Americko–sovětská jednání o odzbrojení

Koncem 60. let se již začala projevovat stále více zaostávající sovětská ekonomika mimo jiné neschopností unést obrovské tempo zbrojení a udržet krok s USA v oblasti strategických zbraní. Tato skutečnost doslova dotlačila sovětské představitele za jednací stůl a také je donutila akceptovat některé dříve naprosto nepřijatelné prvky (kontrolní mechanismy), označované v minulosti za „nepřípustné porušení suverenity“ či „vměšování do vnitřních záležitostí“.
Dne 17. Listopadu 1969 byly v zahájeny Helsinkách rozhovory o omezení strategických jaderných
Jedním z nejdůležitějších problémů 60. – 70. Let se stala otázka všeobecného a úplného odzbrojení. Já se tedy zaměřím především na jednání mezi USA a SSSR.
zbraní (Strategic Arms Limitation Talks – SALT). Cílem těchto rozhovorů bylo stabilizovat mezi supervelmocemi rovnováhu ve zbrojení. Jednání byla vedena v sedmi kolech, střídavě ve Vídni a Helsinkách. K slavnostnímu podpisu došlo při příležitosti návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Moskvě 26. května 1972. Komplex SALT I sestával ze dvou dokumentů – Dohody o omezení systémů protiraketové obrany (takzvaná dohoda ABM – Anti-Ballistic-Missile) a Dohody o některých opatřeních k omezení strategických útočných zbraní, uzavírané na pět let. Tato smluvní ustanovení ovšem nebránila žádné z velmocí v kvalitativním zdokonalování povolených systémů.

Jeden ho doslova označil za äarcizbabělce, jehož teprve pořádný trunk přiměje zaujmout pevný postoj". V jiné zprávě se můžeme dočíst, jak ruský nejvyšší státník předstíral koktání a nahluchlost, aby se nemusel jasně vyjádřit a získal čas na rozmyšlenou. Jindy psal úmyslně nečitelně, aby po vrácení dokumentů mohl podle situace dosadit äsprávný" text.19' Utápěl obrovské částky v hazardu, což 58 DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
rumovalo jeho rodinný rozpočet. Rakouský vyslanec to komento­val slovy: äTento zajímavý muž má plno dluhů, vede velký dům, již před dvěma roky si v Moskvě vybral plat na sedm let dopředu, hodně hraje a není dobrým hospodářem."201 Jako mnoho jeho sou­časníků byl Bestužev velmi pověrčivý, určité dny v roce považoval za nešťastné a nikdo ho v takový den nedonutil pracovat. Carevna s ním nerada jednala osobně, ale ještě méně ráda četla jakékoli spisy; proto se jejich styk často na dlouhou dobu přerušil. Z toho­to důvodu zaujímaly klíčové postavení v politickém životě osob­nosti, jež měla Alžběta Petrovna ráda, které přijímala na audien­ce, zvala ke stolu a na různé společenské události. Bestužev se o protipruské linii vyjádřil v jednom z pamětních spisů: äPruský král je náš nejbližší a nejmocnější, a proto také nejnebezpečnější soused, a to i kdyby neměl nestálý, lichvářský, neklidný a nedůstojný charakter. S mocí pruského krále vzrůstá nebezpečí a nemůžeme být dostatečně předvídaví, co všechno nás od tak mocného, lehkomyslného a proměnlivého souseda může potkat. Zájmy a bezpečí naší říše si žádají nenechat spojence bez pomoci, tedy námořní mocnosti (Británie a Nizozemí - pozn. F. S.) ..., polského krále jako saského kurfiřta a uherskou králov­nu, která pro územní polohu svého panství sdílí stejné zájmy s Ruskem."21' Mnoho historiků se zmiňuje o subjektivních motivech proti-prusky orientovaného ruského dvora. Carevně byl Fridrich II. skutečně nesympatický. Tropil si žerty z církve, jeho strohý a as-ketický život kontrastoval s její bigotností, prostopášností a roz-hazovačností. Navíc odmítl provdat svou sestru za careviče a po­dle svědectví různých diplomatů i äzpravodajů" se o životě na petrohradském dvoře vyjadřoval velice ironicky a kriticky. Nic­méně zahraniční politika se řídila objektivní mocenskou situací a dlouhodobými koncepcemi. Klíčový zahraničněpolitický činitel Bestužev sice nelibě vzpomínal na to, jak ho v Prusku opomněli vyznamenat za jeho působení v Hamburku, ale jeho politický pro­gram primárně vycházel z ohledu na strategické zájmy Ruska. Především se snažil, aby jiné mocnosti nezískaly převahu v rus­kém mocenském äpředpolí" - v Polsku. schůzka V babiole Rakouský dvůr zvažoval vzhledem ke vzrůstajícímu napětí me­zi oběma nejsilnějšími západními velmocemi několik alternativ.

