knížectví, 19 menších církevních panství, 26 hrabství a panství a 31 říšských měst. Každý říšský stav si postavil vojsko podle svých představ a zásad, a císař ani sněm neměli šanci dosáhnout v době míru ja­kékoliv unifikace. Nejednotnost panovala rovněž ve výzbroji, jed­notky disponovaly odlišnými puškami a děly Pokud měla kníža­ta kvalitní vojáky, jen velmi nerada je posílala do říšské armády, raději drastickými metodami naverbovala rolníky a chudákyObecně řečeno, v říšské armádě se sešlo vše, co äby jinak zemi by­lo na obtíž".39) Říšská armáda sestávala z různorodých, nejednot­ně vystrojených a vyzbrojených, vesměs nevy cvičených a nezku­šených jednotek. Nedostávalo se jí proviantu, koní, transportních vozů, lazaretů a pravidelné výplaty žoldu. Hovořit o mobilní a ak­ceschopné armádě se proto neodvážil žádný generál. Velkou část říše tvořilo území dvou velmocí - Rakouska a Prus­ka, z ostatních států hrály v äevropském koncertě" významnější Polský král a šašky kurfiřt August III.

ŘÍMSKO-NÉMECKÁ ŘÍŠE

A polsko Svatou říši římskou národa německého tvořilo kolem 370 různě velikých států a státečků, které jako říšské stavy disponovaly prá­vem samostatně uzavírat spojenectví, najímat jednotky, zřizovat pevnosti a vyhlašovat válku. Říše tedy rozhodně nebyla jednot­ným státním útvarem. äMnožina" říšských knížat, hrabat, pánů a měst představovala v druhé polovině 18. století málo soudržný celek. V jejím čele stál volený císař, jehož pravomoci mu neposky­tovaly prostor pro centralizační a modernizační snahy. Téměř pro všechna rozhodnutí potřeboval souhlas říšského sněmu, v němž zasedali zástupci říšských stavů. Nejmocnější knížata - kurfiřti žárlivé hlídali svá práva a většinou nebrali ohled na císařovy zá­jmy Jeho pozice se ještě zhoršila po zvolení Františka Štěpána Lotrinského, jenž byl äpouhým" spoluvladařem Marie Terezie. Stejně jako ostatní říšské instituce, i říšská armáda představo­vala zastaralý, nemoderní a vlastně nefunkční orgán.

VELMOCI A MOCNOSTI
visela na počtu vojáků a počtu proběhnutí. Někdy uličku tvořilo až tři sta mužů a odsouzenec musel pomalým krokem projít i šest­krát! V takovém případě dostal na holá záda l 800 ran! Pokud ho ztráta krve vysílila natolik, že nemohl pokračovat, položili ho na lavici, kde exekuci dokončili, nebo ji přerušili, dokud odsouzenec nenabral síly, aby se mohlo pokračovat. Dezercím mělo zabránit i nařízení, že se žádný voják nesmí vzdálit od posádky dále než čtvrt míle, a to jenom ve zvláštních případech. Zmíněné skutečnosti dokládají precizní a propracovaný systém zajištění výstroje, výzbroje a zásobování. V tomto ohledu stála pruská armáda ve srovnání s jinými evropskými vojsky na prvním místě pomyslného žebříčku.

