použitá literatura:

Dějiny 20.století, Jan a Jan Kuklíkovi, 30.6.1995, SPL-PRÁCE, ALBRA
Československo 1938-1945, Pavel Augusta-František Honzák, 1995, Albatros
Židé-dějiny a kultura, soubor autorů, 1997, KLIMENT A MRÁZEK
sešit na dějepis, rok 1999/2000

Přece to byli a jsou stejní lidé jako já, jako my. Nemohlo být nic horšího, než co postihlo židovské občany za druhé světové války. Přesto se jim podařilo něco úžasného. Přímo před očima nacistů, kteří jejich národ odsoudili ke zkáze, dokázali, že zničit jeden život je možná snadné, ale zničit Židy jako takové je nemožné. Statečnost, s jakou odolávali a hluboká víra, která jim byla oporou v těch nejtěžších chvílích je jedna z nejobdivuhodnějších věcí, se kterou jsem se ve svém životě, ač nepřímo, setkala.

Ptám se sama sebe proč.

Jakým právem se mohli nacisté takhle chovat?! Copak je ,,rozdíl“ ve vzhledu, čímž se myslí pouhá barva vlasů či tvar nosu, pádný důvod k zabíjení? Kolik lidských životů bylo nesmyslně zničeno, drasticky a bolestivě změněno ztrátou svých blízkých! Běhá mi mráz po zádech při pouhém pomyšlení na to, jakou moc má závist. Sobectví a nepřejícnost. Strach a předsudky. Jsou to snad mocnější zbraně než samopaly a co víc, skrývají se v každém z nás. Horoucně si přeju aby už nikdy, nikdy nevyrazily na povrch v takové míře jako tenkrát…..

Ptám se sama sebe proč.

Jakým právem se mohli nacisté takhle chovat?! Copak je ,,rozdíl“ ve vzhledu, čímž se myslí pouhá barva vlasů či tvar nosu, pádný důvod k zabíjení? Kolik lidských životů bylo nesmyslně zničeno, drasticky a bolestivě změněno ztrátou svých blízkých! Běhá mi mráz po zádech při pouhém pomyšlení na to, jakou moc má závist. Sobectví a nepřejícnost. Strach a předsudky. Jsou to snad mocnější zbraně než samopaly a co víc, skrývají se v každém z nás. Horoucně si přeju aby už nikdy, nikdy nevyrazily na povrch v takové míře jako tenkrát…..

Jedna z mála možností,

jak uniknout válečnému peklu byla emigrace. Vzpomeňme, kolik našich slavných spisovatelů a umělců, Židů, se tak zachránilo. Jenže útěk ven byl nebezpečný a nákladný. Z přibližně 118 00 židů žijících na území Čech a Moravy před rokem 1939 se asi 26 000 podařilo uniknout do zahraničí. 87 000 jich zahynulo. Z koncentračních táborů se jich vrátilo pouhých šest tisíc, ještě k tomu necelých, a nepřežilo jich zhruba 6 milionů.
Člověk by řekl, že takové viditelné násilí nelze popřít. Přesto roku 1948 publikoval francouzský fašista M. Bard‘eche knihu „Norimberk neboli Zaslíbená země, v níž psal o údajném falšování historie během procesu s nacistickými válečnými zločinci v Norimberku ( listopad 1945- říjen 1946). Podle Bard‘echeho válku zavinili sami Židé, a proto není důvod s nimi soucítit. Válečných zločinů se prý nedopouštěli nacisté, kteří vedli obrannou válku, ale spojenecká vojska. Fotografie obětí z koncentračních táborů byly označeny za nevěrohodné. K masovému vyhlazování Židů prý nedošlo. Rovněž plynové komory údajně neexistovaly, plyn totiž sloužil k dezinfekci a jednotlivá úmrtí způsobil válečný nedostatek potravy a epidemie. Tato kniha se stala modelem pro další tituly, které označovaly nacistickou genocidu za výmysl, zlehčovaly její rozsah, případně zastírali vinu nacismu na protižidovských zvěrstvech. Uvedené tendence dostaly v historii název ,,osvětimská lež. Dnes je popírání genocidy Židů, stejně jako šíření antisemitických názorů, v mnoha zemích trestné.

