chyběla výstroj a výzbroj, koně byli slabí a zanedbaní. Povyšová­ní se řídilo služebními lety, takže důstojníci nemuseli mezi sebou äsoutěžit" nebo vyvíjet iniciativu na zlepšení stavu jednotek. Na­víc existovala možnost koupě funkcí. Důstojnické místo zajišťo­valo stabilní příjmy; pokud šlechtic padl, znamenalo to pro rodinu finanční zajištění. Stav armády se nepodařilo změnit ani Adolfu Fridrichovi a v roce 1756 byl horší než v roce 1741. 50 II. diplomatická

K tomu je nutno připočíst

10 000 vojáků ze ästátních" pěších pluků a královské osobní gar­dy a třítisícové délostřelectvo. Válečné loďstvo mělo okolo šedesá­ti galér pobřežní flotily, baltské loďstvo dvacet čtyři řadové lodě a dvanáct fregat; u obou převažovala zastaralá plavidla, která těžko mohla v opravdové bitvě uspět. Po roce 1721 se omezily nebo úplné zrušily cvičení a manévry. Během zasedání říšského sněmu se nesměly soustřeďovat jednot­ky, aby jich nebylo možné zneužít k politickému nátlaku. Přede­psaný počet vojáků v jednotlivých jednotkách se nenaplňoval, Stát47'Počet obyvatel v roce 1756 v milionechVelikost armády v období 1756-1760 (počet mužů) Británie10,563 000 Hannoversko0,930 000
Francie 21,5 213 000
Rakousko 17,0 177 000
Prusko 4,5 153 000
Rusko 20,0 150 000
Španělsko 9,0 30 000
Portugalsko 2,4 20 000
Švédsko 1,8 48000
Sasko 1,7 18 000
Polsko 11,5 16 000
Nizozemí 1,9 40 000
Dánsko 2,0 34 000
Wurttembersko 0,6 15 000
Bavorsko 1,1 6 000

Skupině aristokratů, která ve dvacátých letech 18. století získala dominantní postavení a ved­la umírněnou a opatrnou politiku, se pro její údajnou zbabělost ironicky přezdívalo änoční čepce". Na přelomu třicátých a čtyři­cátých let však musela vyklidit prostor lépe organizované a sebe­vědomější straně äklobouků", která se tak hrdě nazvala podle symbolu šlechtice. Ta rozpoutala roku 1741 válku s Ruskem. Švé­dové prohráli, přišli o část Finska a museli zvolit Adolfa Fridricha Švédský král Adolf Fridrich

Holstýnsko-Gottorpského následníkem trůnu. Rusové předpoklá­dali, že se carevičův blízký příbuzný stane zárukou přátelských vztahů. Adolf Fridrich, který se oženil se sestrou pruského krále Fridricha II. Luisou Uirikou, podpořil orientaci na Francii. V roce 1751 dosedl Adolf Fridrich na trůn. Především pod vli­vem energické manželky se pokusil prosadit změnu ústavy a ob­novit panovnický absolutismus. Luisa Uirika nedbala varování svého bratra451 a ignorovala sdělení ruského vyslance, že v přípa­dě ústavních změn nemohou počítat s podporou Petrohradu. V červnu 1756 ztroskotal pokus o státní převrat.46' Strana äklo­bouků" pod vedením hraběte Fersena rázně zakročila. Zvláštní komise odsoudila sedm vůdců k trestu smrti a mnoho dalších do­nutila uprchnout do zahraničí. Říšský sněm přijal tajné usnesení, které obvinilo krále z porušení přísahy a ústavy, královnu pak označilo za hlavní iniciátorku spiknutí. S ohledem na prestiž krá­lovství a dynastie se spokojili s tím, že panovnický pár vyslechl obvinění a odsoudil všechny protistavovské akce. Stavovská vlá­da se ještě více upevnila, královská moc klesla na nejnižší úroveň. Zahraničněpolitický propad a stavovský vládní systém se nega­tivně odrazil na situaci švédské armády. Stavy neměly skutečný zájem na budování akceschopných vojenských sil, šetřily na všech stranách a svým lpěním na překonané a zastaralé organizaci z konce 17. století bránily modernizaci armády. Ta čítala za sed­mileté války 40 000 mužů v šesti jezdeckých, čtyřech dragoun-ských plucích a dalších pěších plucích.

Vévoda se snažil získat kurfiřtskou hodnost, proto musel usilovat o porozumění s císařem a Francií.431 ŠVÉDSKO Heroická doba švédského království skončila porážkou ve Vel­ké severní válce (1700-1721). Vítězné Rusko anektovalo švédské provincie ve východním Pobaltí, Švédům zbylo vedle vlastního území na Skandinávském poloostrově pouze Finsko a část Pomo-řanska. V poražené, ponížené a zchudlé monarchii s rozvrácený­mi státními financemi došlo k zásadní politické změně. Moc pře­vzaly stavy a na půl století zavládla ädoba svobody". V čele státu stál král s omezenými pravomocemi, výkonná moc náležela sedmnáctičlenné říšské radě, odpovědné říšskému sněmu a jím také kontrolované. Říšská rada nemohla bez povolení sně­mu uzavřít mír či spojenectví, vyhlásit válku ani vypsat daně či půjčky. Říšský sněm se stal nejdůležitějším zákonodárným, vý­konným a soudním orgánem. Dělil se na čtyři stavy, šlechtu, du­chovenstvo, měšťanstvo a rolníky, každému příslušelo po jednom hlasu. Pro schválení méně důležitých předloh postačovaly tři hla­sy, v zásadních otázkách musel sněm rozhodnout jednomyslně. Na sněmu jednoznačně dominovala šlechta, která obsazovala post předsedajícího s titulem zemského maršálka. Tvořila taktéž větši­nu, neboť na jednání se dostavilo kolem 500 šlechticů, 50 duchov­ních, 90 měšťanů a 150 rolníků. Vzhledem k tomu, že sněm neza­sedal permanentně, vedla se klíčová jednání v různých výborech, podvýborech a komisích. Zahraniční záležitosti a obranu stejně jako státní finance a Říšskou banku kontroloval ätajný výbor".441 Panovník se nemohl podílet na řízení zahraniční politiky, ústava mu dokonce zakázala přímou spolupráci se švédskými diploma­tickými zástupci. Stavy omezily rovněž jeho právo nobilitace, na­víc přijaly zákon, který za jediný podklad pro povýšení důstojní­ků a úředníků stanovil počet služebních let. Švédové se jen obtížně smiřovali s porážkou ve Velké severní
válce a většina z nich stále doufala, že za äpříznivých politických okolností" získají ztracené provincie zpět. Málokdo byl schopen si přiznat, že doby, kdy švédská armáda platila za nejlepší a nejobá­vanější v Evropě, nenávratně minuly.