Také po finanční stránce neponechal pruský vrchní velitel nic náhodě. Ve státní pokladně měl před zahájením sedmileté války k dispozici 13,5 milionu tolarů. Řídil se zásadou: äMravenci hro­madí v létě to, co spotřebují v zimě, a vládce nashromáždí během míru obnos, potřebný pro válku."341 Neustále se zvyšovala i zbroj­ní výroba, například v Postupimi se od roku 1740 vyrábělo 15 000 mušket ročně, produkce střelného prachu vzrostla z 448 000 liber v roce 1746 na 560 000 liber o deset let později.351 Výcvik a prostředky, jak udržet kázeň a zabránit dezercím, pat­řily v pruské armádě k nejtvrdším. Na cvičišti hrála důležitou roli rákoska, která pomáhala odstraňovat neohrabanost a neobrat-nost. Ostatně s rákoskou vyrůstaly všechny děti, äpráskala" ne­ustále na poli i v řemeslnických dílnách. Fridrich II. o trestech a tuhé disciplíně v armádě prohlásil: ä Je skutečným zázrakem, že jsem mezi těmito lidmi v bezpečí. Každý z nich je mým nesmiři­telným nepřítelem, a přece je vojenská kázeň udrží v mezích."361 V jedné z králových instrukcí se můžeme dočíst: äS největší přís­ností se musí dohlížet na přesnost ve službě a příslušném pořád­ku, a kde se objeví nepořádek a nedbalost, musí následovat nej­přísnější trest, ať se jedná o generála nebo tambora."371 V pruské armádě existovaly pro důstojníky tyto tresty: l. vyjá­dření o neschopnosti důstojníka před jinou osobou bez okamži­tého postihu provinilce; 2. vyjádření nespokojenosti provinilci, současně s komentářem k událostem a závěrem, jak odstranit ne­dostatky; 3. zastavení povýšení a nahrazení jiným důstojníkem; 4. důtka, popřípadě důtka bez výstrahy či s výstrahou; 5. uvězně­ní, popřípadě pohrůžka uvězněním; 6. pohrůžka válečným sou­dem; 7. zbavení velení; 8. válečný soud.381 Prostí vojáci byli trestá­ni fyzicky. K nejhorším trestům za zběhnutí, opilost či porušení subordinace patřil äběh uličkou", jenž se většinou rovnal trestu smrti. Provinilec musel s holými zády a rukama svázanýma na břiše projít uličkou tvořenou vojáky, kteří ho švihali prutem. Bub­ny a trumpety měly přehlušit odsouzencův nářek. Výše trestu zá-43

U pěchoty působili také tesaři a puškaři, u jezdectva kováři a sedláři, u dělostřelectva výrobci vozů a koláři. Tito řemeslnící byli vojáci, měli zbraně, ale pokud se nebojovalo, byli osvobozeni od normální služby. Ke každé rotě náležel poddůstojník pečující o výzbroj a výstroj, dále ubytovatel s dvěma pomocníky. Pruský voják neznal hlad, bylo o něj posta­ráno lépe než u kterékoliv jiné evropské armády. Na den dostával 42 VELMOCI A MOCNOSTI
kilogram chleba a podle Fridrichova rozkazu jednou týdně velkou porci hovězího masa. Speku bylo také vždy dostatek. Pruská armáda byla zbožná. Král nechal jednotně vystrojit pol­ní kazatele jednotlivých konfesí a dbal na to, aby se jim dostáva­lo náležité úcty. Žádné vyznání - ať už se jednalo o luterány, kal-víny, katolíky nebo pravoslavné - nebylo diskriminováno. Ráno a večer se konala patnáctiminutová polní mše. Na začátku mše všichni zpívali Lutherův chorál äEin feste Burg ist unser Gott" a na závěr zaznělo mohutné äTé Deum".

Nejvyšší důstojníci si však ani během tažení neodpírali zába­vu, takže se štáb často hemžil markytánkami, kejklíři a pochyb­nými dámami. Pruské vojsko nikdy netrpělo nouzí. Vždy mělo k dispozici pl­nou pokladnu, pojízdnou pekárnu se 750 pekaři, padesát tisíc ko­ní pro vozy se zásobami a 25 000 pacholků. Za války zásobovala armádní skladiště jednotky moukou a odevzdávala ji polním pe­kárnám. Pekaři dostávali třikrát větší žold než prostí vojáci a by­li ozbrojeni puškami a municí, aby se v případě přepadení mohli bránit. Pekli chleba, suchary z pšeničné a žitné mouky, které se namáčely ve vodě nebo pivu. Jedna kolona proviantního třenu se skládala z padesáti vozů, na každém voze byly tři bedny s mou­kou, z níž se dal upéct chléb pro 15 000 mužů na tři dny. Stála-li armáda blízko města, nestavěly se pece v poli, ale peklo se u měst­ských pekařů a v měšťanských domech. Každá rota měla ševče, krejčího, řezníka, jenž v okolí kupoval dobytek a za pár feniků prodával vojákům. Každý sedlák mohl bezpečně přivést dobytek a za pevné stanovené ceny ho spolu s dalšími produkty prodat. Obchodníci rádi chodili do pruských táborů, neboť za zboží do­stali vždy správně zaplaceno.