Od června 1939

museli všichni Židé nosit na veřejnosti Davidovu hvězdu, a to na viditelném místě, jinak byli krutě trestáni. Mezi další předpisy patřil zákaz vycházení z domu po osmé hodině večerní, zákaz najímání bytů( bydlet směli jen v podnájmech). Zapovězeny jim byly vinice a restaurace, biografy, divadla, koncerty i většina „normálních obchodů. V tramvajích byl Židům vyhrazen jen poslední vagón. Nesměli opustit hranice města, ve kterém byli přihlášeni k pobytu. Nesměli být členy žádných spolků. Návštěva škol byla vyloučena. Sňatky mezi Židy a ostatními občany nepřicházely v úvahu. Židovský majetek byl zabavován a arizován. To byl však jen začátek.
První transport do Terezína, kde byl zřízen jakýsi přestupný koncentrační tábor pro Židy z protektorátu, odjel z Prahy 24. 11. 1941.Jeho účastníci byli soustředěni v dřevěných boudách, kde je ostříhali, zkontrolovali podle seznamů a zbavili posledních zbytků jejich věcí, které si s sebou do transportu přinesli. Pobyt v Terezíně většinou netrval příliš dlouho, přijížděli nové a nové transporty a odváželi Židy dál, do Osvětimi. Tady na ,,proslulé vykládací rampě, rozdělovali přivážené vězně na ty, kteří šli rovnou na smrt a na ty, kteří mohli ještě pracovat a prodloužit si tak život o pár dnů, týdnů či měsíců…

Když jsem tuto knihu dočetla, musím říct, že v té chvíli jsem si uvědomila spoustu důležitých věcí. Přemýšlení o židovském útlaku mě vedlo také k napsáni tohoto referátu….
Nacisté užili téměř všechny protižidovské stereotypy minulosti v systému racionální antisemitistické propagandy, jejímž nástrojem se v masovém měřítku stal tisk (především Der Stürmer), školství,věda i umění. Na území protektorátu začaly stejně jako v říši platit Norimberské zákony.( Jen pro časové srovnání, bylo to kolem roku 1935, kdy se zavedl „Zákon o ochraně německé krve a německé cti, který byl součástí těchto rasistických zákonů. Od té doby se jimi Německo velmi důsledně řídilo. Vrcholem tehdy byla v roku 1938 tzv. Křišťálová noc. Rozpoutala se obrovská vlna násilí proti Židům a bylo vypáleno mnoho židovských obchodů i synagog.) Každý plnoletý příslušník protektorátu si musel opatřit výpis z matrik. kterými dokládal, že tři generace jeho předků nebyly židovského původu. Pokud toto osvědčení neměl, přestal být člověkem.

Jak se žilo Židům za druhé světové války

„A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:
„Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“
A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli.
„Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná.““
Těmito slovy končí nádherný, ale velmi smutný román Arnošta Lustiga- Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou- autora židovského původu, který hrůzy 2.světové války zažil na vlastní kůži. Od roku 1942 prošel koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu, v roce 1945 unikl z transportu smrti….. Kniha vypráví příběh mladé židovské dívky, kterou její krása zachrání před plynovou komorou. Má šanci se dostat za hranice nacistického Německa, do bezpečí. Bohužel však bez své milované rodiny, ze níž stále, ale zbytečně prosí Hitlerovy vojáky. Na cestě je však svědkem ponižování a bezcitnému vraždění Židů, vidí, že není považována za člověka, jen za zboží sloužící ke zpestření času. Proto se vzbouří a zastřelí několik vojáků, kteří mučí její přátele. Za trest je postavena ke zdi….

koncentrak

V koncentračních táborech padlo kolem šesti miliónů lidí z nejrůznějších evropských zemí, nejvíce z Polska, Sovětského Svazu, Maďarska, Rumunska a Německa. Přesný počet se nikdy nepodařilo zjistit.
29.srpna 1944 Sověti a polští komunisté společně oznamují, že nalezli důkazy o tom, že Němci zavraždili jeden a půl milionu lidí v koncentračním táboře v Mejdanku. Je to první z řady úděsných nálezů. 13.dubna 1945 britské a později americké jednotky osvobodili Belsen a Buchenwald, hrůza nacistických zvěrstev začíná vycházet plně najevo.
Právě holocaustem se 2.světová válka odlišuje od všech ostatních válek v historii lidstva. Milióny lidí, žen a dětí zbůhdarma umírali rukama zmanipulovaných a zfanatizovaných nacistů, především je nepochopitelné proč Židy vyhlazovali, když jim Židé nic neudělali. Bylo to s největší pravděpodobností způsobeno tím, že nacisté byli rasisti, a my bychom měli udělat vše pro to, aby se nepropagoval rasismus, a aby se již holocaust nikdy neopakoval.