Tuto operaci se Britové pokusili provést již na přelomu let 1747-1748, kdy se ruské jednotky za britské subsidie přesunuly do německé oblasti. Také ohled na obchodní zájmy činil z Ruska äpřirozeného spojence". Přes Petrohrad, Rigu, Revel (Tallin) a Narvu proudilo do země britské zboží, britské lodě odvážely zá­kladní materiál na stavbu lodí, dříví, smůlu, konopí, plachtovinu, dehet, železo a zemědělské produkty. Ruský import z Británie byl šestinásobné nižší než export, přesto ze situace profitovala brit­ská strana, protože námořní doprava byla v jejích rukou. Dvě tře­tiny lodí v ruských pobaltských přístavech pluly pod britskou vlajkou. Britové měli obchodní zastoupení nejen ve zmíněných přístavech, ale též v Moskvě, Vologdě, Tule a dokonce i v Astra-chani. Pro Brity byl ruský obchod daleko důležitější než levant-ský.


DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
na PETROHRADSKÉM DVOŘE
Britové počítali s kladnou reakcí petrohradského dvora, proto­že Rusové od čtyřicátých let 18. století důsledně usilovali o izolaci a oslabení pruského státu, jejž jako francouzského spojence pova­žovali za součást tzv. protiruské bariéry, která měla zabránit jejich expanzi na západ. Poražením a připoutáním Pruska k Rakousku hodlali tuto překážku oslabit. Za ztělesnění této politiky nutno označit kancléře hraběte Alexeje Petroviče Bestužev-Rjumina. Na jeho bedrech spočívalo vedení zahraniční politiky prakticky od Ruský kancléř hrabě A. P. Bestužev-Rjumin

nástupu Alžběty Petrovny na trůn, ale v padesátých letech již za­čal ztrácet dřívější svěžest. Na jeho stavu se podepsal nezdravý způsob života, sklon k nadměrnému pití, přejídání a prostopáš­nosti. Vyslanci si stěžovali na jeho stupňující se lenost, těžkopád­nou pedanterii, nerozhodnost a nepříliš velkou odbornost.

DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
francouzské Akademie.) Španělský král odmítl nabídku spojene­ctví a vyzval Ludvíka XV, aby se snažil dosáhnout s Brity míro­vého východiska. Francie se mohla v polovině padesátých let opřít pouze o Prus­ko, které nemělo zájem podílet se na francouzsko-britském kon­fliktu a diplomatickou cestou se snažilo uhájit svou neutralitu. Fridrich Veliký byl již na jaře 1755 přesvědčen o nevyhnutelnosti francouzsko-britské války a doporučil francouzskému vyslanci: äVíte, k čemu bych se za současné situace rozhodl, kdybych byl francouzským králem? Jakmile by byla vyhlášena válka nebo by se Angličané dopustili nepřátelských činů vůči Francii, jak prý už se ve Středomoří děje, poslal bych velký sbor do Vestfálska a vrhl se s ním proti Hannoversku.""' V důsledku toho by podle stáva­jícího spojeneckého systému museli Rakušané shromáždit pomoc­né sbory pro britsko-hannoverského spojence a nemohli pomýšlet na novou válku s Berlínem.12' Fridrich II. však netušil, že britsko--rakouské spojenectví již není aktuální. V odpovědi na jeho návrh Francouzi sdělili, že počítají s tím, že by na Hannoversko zaúto­čil on. To pruský král nehodlal a odbyl versailleský dvůr výmlu­vami. Svou eventuální účast na invazi do Hannoverská podmínil zahrnutím Dánska a Turecka do protibritského bloku, což mělo udržet Rusko a Rakousko äna uzdě". Navíc opustil ähannover­ský" model a vyzval Francouze k ävýhodnému" útoku na Fland­ry.13' Počítal totiž s tím, že by mohl zůstat stranou francouzsko-britského boje o Jižní (Rakouské) Nizozemí. Francouzští ministři se nemohli shodnout, jak mají reagovat na britské nepřátelství. Ve státní radě se diskutovalo, zda přijmout výzvu k válce na moři a v koloniích, nebo využít převahy pozem­ní armády a pokusit se rozhodnout boj na kontinentě. Hrabě ďArgenson a vévoda de Belle Isle tvrdili, že se Francouzi nemohou v boji na moři a koloniích nepříteli rovnat, proto navrhovali za­útočit na Hannoversko a za případné ztráty v Americe se odškod­nit v Rakouském Nizozemí. Pokud by se k nim připojilo Prusko, získali by převahu i naději na úspěch. Proti tomuto plánu se postavil nejvlivnější ministr Machault, jenž chtěl válku omezit pouze na moře. Mlčenlivý, přísný, tvrdo­hlavý, ale schopný Machault pocházel ze staré úřednické rodiny Nepatřil k teoretikům a snílkům, nýbrž byl přesným a strohým praktikem. Ministr se mezi dvořany netěšil oblibě, považovali ho za despotického a pedantského člověka. Ludvík XV. však doufal, že v něm nalezl äsvého" Colberta. Oblíbil si ho nejvíce ze všech ministrů, vážil si jeho smyslu pro povinnost a oceňoval jeho Uši-56 DIPLOMATICKÁ REVOLUCE li o reformy. Charakterizoval ho slovy ämuž podle mého gusta". Machaulta podpořil maršál Noailles, jenž se rozhodné postavil proti případnému útoku na Rakouské Nizozemí, a také králova milenka, paní de Pompadour, jež se obávala, že by králova účast ve válce mohla ohrozit její postavení. Ludvík XV kolísal mezi oběma stranami. Jeho jediný spojenec, pruský král Fridrich II., mu v létě zopakoval důvody, proč se nemůže zúčastnit útoku na Hannoversko. Opět se odvolal na potřebu koordinace s Dánskem a Tureckem a tentokrát se již neuchýlil k náznakům, ale jedno­značně odmítl ofenzivní postup.14' Přes brunšvické příbuzné sdě­lil britské vládě, že se nezúčastní žádného útoku na Hannoversko, neboť mu jde především o zachování evropského míru.15' Vyzval Francouze k energickým opatřením, která by zastrašila britské spojence a přiměla spřátelené mocnosti, Švédsko a Dánsko, aby Francouzům poskytly pomoc. Zároveň navrhoval, aby francouz­ská armáda zaútočila na špatně zajištěné Rakouské Nizozemí. Tím by byli Rakušané zaměstnáni a Prusové by udrželi neutrali­tu.16' Nové spojence nehledali jen Francouzi, ale i Britové. Poté, co ztroskotala jednání s vídeňským dvorem, přišel vévoda z New-castle s ideou vyjednat konvenci s Ruskem a využít jí k nátlaku na Berlín, aby uznal neutralitu Hannoverská a zavázal se ji bránit. Situaci komentoval slovy: ä(Berlín - pozn. F. S.) nemůže nic dělat bez Holanďanů, Holanďané bez Rakušanů a ti zase bez Rusů."17' Britský kabinet schválil jednání s Ruskem o subsidiární smlouvě, Ľpodle níž se měla ruská armáda za britské peníze zavázat k po­skytnutí ochrany hannoverskému kurfiřtství a nizozemské oblas­ti.