Tyto tři kolo­ny chránila lehká jízda kroužící okolo. Díky zmíněnému systému nepochodovala žádná armáda na světě tak rychle, vytrvale a spo­řádaně jako pruská. Pořádek panoval též v polních táborech. Každé rotě příslušelo 36 stanů, z toho čtyři pro důstojníky, dva pro štábní poddůstojníky, dvacet šest pro mužstvo (po šesti vojácích), čtyři pro ženy, kte­ré připravovaly teplé jídlo a praly prádlo. Dělostřelci spali u děl, husaři, kteří zůstávali neustále v pohotovosti, si stavěli slaměné boudy nebo spali pod širým nebem, pro těžké jezdectvo byly při­praveny větší stany než pro pěchotu. V táborech označovaly ba­revné vlajky revíry jednotlivých pluků a praporů, před stanoviš­těm každé roty stály ze srovnaných mušket dvě pyramidy, které se v dešti přikrývaly celtovinou. Každý pěší pluk u své části tábora postavil silné stráže a čtyři polní děla. Požární a policejní službu vykonávaly speciální jednotky, které především chytaly dezertéry. Stranou tábora stály latríny. Hlavní stan se zpravidla nenalézal v táboře, ale v nejbližší ves­nici. V jednom z domů spal král, v okolních domech jeho dopro­vod. Každý pluk vysílal do hlavního stanu styčného důstojníka, jenž byl neustále připraven vsednout na koně a doručit rozkazy. Štáb se stravoval v královské kuchyni, jídlo bylo pro všechny stej­né.

které se za slunečního světla zářivě leskly a oslňovaly nepřítele. Na bocích nosili patrontašku s šedesáti ostrými patronami a tor-nistru s chlebníkem s nejméně třemi kilogramy chleba. Zbývající části výstroje - dvě vlněné deky, kotlík na vaření, polní láhev, se­keru, polní lopatku a motyku - přepravovaly plukovní vozy. Pě­chota dostávala nové uniformy každý rok. Zvláštní, elitní skupi­nu pěchoty tvořili granátníci, kteří nosili na zvláštních nosítkách zásobní patrony. Když prapor střílel, zalehli na zem, v přestávkách se rychle posunovali i s patronami kupředu. U každého pěšího pluku působilo několik bubeníků a trumpetistů. U granátnických jednotek hrál pištec na krátkou flétnu, kyrysníci se pyšnili stříbr­nými tympány. Výzbroj pěchoty představovala křesadlová puška s pažbou z ořechového nebo javorového dřeva a s hlavní ze švédského žele­za o ráži asi 20 milimetrů. Bez bodáku měřila 155 centimetrů a vá­žila přibližně pět kilogramů. Vojáci se o ni starali jako o klenot, denně ji čistili, olejovali a leštili. Nabíjela se pomocí železného na­bij áku. Hbitý střelec dokázal za minutu vystřelit čtyři až pět ran, peloton dal za dvě minuty při použití slepých patron zpravidla pět salv. Při střelbě naostro šlo vše pomaleji, protože zámek i hlaveň znečistily zbytky prachu, takže voják nedal za minutu více než dvě či tři rány. Dostřel činil přibližně 300 kroků, proto se palba při úto­ku zahajovala co nejpozději. Na pušku se nasazoval bodák dlouhý 44 centimetrů. Prusové přikládali této zbrani velký význam. Jezdectvo se skládalo z kyrysníků, dragounů, husarů, hulánů a jízdních myslivců. Těžkou jízdu tvořili kyrysníci, kteří nosili pouze přední díl kyrysu, jejich soukenné kabáty světle žluté barvy měly červené a modré detaily a lemování. V boji používali palaš, karabinu a pár pistolí a v první linii proráželi nepřátelské řady. Dragouni měli světle modré kabáty, jejich výzbroj tvořil relativ­ně lehký kord, dvě pistole a puška s bajonetem. Jejich koně byli lehčí a menší než kyrysníků. Husaři se poznali podle barevných uniforem a různých ozdob na čepicích. Například 5. pluk měl na plstěné černé čepici vyšitou umrlčí lebku, 8. pluk ležící kostru s přesýpacími hodinami. Výzbroj husarů se skládala z lehké šavle, dvou pistolí a krátké karabiny. Jezdili na lehkých a malých koních, prováděli průzkum, zastírací manévry, krytí křídel, boj v nepřá­telském zázemí či stíhání dezertem. Gardoví husaři seděli v sed­lech pokrytých pruhovanými dekami. Na počátku války nedispo­novala pruská armáda větším počtem lehkého jezdectva, neboť Fridrich II. nebyl na rozdíl od rakouských expertů příliš přesvěd­čen o jeho efektivnosti.33) 40 VELMOCI A MOCNOSTI
Dělostřelecko užívalo tříliberních a šestiliberních kanónů, kte­ré se mohly pohybovat s rozvinutou pěchotou v rozmanitém teré­nu. Měly velký dostřel, střílely až šestkrát za minutu a mohly být v bitvě nasazeny velice brzy a účinně narušovat protivníkovy li­nie. Soustředěná palba pro získání průlomu do nepřátelského po­stavení se tehdy ještě nepoužívala. Dvanáctiliberními a čtyřia-dvacetiliberními děly a houfnicemi ostřelovali osady, kartáčová střelba chránila křídla proti nepřátelskému jezdectvu. Na počát­ku sedmileté války disponovali Prusové 360 děly. Dělostřelci mě­li stejně jako pěšáci modré kabátce a lehkou šavli k obraně proti útokům nepřátelské jízdy. V pruské armádě se nic neponechávalo náhodě, předpisy a řá­dy řešily veškerou činnost vykonávanou v době míru i za války. Během přesunu se postupovalo ve třech paralelních kolonách, Důstojníci tri pruských husarských pluků
mezi nimiž museli vojáci udržovat vzdálenost tisíc kroků, aby ne­docházelo k zácpám a tlačenicím. Po zemských silnicích rachoti­ly houfnice, děla a vozy s municí, za nimi jely vozy s proviantem, pojízdná pekárna a armádní pokladna. Ke každému třicetitisíco-vému armádnímu sboru patřila polní änemocnice" se 150 lékaři a s ranhojiči a deset vozů s léky, dále zeni j ní výbava s třiceti mě­děnými pontony. Pěchota měla přísně zakázáno pochodovat po loukách či polích. Třetí kolonu tvořili soumaři. Všechny koně, vo­zy a káry byly označeny číslem jednotlivých pluků.