Na konferenci v Berlíně

20.ledna 1942 Heyndrich přednesl Hitlerův plán na tzv. Konečné řešení židovské otázky, tj. Transport evropských Židů do vyhlazovacích koncentračních táborů. Avšak zahraničí, ba dokonce ani němečtí obyvatelé, neměli ani ponětí, jak toto konečné řešení židovské otázky chce vedení Německa řešit. V létě 1941 se začíná budovat komplex koncentračních táborů k vyhlazení evropských Židů v okolí Osvětimi. Němci začínají plnit svůj hrůzný plán a několik miliónů lidí umírá hladem, vyčerpáním, ale nejčastěji však v plynových komorách, protože popravčí čety jsou příliš pomalé pro masové vyvražďování.
Za nejhorší koncentrační tábor je považována Osvětim, kde zahynulo více než 1.350.000 lidí. Největší a nejstrašnější židovská ghetta stála na území Polska. Na našem území to byl např. Terezín.

V září 1935

německá vláda vyhlásila norimberské zákony. Tyto nelidské zákony zlegalizovaly pronásledování Židů. Židovští Němci byli zbaveni všech občanských práv. Museli odevzdat většinu svého majetku. Spousta Židů již přestává věřit ve svou budoucnost v tomto nacistickém státě a dávají se na útěk do zahraničí. Na rozkaz Reinharda Heyndricha, hlavy nacistické tajné služby, musí od 6.září 1941 všichni Židé starší šesti let na Němci okupovaném území nosit Davidovu hvězdu. Toto je již předzvěst holocaustu.

Holocaust

Když se jenom vysloví toto slovo, tak většině lidí přejde mráz po zádech při představě utrpení miliónů nevinných lidí, žen a dětí trpících a umírajících v koncentračních táborech.
Celé toto utrpení se začalo rýsovat již 1.dubna 1933, kdy Hitler začal s omezováním Židů vyhlášením celonárodního bojkotu židovských obchodů. 7.dubna zákon o státní službě dovolil propouštění Židů z míst ve státní službě, týkalo se to rovněž učitelů, notářů a příslušníků dalších polostátních a veřejných služeb.
První koncentrační tábory existují již od roku 1933, kam jsou transportováni zatím odpůrci nacismu –a především představitelé katolické církve.

Poslední byla zařazena do jednotky 31.12.1944. Zahrnovala štáb, dva pěší prapory a dvě dělostřelecké roty. Velitelem skupiny "Krym" byl jmenován Waffen-Hauptsturmführer A. Karabaš. Kromě toho bylo Ostturkische Waffenverband der SS několik styčných důstojníků s RFSS. Jedním z nich byl Waffen-Obersturmführer I. Dairskij, krymský Tatar. Část krymsko-tatarských dobrovolníků byla přesunuta do Francie a začleněna do záložního praporu Volžsko-tatarského legionu, umístěného v Le Puy. Zde se prapor zúčastnil bojů proti maquistům. 831 mužů bylo koncem roku 1944 jako "hiwi" v 35. Grenadier Division der Waffen SS. V této jednotce byli přiděleni následujícím částem:
2. schwere Transport Kolonne - pod velením Oberleutnanta A. Kuguševa bylo 130 dobrovolníků
7. Grenadier Kompanie, 91. Grenadier Regiment - pod velením Waffen-Oberführera A.P. Širinského sloužilo 260 dobrovolníků
3. Grenadier Kompanie, 89. Grenadier Regiment - pod velením Sonderührera Mustafy Tajganského zde sloužilo 387 mužů
Kampfgruppe 147 - zde sloužilo pod velením SS-Untersturmführera Mitteho 57 dobrovolníků.
Část z Krymu evakuované tatarské mládeže byla začleněna do pomocné služby Flaku. Po skončení války byli všichni tito dobrovolníci dle dohod Spojenců vydáni do SSSR. V letech 1941 až 1945 sloužilo v německých jednotkách 15 - 20.000 krymských Tatarů z 218.000 Tatarů na Krymu (v roce 1939), což byla jedna dvacetina všech muslimských dobrovolníků z SSSR (kolem 400.000). V roce 1941 bylo v Rudé armádě 10.000 Tatarů, mnozí z nich dezertovali, v letech 1941-1944 sloužilo v partyzánských oddílech na Krymu 1.130 Tatarů (celkem zde bylo 11.000 partyzánů), z nich padlo 96, zmizelo 103 a dezertovalo 177, v ilegálních organizacích na Krymu bylo méně než 100 Tatarů.