V roce 1755 Francouzi pochopili, že se novému válečnému kon­fliktu nevyhnou. Francouzský vyslanec v Londýně vévoda de Mi-repoix po letech ničím nepodloženého optimismu náhle procitl a zahrnul svůj dvůr alarmujícími zprávami. První informovala v dubnu o vyplutí britské eskadry admirála Boscawena do Kana­dy. Francouzi se obávali, že se londýnská vláda rozhodla udeřit na moři bez vyhlášení války. Jejich obavy se záhy potvrdily.91 Dne 10. června 1755 se nedaleko Newfoundlandu dostalo několik francouzských a britských lodí do bezprostřední blízkosti. Fran­couzský velitel se dotazoval: äJsme ve válce, nebo v míru?" Ad­mirál Boscawen mu odpověděl: äV míru! V míru!" V zápětí však zavelel: äPal!" Po krátkém boji byly dvě francouzské lodě zajaty, zbylé lodě využily mlhy a zachránily se v Louisbourgu. Britové se v Severní Americe cílevědomě snažili odříznout francouzské kolonisty od spojení a zásobování s mateřskou zemí. V létě 1755 se jim na jihu francouzského panství nepodařilo do­být pevnost Fořt Duquesne v Alleghenských horách, naopak na severu obsadili oblast Akádie, odkud vyhnali a deportovali přes deset tisíc francouzských osadníků. Na konci roku 1755 bylo v za­jetí již na 300 francouzských obchodních lodí a 6 000 námořníků. Francouzi zareagovali energicky, äneprodleně a bez oficiálního rozloučení" odvolali vyslance z Londýna a Hannoveru. Také umož­nili stuartovskému pretendentu Jakubovi, aby kolem sebe v Paří­ži shromažďoval skotské a irské stoupence. Ačkoliv si Ludvík XV. novou válku nepřál a snažil se vyjednávat, připravoval se na všechny eventuality. Pokusil se získat za spojence Španělsko, s je­hož loďstvem mohl částečně vyrovnat britskou převahu na moři. Ve vlastnoručním dopise Ferdinandu VI. označil Brity äza věčné a nesmiřitelné nepřátele naší krve a našeho domu. Nebezpečnější nepřátele jsme neměli. Bez obětí, které podstoupil náš společný předek Ludvík XIV. na majetku a krvi, bez jeho výdrže a pevnos­ti by Angličané již dávno odebrali našim potomkům španělskou korunu a Indii".101 Francouzský vyslanec v Madridu, duchaprázd-ný vévoda de Duras se také snažil získat Spaněly na svou stranu, ale vsadil na špatného koně, neboť jím podporovaný španělský ministr byl svržen. (Vévodovu kariéru však selhání v Madridě ne­ovlivnilo. Ačkoliv nikdy samostatně nevelel armádě, obdržel po­zději jako ädědictví" po otci a dědovi maršálskou hůl, a aniž kdy napsal nějaké vědecké či literární dílo, byl jmenován členem 55

Diplomatická revoluce

DIPLOMATICKÁ REVOLUCE
s Pruskem - s tím, že výhledově připraví protipruskou koalici, tedy znemožní francouzsko-pruskou spolupráci a poštve obě mocnosti proti sobě. O to se pokoušel již na konci čtyřicátých let během svého pobytu na versailleském dvoře.6* I na počátku padesátých let si Francouzi stále stěžovali na cášský mír a na věrolomnost pruského krále, ale rozhodně nejevili ochotu vrhnout se v nejbliž­ší době do náruče vídeňského dvora, protože u nich nadále převlá­daly silné protirakouské předsudky. Ludvík XV. se snažil vyhnout nové válce a změně partnerů, navíc podezíral Rakousko, že se bu­de chtít orientovat na Británii. Rakouský státník hrabě V. A. voň Kounic-Rietberg