Přesto byl zklamán, když mu vyhověli bez jakéhokoliv uznání 38 VELMOCI A MOCNOSTI
či ocenění za roky statečných bojů.321 Na penze přestárlým a in­validním důstojníkům nezbývalo ve státní pokladně příliš peněz, takže se pro ně rezervovala méně namáhavá místa v pevnostech a posádkách nebo ve státní správě. Pruská pěchota nosila kabát z tmavomodrého sukna s ležatým límcem a vlněnou podšívkou. Kabát sahal pod kolena, jeho šosy se po stranách zapínaly na knoflíky. Za špatného počasí bylo možné šosy rozepnout, a vznikl tak plášť. Pluky se rozlišovaly ba­revnými lemovkami a prýmky. Pod kabátem nosili vojáci souken- Invalidovna v Berlíne
nou vestu s plátěnou podšívkou, k níž se za chladného počasí při­pínaly rukávy, přes košili z hrubého plátna se zadním zapínáním se kladla jemnější náprsenka. Přiléhavé soukenné kalhoty s po­stranním zapínáním sahaly pod kolena a přes ně se natahovaly bí­lé vlněné punčochy. Holeně z bílého plátna sahaly až ke kolenům, kožené boty s poměrně vysokými podpatky se šněrovaly. Hlavu chránil třírohý, bíle lemovaný klobouk se střapci. Některé pěší pluky obdržely vysoké homolovité čepice z voskovaného sukna, ukončené špičkou, v nichž vojáci vypadali vyšší a hrozivější. Na čelní straně nad čelem se vyjímaly vysoké žluté plechové tabulky, 39

