Například pro důstojníky irského původu měla zvláštní kouzlo Praha. Také postavení panovníka habsburské monarchie jako římsko-německého císaře (v letech 1745-1780 spoluvladaře) působilo na šlechtice a neurozené vojá­ky z římsko-německé říše jako magnet. Vstupovali do rakouské äcísařské" armády, kde měli větší šanci na kariéru a zajištění než u malých armád říšských knížat. Svou roli sehrál též říšský patrio­tismus a loajalita vůči císaři. Mnohonárodnostní složení rakouské­ho důstojnictva přinášelo výhodu v úzké vazbě této elity na panov­níka. Zástupci četných evropských národů sloužili habsburskému domu dobrovolně a věrně. Voják a především důstojník nenáležel národu, ale nadnárodnímu stavu. V rakouské armádě byl na rozdíl od jiných evropských zemí větší počet důstojníků měšťanského a maloměšťanského původu. Zatímco ve Francii či Prusku mohl neurozený voják dosáhnout nejvýše poddůstojnické hodnosti, v rakouské armádě se mohl stát i kapitánem. Rada neurozených důstojníků byla také nobilitová-na. Roku 1757 vyšlo nařízení, že každý důstojník mohl být po tři­cetileté úspěšné službě povýšen do šlechtického stavu. Rakouské důstojnictvo se proto vyznačovalo äzásadní sociální nevyváženos-tí", řečeno slovy knížete de Ligne: äV naší službě se najednou pro­padneš z velkého pána na pouhého parvenu."131 Zmíněné okolnosti neznamenaly, že by rakouské důstojnictvo ztratilo svou aristokratickou výlučnost. Pro vyšší hodnosti zůstá­vala v platnosti přednost pro urozence. Ze 76 maršálů říšsko-ně-meckého původu pocházelo 32 z deseti říšských dynastií, 9 z vy­soké šlechty a zbylých 35 z nižší šlechty. Také všichni maršálové maďarského původu náleželi k nejpřednějším rodům.14' Musíme ještě připomenout, že v 18. století si bohatí mohli důstojnickou hodnost koupit.

VELMOCI A MOCNOSTI

je, výcviku, verbování, odborné přípravy důstojníků, dislokace, ubytování a zásobování armády. Na stavu rakouského důstojnictva se odrážel fakt, že podunaj­ské soustátí tvořilo mnoho státních celků s různými národy a ná­rodnostmi. Na rozdíl od pruského důstojnictva, které z velké části pocházelo z domácí šlechty, zůstával podíl původní rakouské šlech­ty v mnohonárodnostním důstojnickém sboru mizivý. V 18. stole­tí bylo ze 157 polních maršálů 36 románského původu (především španělsko-neapolského), 7 slovanského (z toho 5 českého), 6 ir-sko-skotsko-waleského, l dánského, 14 maďarského, 16 němec-ko-rakouského původu, l byl z německé oblasti Švýcarska a 76 maršálů pocházelo z änehabsburské" části římsko-německé ří­še.121 Jednou z příčin tohoto stavu bylo v 17. století nahrazení od­bojné, protestantské šlechty aristokraty cizího původu, kteří se usadili v habsburských zemích.

ru užší a přiléhavější. Výzbroj zůstala stejná - poboční (sečná) zbraň a křesadlová puška s bodákem. Podobná opatření však nemohla zabránit dalšímu debaklu kdysi obávané evropské vel­moci. rakousko Pro habsburské soustátí začalo 18. století velkolepým vítěz­stvím nad Francií a Tureckem, což mu přineslo největší rozlohu, jaké kdy v historii dosáhlo. Jenže skvělé zahraničněpolitické po-Ceská a uherská královna, řimsko-némecká císařovna Marie Terezie stavení ani barokní vznešenost císařského titulu nemohly zakrýt vnitropolitickou slabost. Neexistovala politická, územní ani ná­rodní jednota a různé státní celky spojovala pouze osoba panov­níka. Inteligentní, rázná, pilná a temperamentní Marie Terezie vládla v rakouských zemích, českém a uherském království, Již­ním (Rakouském) Nizozemí a Milánsku, zatímco její manžel Fran­tišek Štěpán byl císařem Svaté říše římské národa německého a toskánským velkovévodou. Po roce 1748 zahájila Marie Terezie rozsáhlé reformy. Podařilo se jí značně omezit vliv stavů na financování armády, zrušit ver-bování rekrutů zemskými stavy a převést veškerou péči o vojáky na stát. Změny se týkaly nejen organizace, ale i výstroje, výzbro-27