S odstupem času se ukázalo, že do Polska plynuly velké finanční částky a Sasko z unie mnoho nemělo - jen zvýšení prestiže dynastie. Polsko totiž rozhodně nepatřilo mezi silné evropské mocnosti. Tato šlechtická republika s voleným krá­lem platila pouze za objekt politiky silných sousedů, především Ruska. Volený král disponoval minimálními pravomocemi a byl závislý na stavovském sněmu a senátu.40* Armáda v pravém slova smyslu neexistovala, stejně jako systém zásobáren a skladišť, pev­nosti se nacházely v zuboženém stavu. Také Francouzi vydávali na Polsko značné množství peněz, protože ho chtěli udržet jako nárazníkový stát proti ruské expanzi. Ke své škodě rádcové Lud­víka XV. nepochopili, že nejlepším prostředkem k zachování Pol­ska je podpora reformních snah. Jejich lpění na udržení anarchie jenom nahrálo Rusům. Před sedmiletou válkou se Bruhl v Polsku věnoval upevňování pozic äsaské strany", posílení unie a přípra­vě přeměny voleného království v dědičné.411 Jeho úsilí o centra­listické reformy a modernizaci Poláci striktně odmítli. Z důležitých jihoněmeckých území jmenujme Bavorsko, které se ve čtyřicátých letech 18. století pokusilo využít vymření Habs­burků ve svůj prospěch. Bavorský kurfiřt se nechal prohlásit ra­kouským a českým vládcem a získal císařskou korunu, ale nako­nec byl rád, že ho Rakušané pustili zpět do Mnichova. Jeho syn Maxmilián III. se usmířil s Marií Terezií a raději podporoval umě­ní, především hudbu, a v Mnichově založil akademii věd. Dostal se do konfliktu s církví, neboť se ji pokusil zdanit. Jeden cestova­tel charakterizoval jeho dvůr jako äpodivnou směs španělské eti­kety a německé pohodlnosti, starosvětské nádhery a nápadně se odlišující ubohosti".421 Svou chudou, agrární zemi s malým po­čtem manufaktur a řemesla, s rozvinutou těžbou a zpracováním soli se kurfiřt snažil udržet stranou nových válek. To mu nebráni­lo nechávat si od Francie vyplácet subsidie, ale jeho vojáci nemě­li valnou úroveň. Z vojenského hlediska patřilo k důležitým mocnostem wúrttemberské vévodství. Jeho panovník, Karel Evžen, jehož vychová­val Fridrich Veliký (a nabádal ho ke spořivosti a osvícené vládě), začal utrácet peníze za divadlo, lov, skvělé stavby a za vojáky, jak­mile se chopil žezla. Také on uzavřel s Francií subsidiární smlou­vu, která ho v případě války zavazovala poskytnout 6 000 mužů. Většina peněz ze subsidií ale neskončila v armádní pokladně, nýbrž se promrhala na dvoře a ve výdajích na divadelní předsta­vení.

roli pouze Hannoversko, jehož panovník vládl britské říši, a Sas­ko, spojené personální unií s Polskem. Saské kurfiřtství mělo před sedmiletou válkou přibližně stejný počet obyvatel jako Švédsko či Nizozemí a patřilo k ekonomicky nejvyspělejším částem německé oblasti. Zatímco panující dynastie přijala katolickou víru, zůsta­la většina obyvatelstva věrna protestantským církvím. August III. převzal kurfiřtské žezlo v roce 1733, o rok později byl zvolen pol­ským králem. O vládu se příliš nezajímal, přenechal ji prvnímu ministrovi a věnoval se lovu, uměleckým sbírkám, hudebním a di­vadelním představením. První ministr hrabě Brůhl se zasadil o získání polské koruny a od té doby se vyhříval v nejvyšší přízni. Snažil se panovníka nezatěžovat prací, plnil mu veškerá přání, doprovázel ho na cestách, lovu i procházkách. Hrabě rozhodně nepatřil k výjimečným zjevům, ale svou obratností, prozíravostí a štědrostí si udržoval těžce vybudované postavení. Brúhl si uvě­domil, že nemá cenu závodit s Pruskem ve zbrojení. Naopak sní­žil počet vojáků na 18 000 a ušetřené peníze použil na kulturní počiny a na politiku v Polsku. Saskému kurfiřtovi na mezinárodním poli nepomohlo, že byl zvolen polským králem.