Zajímavou charakteristiku své kasty podal jeden z pruských důstojníků: äV žádném okamžiku nebylo možné... kteréhokoli dů­stojníka ponižovat či utlačovat; v Evropě byste pravděpodobně nenašli volněji smýšlejícího, hovořícího a kromě služby i jednají­cího muže než právě pruského důstojníka. Neznal podlézavé li-chocení. Nemusel dělat nic jiného než vykonávat službu; vše ostatní bezstarostně přenechal osudu... V každé jiné službě se člo­věk stále bázlivě snaží vymýšlet věci, které by knížeti či pánovi přinesly čest; či alespoň vytrubovat do světa jeho dobré skutky; v Prusku byl pravý opak skutečností."311 Důstojníci patřili k elitě pruského království, a pokud se osvěd­čili, byli zahrnováni projevy přízně. Král je mohl odměnit před­nostním povýšením, propůjčením rytířského řádu či jiného vyzna­menání, mimořádnou či jednoduchou pochvalou. Každý důstojník mohl kdykoliv požádat o propuštění, ale Fridrich II. vyhověl jen nerad a každý žadatel musel podepsat revers, že nevstoupí do ci­zích služeb. Navíc propuštěný důstojník pozbýval nárok na pen­zi. Jeden z důstojníků vzpomínal, že neměl po válce chuť nechat se äživit" v posádkovém pluku, proto raději požádal o propuště­ní.

Rozdíl životních podmínek důstojníků a vojáků dokumentuje dopis mladého šlechtice, v němž popsal změny po povýšení na důstojníka: äMísto nepohodlných šněrovacích bot jsem dostal holínky, místo slaměného lůžka dobrou postel, místo malého a proti dešti nepříliš odolného stanu jsem obdržel pořád­ný dvojitý stan, do nějž neteklo a v němž mohl člověk pohodlně spát. Dříve jsem musel chodit pěšky, nyní jsem mohl jet na koni. Polní výstroj a proviant, i když značně omezené množství, přesto těžké pro má mladá záda, mi nyní nesl tažný kůň."291 Každého dů­stojníka doprovázel polní sluha i do bitvy. Pruské důstojnictvo tvořili příslušníci šlechty, vesměs mladší synové, pro něž služba v armádě znamenala zabezpečení a pres­tiž. Fridrich II. o nich prohlásil: äMůj důstojnický sbor je vcelku velmi dobrý; je mezi nimi mnoho takových, kteří by byli schopni vést vojsko a předložit vynikající plán tažení... podněcuji jejich soutěživost, kterou potřebujeme všude, především ve vojenství. Proto si člověk musí dát pozor, aby neponižoval zasloužilé muže. Z tohoto důvodu až úzkostlivě dbám na to, aby se chvály dostalo všem, kdo si ji zaslouží. Důstojníci, kteří si dávají záležet, dále se vzdělávají, prokazují chytrost, ti si mohou být jisti, že na jejich snahu nezapomenu. Vědí dokonce, že je poučuji a vedu s radostí. Moje jednotky jsou dobré a dobře vyškolené. "30)

Každý voják dostával měsíčné dva groše žoldu281, z něhož si hradil vše včetně chleba. Pouze za války dostával zdarma dvě lib­ry chleba denně. Vojáci se většinou sdružovali do pětičlenných skupin, v nichž nakupovali a vařili. V době míru si ve volných chvílích přivydělávali, například u zedníků či obchodníků. Muž­stvo bydlelo v měšťanských domech, kasárna se začala plánovitě stavět až po sedmileté válce. Tvrdý vojenský život mírnilo dobré materiální zaopatření, nejeden voják z nejchudších vrstev se ko­nečně mohl dosyta najíst a teple obléci. Vzrůstající společenská vážnost armády dodávala vojákům pocit hrdosti a výjimečnosti. Vedle tvrdého výcviku se na kvalitě mužstva kladné odrazilo vla­stenectví. Vojáci lnuli k rodné zemi a náboženství a neochvějně důvěřovali králi. Věděli, že pokud se budou čtyři roky chovat vzorně a budou umět psát, mohou být povýšeni na poddůstojníka. Po odchodu z armády mohli počítat také se zvýhodněním na ätr­hu práce". Přestárlí nebo zranění poddůstojníci přednostně do­stávali místa dozorců, policistů, písařů, kontrolorů, učitelů či je zaměstnávali u pošty a na berních úřadech. Prostí vojáci se moh­li ženit, neboť se mohli spolehnout na to, že se stát a magistráty o ženy a děti za války postarají. Do pole smělo muže následovat je­nom málo žen. Pro děti padlých vojáků byly zřizovány sirotčince. Osoby, které pobíraly peníze z vojenské pokladny, podléhaly zvláštní vojenské jurisdikci. Společenské poměry podmiňovaly existenci dvou služebních řádů, jednoho pro mužstvo a poddů­stojníky a druhého pro důstojníky. Nikdo si nedokázal představit, že by důstojníci (statkáři a pánové) a prostí vojáci (poddaní) stáli