Nejspolehlivější jednotky představovali naverbovaní cizinci, především Švýcaři, Němci, Irové a Italové. Za Ludvíka XV. se Evropa již netřásla před francouzskou armá­dou a mnohé debakly za sedmileté války přiměly absolutistický režim provést dílčí reformy. Například pro získání důstojnického patentu byl stanoven minimální věk 23 let. Důstojnické hodnosti se začaly označovat epoletami a nákrčníky. U výstroje pěchoty byla zavedeny bílé kabáty, punčochy nahradily kamaše, vojáci si museli splétat vlasy do copu, uniformy byly podle pruského vzo-26 VELMOCI A MOCNOSTI

Nelze se proto divit, že francouzští důstojníci byli lepšími dvo­řany než veliteli a osobnosti typu maršála Turenna, jednoho z nej­skvělejších vojevůdců Ludvíka XIV., bychom mezi nimi hledali těžko. Důstojníci se chystali do pole jako na souboj, za nejdůleži­tější považovali osobní statečnost, všichni kritizovali nadřízené, a kdo se staral o rozkazy, sklidil často jen posměch. Stejně nega­tivně působilo soupeření dvorských klik. Jeden z francouzských maršálů zklamaně podotkl: äDůstojníci již nebyli ti stateční a fa­natičtí bojovníci 17. století, nadšení šlechtici oddaní velkému krá­li, šlo o generaci hejsků, lehkomyslných prostopášníků, frivolních posměváčků, kteří byli pilní více v radostech a vinárnách, než ve svých setninách."11' Mezi vojáky se nedostatek disciplíny proje­voval vysokou dezercí a pokleslou kázní, během tažení se rabová­ní a četných výtržností účastnilo nejen mužstvo, ale i důstojnic-tvo.

VELMOCI A MOCNOSTI

centrovat dostatek finančního kapitálu, neboť malá, ale všemocná skupina finančníků a nájemců daní se orientovala spíše na obchod s půdou a úřady. V Paříži bychom nenašli skupinu srovnatelnou s londýnskou City. Další překážkou byla byrokratická těžkopád­nost francouzského absolutistického státu v obchodněpolitické praxi. Síla Británie spočívala v námořnictvu a dostatku finančních prostředků, zatímco její pozemní armáda čítala pouze 63 000 mu­žů. Francouzská armáda měla sice 213 000 vojáků, ale její nedo­statečná kvalita sama o sobě nedávala velkou šanci na úspěch ve válce na dvou frontách, v zámoří a na kontinentě.101 Jednou z hlavních příčin tohoto stavu byla degenerace aristokracie. Po­stup v armádě určoval urozený původ a přízeň na dvoře, nikoli vojenské nadání. Generalita se rekrutovala téměř výhradně z vy­soké aristokracie. Stávalo se, že naprosto nezkušení patnáctiletí šlechtici získali plukovnické funkce. V době míru se nevěnovali jednotkám, žili na dvoře nebo na svých panstvích. Členové nižší šlechty vytvářeli masu poručíků a kapitánů a málokdy dosáhli vyššího postavení.

9) Poslední slovo ve francouzské zahraniční politice samozřejmě náleželo jako v každé absolutistické monarchii panovníkovi. Lud­vík XV. se opíral o státní radu, v níž zasedali jeho nejbližší po­radci, následník, princové a ministři. Státní radové se zabývali především zahraniční politikou, v mírové době také armádou a námořnictvem. Ministři předkládali návrhy, členové se k nim vyjadřovali a panovník je přímo či nepřímo schvaloval. Vnitropo­litickými záležitostmi se zabývaly jiné orgány. Státní rada a ämi­nistr zahraničních věcí" řídili početný diplomatický sbor. Vedle oficiální diplomatické sítě fungovala ještě králova tajná diploma­cie, takže docházelo k situacím, kdy panovník tajně prováděl pro­tichůdnou politiku než jeho ministr, přijímal důvěrné zprávy od ministrova nejbližšího spolupracovníka a vysílal do světa vlastní agenty. Podobná praxe těžko mohla přispět k úspěšnosti fran-24 VELMOCI A MOCNOSTI

Protože nepřivykl

soustavné práci, často podléhal pesimistickým náladám a již od dětství nedůvěřoval svému okolí. Přes značnou pověrčivost a ado­raci svatého Ludvíka se nenechal ovlivňovat kněžími. Plnil své povinnosti, vykonával různé rituály spojené s reprezentací, ale nejraději se utíkal do soukromí, kde v úzkém kruhu oblíbenců vedl änormální" život äobyčejného" aristokrata. S oblibou vařil kávu, připravoval omelety, procházel se v botanické zahradě či parku a věnoval se lovu. Jako náruživý hráč utápěl velké částky v hazardu a zcela v duchu mravů vyšší společnosti si vydržoval četné milenky. Na rozdíl od svých předků však nedosahoval tak skvělých zahraničněpolitických úspěchů - a (jak napsal jeden z francouzských historiků) äskandály omlouvá jen vítězství ".

VELMOCI A MOCNOSTI

štva chudla, zatímco äneproduktivní" vrstvy nesmírně bohatly. Kritika královského absolutismu ze strany osvícenské šlechty a měšťanstva, jež volalo po reformách a emancipaci, se stupňova­la. Presto zůstávala francouzská monarchie velmocí s velkým po­čtem obyvatelstva, zajištěnými hranicemi a stále ještě bohatými koloniemi v Americe (Kanada, Guayana, ostrovy v Karibském moři), Africe (St. Louis), Asii (indické osady a ostrovy v Indickém oceánu). Ludvík XV. nedokázal zabránit narůstající krizi, ačkoliv díky svým vlastnostem a schopnostem mohl sehrát velkou roli v ději­nách francouzské monarchie. Inteligentní monarcha s výbornou pamětí prokázal pověstnou bourbonskou hrdost a ve válce o ra­kouské dědictví také osobní statečnost a chladnokrevnost, v osob­ním životě u něj převažovala mírumilovnost a starost o rodinu. Přes veškeré nadání nevyužil velké šance zreformovat zastaralý a výkonnostně stále klesající politický systém.

Práci verbířů

svazovala řada předpisů, které zakazovaly odvádět katolíky, cizince, muže mladší sedm­nácti a starší 45 let, uprchlé učně, příslušníky milic či nemocné osoby. Také muži, kteří měřili méně než 170 centimetrů, zůstáva­li stranou jejich zájmu. V Irsku se až do roku 1759 neodvádělo vů­bec, přitom se tato země mohla stát ideálním zdrojem skvělých vojáků. Po celém království si konkurovaly komise odvádějící do armády, milice, námořnictva a sil Východoindické společnosti, které například v roce 1763 čítaly 26 000 mužů. Z těchto důvodů patřila britská armáda v první polovině 18. století k nejmenším v Evropě.81 Síla britské říše však netkvěla v pozemní armádě, ale v námořnictvu a značných finančních prostředcích, jimiž mohla podporovat své spojence. francie Velká epocha Francie se završila ráno l. září 1715, kdy ve Ver-sailles zemřel äkrál Slunce". Skončilo století Ludvíka XIV. a z mocného království zůstal kolos na hliněných nohou, jehož vzrůstající politická, vojenská a finanční slabost se nedala pře­hlédnout. Armáda zklamala již během války o rakouské dědictví a pro nedostatek finančních prostředků snižovala stavy. Státní dluh dosáhl astronomických rozměrů, hospodářský rozvoj brzdilo velké daňové zatížení. Stoupaly ceny potravin a většina obyvatel-23