Ce­lá armáda měla okolo sta tisíc koní.27' Ve čtyřech pruských pro­vinciích existovala zeměbrana tvořená především pěchotou. Většinu pruského vojska tvořili pruští poddaní naverbovaní po­dle kantonálního systému. Celé království bylo rozděleno na kan-tony, ve kterých směly předem určené pluky naverbovat stanovený počet branců. Systém nelze ztotožňovat se všeobecnou brannou povinností, neboť určité skupiny obyvatelstva - šlechtici, nejstar­ší synové sedláků, vážení měšťané, dělníci v manufakturách, úředníci a studenti - byly osvobozeny od služby. Odvody se nej-častěji týkaly mladších synů sedláků, rolníků a řemeslníků. Kdo měl trochu peněz, mohl se vyplatit, a vyhnout se tak službě. Vzhledem k nedostatečnému počtu domácích branců se verbovali dobrovolníci i na cizím území. K nedostatkům tohoto systému patřila neurčitost délky služební doby. Zpravidla se sloužilo dva­cet let, ale neexistoval zákon, řešící otázku odchodu z armády.

Dával příliš najevo po­hrdání lidmi, býval bezohledným a tvrdým, zároveň však nesná­šel lov, zatracoval pěstní zápas a protivilo se mu zabíjení a tresty. Projevil se jako skvělý vojevůdce, organizátor, ale i dobrý spiso­vatel, básník a hudebník. Pruská armáda představovala v evropských dějinách zajímavý fenomén. Svou velikostí, pověstným drilem a vítězstvími vzbuzo­vala strach. V jejím čele stál panovník. Neexistovalo ministerstvo války, generální štáb ani vojenský kabinet. Spojení mezi vrchním velitelem a jednotlivými pluky zajišťoval králův kabinetní tajem­ník. Pouze v nejohroženějších provinciích, Východním Prusku a Slezsku, působili velitelé vyšších svazků, kterým podléhala všechna tamější vojska a pevnosti. Za äprovozní" agendu odpoví­dala tajná válečná kancelář, kromě toho pověřoval panovník růz­nými vojenskými, politickými a hospodářskými úkoly pobočníky. Během sedmileté války se jednalo o dvacet důstojníků všech stup­ňů, od poručíků po generály. Král osobně vyřizoval koresponden­ci s důstojníky, což nebylo například v Rusku vůbec běžné. Proto jednoho řadového pruského důstojníka, kterého Rusové zajali, okamžitě považovali za důležitou osobnost, neboť mu Fridrich II. odpověděl na dopis.261 V roce 1756 představovala pruská armáda stopadesátitisícový kolos. Jednalo se o 50 pěších pluků se 110 000 pěšáky, 25 pluků těžké jízdy s 20 000 kyrysníky a dragouny, 10 pluků lehké jízdy s 15 000 husary a 5 pluků polního dělostřelectva s 5 000 muži.

obyvatelstva, agrární ráz země, nepříliš rozvinuté soukromé pod­nikání a nedostatek kapitálu činilo z Pruska nejslabší velmoc; která potřebovala co nejvíce klidu a míru pro zacelení ran po vál­ce o rakouské dědictví. Na rozdíl od jiných absolutistických panovníků řídil pruský král Fridrich II. vnitřní a zahraniční politiku, působil i jako vrch­ní velitel, jenž sám vedl armádu do boje. Spojení úloh krále a äko-netábla" se již v 18. století často nevyskytovalo. Zmíněná kon­centrace moci se během války ukázala být velice výhodnou, neboť nedocházelo ke kompetenčním sporům. Navíc ve všech zmíně­ných oblastech vykazoval Fridrich II. skvělé organizátorské schopnosti a zkušenosti. Jeho velikost spočívala v sebeovládání, smyslu pro povinnost, pracovitosti, názorové pevnosti, umírně-nosti a kázni, jíž se naučil v dětství a jež se zakládala na neoby­čejné inteligenci. Přes tyto nesporné kvality vyznívá jeho histo­rické hodnocení spíše negativně, což jistě způsobila především jeho dvojznačnost. Měl dvě tváře - na jedné straně žák pařížské filozofie, na straně druhé pruský dráb. V jeho charakteru lze na­lézt pestrou směsici lidskosti i barbarství.