Obyvatelé si stě-22 VELMOCI A MOCNOSTI

žovali, že ji musí živit a snášet chování vojáků, kteří se opíjeli, vy­volávali spory, obtěžovali ženy a dopouštěli se různých přečinů a zločinů. Zvláště majitelé hostinců a pivnic neustále podávali stížnosti na neplatící vojáky a často se svých podniků raději zba­vili.71 Všichni dobře věděli, že vojíny a poddůstojníky čekala pře­devším doživotní namáhavá služba, kruté zacházení, bídný žold a nebezpečí, že budou muset sloužit v zámoří. Všechny tyto faktory nadmíru ztěžovaly odvody, zvláště když nepodléhaly ústřední správě a neexistovalo územní rozdělení. Každý pluk hledal äoběti", kde chtěl. Odvodní äkomise" zpravi­dla sestávala z důstojníka, dvou poddůstojníků a bubeníka. Pře­stože byli vybaveni povolením, kterým se prokazovali místním úřadům, mnohdy ani u nich nenacházeli porozumění. Velmi zále­želo na oblasti, v níž se komise pohybovaly, protože odvody silně ovlivňovala hospodářská situace. V době žní, senoseče, sklizně ovoce či rybolovu odcházeli verbíři s prázdnou, naopak v dobách hospodářského poklesu viděli muži ve vstupu do armády jedinou šanci, jak najít obživu.

Jejich velké bohatství

jim má dát velkou moc a cesta k ní vede přes Ame­riku."6* Obrana Hannoverská tvořila součást protifrancouzské taktiky ve velkém stylu. Britové se nemohli omezit na boj v kolo­niích a na mořích nejen kvůli králově rodné zemi, ale především kvůli ochraně Jižního (Rakouského) Nizozemí před francouzskou expanzí. Londýnu vyhovovalo, že toto strategické äpředpolí" na kontinentě tvořilo součást rakouského soustátí, které pro něj z námořního a koloniálního aspektu nepředstavovalo žádné ne­bezpečí. Co se týče vojenské síly britského státu, mohli bychom logicky předpokládat, že s rostoucí hospodářskou silou došlo k odpovída­jícímu posílení vojenského potenciálu. Tomuto předpokladu však realita neodpovídala. V 18. století vydávala vláda peníze přede­vším na posilování námořnictva, podporu spojenců, obstarání žoldnéřských jednotek a teprve v krajních případech přišla řada na pozemní síly. Nedůvěra vůči stálé armádě pramenila nepo­chybně z doby před anglickou revolucí v polovině 17. století, kdy se vojsko v rukou Stuartovců stalo oporou nenáviděného absolu­tismu. Po roce 1688 Britové pohrdali despocií evropských monar­chií, evropské národy považovali za zotročené a za hlavní příčinu tohoto stavu pokládali přebujelé státní armády. Proti takovému nebezpečí stáli svobodní Britové neustále na stráži. Vedle těchto celospolečenských důvodů je nutno zmínit se o přístupu britského obyvatelstva, jež si armádu neoblíbilo, a to především proto, že äžila společně s národem".

VELMOCI A MOCNOSTI

hod. Jako kurfiřt Svaté říše římské národa německého mohl brit­ský panovník přímo ovlivňovat politiku ve střední Evropě a na­sadit hannoverské vojáky na pomoc spojencům na kontinentě. Britské zásahy do evropské politiky před sedmiletou válkou totiž nelze chápat jako pouhou obranu panovníkova milovaného rodiš­tě. Například za války o rakouské dědictví bojovali Hannoveřané proti britskému arcinepříteli - Francii. Nejdůležitější britští poli­tikové sice dávali přednost námořní strategii, ale museli uznat, že se vyplatí nechat hannoversko-britské jednotky bojovat proti Francouzům, kteří museli nasadit početné vojsko a oslabili se v zámoří. Totéž si uvědomil i versailleský dvůr. Maršál Noailles počátkem padesátých let napsal: äV Angliča­nech je třeba vidět duši a hnací sílu všeho, co se v Evropě podniká proti Francii, a je třeba se vyrovnat s tím, že od nich nelze očeká­vat nic jiného. Angličané mají bezprostřední zájem o kontinentální války jen tehdy, dávají-li jim příležitost vtrhnout do našich kolo­nií a ovládnout veškerý obchod. Anglický systém je známý.

Ani jeho dobré vychování mu sice nebránilo pouštět se do frivolních dobrodružství, ale zásadním způsobem ho ovlivňova­la pouze jeho žena. Královna Karolina, která ho duševně převyšo­vala, udávala na dvoře tón, udržovala kontakt s mnoha umělci a vědci a v přítomnosti vojáckého a nudného manžela projevovala až andělskou trpělivost. Zatímco-v Británii panoval Jiří II. v parlamentní monarchii, v Hannoversku vládl z Boží milosti jako absolutní panovník. Bri­tové personální unii se severoněmeckým knížectvím nenáviděli a velice rádi by ji zrušili. Na rozdíl od ekonomicky a politicky vy­spělé Británie nepředstavovalo zaostalé, agrární Hannoversko vý­znamný objekt evropské politiky. Jeho pobřeží se sice rozkládalo mezi ústím Labe a Vezery a teoreticky umožňovalo kontrolu Brém a Hamburku, ale pro britské obchodní a finanční kruhy to mnoho neznamenalo. Z politického hlediska se řadilo mezi druhořadé mocnosti, prohrálo äzávod" s Pruskem o dominanci v severoně-meckém prostoru a nemohlo uvažovat o skutečně samostatné po­litice s pruskou velmocí na hranicích. V tomto směru těžilo z unie více kurfiřtství, neboť bez britské podpory by se mocensky pro­padlo ještě hlouběji. V případě obrany Hannoverská šlo také o prestižní záležitost, neboť obsazení královy rodné země nepříte­lem by vážně poškodilo britskou mezinárodní pověst. Nikdo ne­zapomínal na nebezpečí okupace kurfiřtství Francouzi, kteří mohli za jeho vydání požadovat značné ústupky v zámoří. Britsko-hannoverská

různé názory,

vedly se vášnivé diskuse, což ovlivňovalo výsledek voleb. Z tohoto důvodu musela každá vláda citlivě reagovat na názory voličů. Vzhledem k tomu, že zde bylo množství subjektů ovlivňujících zahraniční politiku a že tyto subjekty byly nejed­notné, vznikl prostor pro äprostředníka" a této role se chopil pa­novník. Druhý britský král z hannoverské dynastie, Jiří II., z těchto dů­vodů pevné svíral žezlo. Vyrostl a vzdělání získal v německých ze-20 VELMOCI A MOCNOSTI
mích, vedle mateřštiny hovořil francouzsky, italsky a se silným přízvukem též anglicky. Pro svůj střední vzrůst, malé ruce a nohy, lehce vypoulené modré oči, velký nos a široká, poněkud zkřivená ústa nevypadal příliš majestátně. Po otci zdědil vášeň pro vše, co souviselo s armádou. Ačkoliv se považoval za skvělého znalce vá­lečnictví, skutečným vojevůdcem nebo stratégem nikdy nebyl. Na druhou stranu se mnohokrát vyznamenal svou odvahou. Napří­klad v bitvě u Dettingenu roku 1743 stál v čele vojska. Poté, co se jeho kůň splašil, z něj seskočil a s mečem v ruce vedl pěšáky do útoku proti francouzským dragounům. Literatura a umění ho kromě hudby příliš nezajímaly. Hovořil pouze o vedení válek, ko­ních a genealogii. S přibývajícím věkem se u Jiřího II. projevila posedlost přes­ností, pravidelností a šetrností. Tyranizoval své okolí a vybucho­val kvůli maličkostem. Také se domníval, že skvěle rozumí politi­ce. Pokud se musel podřídit vůli kabinetu, velmi se rozčiloval a láteřil. Zastával-li někdo jiný názor, považoval ho za blázna ne­bo lumpa.

VELMOCI A MOCNOSTI

gán ovšem působila vláda, vytvořená na základě parlamentních vo­leb. Až do roku 1782 neexistoval jednotný úřad pro řízení zahra­niční politiky. Vedle dvou státních tajemníků (ministrů zahraničí) - jednoho pro jih (jižní a západní Evropa, Švýcarsko, Turecko, zá­moří, Irsko), druhého pro sever (římsko-německá říše, Nizozemí, skandinávské státy, Polsko, Rusko) - se na řízení zahraničních zá­ležitostí podíleli i premiér a ministr obchodu. Důležitou roli hrá­lo veřejné mínění; na veřejnosti a v tisku se neustále střetávaly Britský král a hannoverský kurfiřt Jiří II.

Konzervativní a parlamentní Británie prožívala po celé 18. sto­letí obrovský rozmach, její hospodářská síla stále rostla, intenziv­ně se rozvíjela zemědělská výroba, stejně jako vnitřní a zahraniční obchod. Po roce 1748 zahrnovala její koloniální říše severoame­rické osady, Bahamy, Bermudy, ostrovy v karibské oblasti a osady na pobřeží Indie. Všechny tyto skutečnosti položily základy mi­mořádnému hospodářskému rozvoji. Nejožehavější ohrožení brit­ské monarchie - nároky sesazených katolických Stuartovců na trůn - v podstatě pominulo po potlačení povstání ve čtyřicátých letech 18. století. Zatímco se ve Francii stále rychleji prohlubo­vala politická a finanční krize, mohla vnitropoliticky stabilizova­ná, vyspělá a bohatá Británie soustředit všechny síly na rozhodu­jící zápas v zámoří a koloniích. Britské státní zřízení se označuje za parlamentní monarchii. To však neznamenalo, že král zastával podružné či dokonce formál­ní postavení. Zůstal mu dostatek možností k ovlivňování politiky. Všichni britští panovníci v 18. století se seznamovali s důležitými diplomatickými dokumenty a podíleli se na řízení zahraniční po­litiky. Vyhlašovali války, podepisovali mírové smlouvy, jmenovali diplomaty a udržovali s nimi spojení. Jako skutečný výkonný or-19

Všem evropským vládám

bylo jasné, že dříve nebo později budou muset opět sáhnout ke zbraním a pokusit se vyře­šit spory jinak než u jednacího stolu. Mezidobí vyplnily horlivým úsilím o oslabení nepřítele diplomatickou cestou, o zajištění co nejsilnějšího spojence a v ideálním případě o vmanévrování pro­tivníka do izolace. Montesquieu výstižně uvedl: äV Evropě se šíří nová nemoc, napadá naše knížata a podněcuje je vydržovat si ne­smírný počet jednotek. Každý monarcha nasadí všechny armády, jichž je zapotřebí, aby byly národy v nebezpečí. A toto úsilí všech proti všem se nazývá mír." británie A hannoversko

VELMOCI A MOCNOSTI

kouské dědictví neodstranila äkonstantní" rozpory mezi Francií a Británií, ani mezi Francií a Rakouskem a vytvořila třetí základ­ní antagonismus evropské politiky - rakousko-pruský. Do exklu­zivního velmocenského klubu totiž přibyl pátý člen, Prusko, jež převzalo roli hlavního soupeře o prvenství v římsko-německé říši. Berlín ovšem nemohl pokládat svou novou pozici za dostatečně jistou. Zmíněné problémy lze s určitou nadsázkou považovat za časo­vanou bombu.

Pruský král Fridrich II. odmítl roli poslušného nástroje francouzské diplomacie a uzavřel s Rakušany mír, jakmile dosáhl svého - odstoupení Slezska a Kladska. Zbývající mocnosti válčily až do roku 1748. Cášský mír nevytvořil pevné základy pro evropské uspořádání, mnozí ho oprávněně považovali za pouhé příměří a ve Francii se dokonce používalo rčení ähloupý jako mír". Británie přišla v dů­sledku neúspěchů svých spojenců o dobytá území v zámoří; zvláš­tě vrácení kanadského ostrova Cape Bretonu5' s pevností Louis-bourg zanechalo ve veřejnosti hořké pocity. Francie si po roce 1748 zachovala silné postavení na kontinentě, v zámoří i kolo­niích. Rakousko se nesmířilo s územními ztrátami. Válka o ra-18