Kuprjev

Tak dle vzpomínek I.I. Kuprjeva, komisaře 5. oddílu 6. brigády Východní jednotky, dobrovolníci bachčisarajského praporu "Schuma" velmi tvrdě bojovali o město a po osvobození Bachčisaraje mnozí Tataři ukrývali ve svých domech uprchlé Němce. Poté, co bylo v květnu 1944 zničeno krymské uskupení německých jednotek, byly všechny krymsko-tatarské prapory "Schuma" soustředěny do třípraporového Tataren-Gebirgsjäger-Regiment der SS. Pluk prošel bojovou přípravou v Truppenübungsplatz Murlager, kde byl 8.7.1944 přejmenován na Waffen-Gebirgsjäger-Brigade der SS (tatarische Nr. 1). Během července 1944 byla brigáda, stále ve fázi formování, přesunuta do Maďarska, kde nastoupila posádkovou službu. V té době měla brigáda 11 důstojníků, 191 poddůstojníků a 3.316 vojáků - celkem 3.518 mužů, ze kterých byla 1/3 Němců, většinou z vojenské policie. Velitele brigády byl jmenován SS-Standartenführer V. Fortenbacher. V říjnu 1944 vydal velení SS rozkaz o formování "jednotky divizního typu" ze zbytků jednotky nasazené proti Varšavskému povstání v srpnu 1944, 1. Ostmusulmanische Regiment der SS. Jednotka dostala název Ostturkische Waffenverband der SS a byla složena z bojových skupin (Waffengruppe): "Turkestan" (dobrovolníci ze střední Asie a Kazachstánu), "Idel-Ural" (povolžští Tataři), "Azerbajdzan" a "Krym".

Krym

Protože byl Krym strategicky položen, jako nástupiště na Kavkaz, nepřálo si zde německé vrchní velení vidět nějaké "národní armády", kromě Wehrmacht a rumunské armády. Po ústupu Němců z Kavkazu a zablokování jednotek na Krymu začal rozklad krymdko-tatarských jednotek a začaly přechody na stranu partyzánů, největším byl přechod 152. praporu "Schuma" pod velením majora Raimova, který byl přesto zastřelen partyzány. Silný příliv Tatarů do partyzánských oddílu začal na podzim 1943. V prosinci jich bylo 406, z nich 219 dříve sloužilo v "Schuma" nebo domobraně. Pod vlivem amsivní agitační práce partyzánů mezi tatarským obyvatelstvem a dobrovolnickými jednotkami, byly v mnoha praporech na podzim a v zimě 1943 založeny tajné prosovětské organizace. Velitel 154. praporu A. Kerimov byl zatčen Němci jako "nespolehlivý", ve 147. praporu bylo 76 mužů zatčeno a zastřeleno jako "prosovětské živly", ale už v lednu 1944 připravoval náčelník štábu praporu Kemalov přechod na stranu Rudé armády. Výsledkem bylo, že 1/3 praporů "Schuma" byla nespolehlivá a rozpuštěna Němci a jejich příslušníci zavřeni do koncentračních táborů. Ostatní prapory byly nasazeny v dubnu a květnu 1944 proti Krym osvobuzující Rudé armádě.

Přitom

bylo zabito 15 lidí. Od roku 1942 existoval v sovchozu "Krasnyj" koncentrační tábor, kde Němci za 2,5 roku okupace postříleli nejméně 8.000 obyvatel Krymu. Tábor byl strážen Tatary ze 152. praporu, kterým velel SS-Oberscharführer Spekmann. Zatímco německé velení chtělo využít krymsko-tatarské oddíly pro vojenské a propagandistické cíle, muslimské výbory je chtěly využít je chtěly využít pro podporu svých politických požadavků. V dubnu 1942 skupina vedoucích Simferopolského muslimského výboru vypracovala následující program: založení politické strany "Milli-Firka", založení krymsko-tatarského parlamentu, tatarské národní armády, samostatného tatarského státu pod protektorátem Německa. Tento program byl předán Hitlerovi, ale ten jej nepodpořil. V květnu 1943 jeden z předních krymsko-tatarských nacionalistů A. Ozenbašli napsal Hitlerovi memorandum, ve kterém předložil následující program spolupráce mezi Němci a Tatary: vytvoření tatarského státu pod protektorátem Německa, z praporů "Schuma" a policejních jednotek postavit národní armádu, přesunutí všech Tatarů na Krym z Turecka, Bulharska a jiných států, "očištění" Krymu od jiných národností, vyzbrojení tatarského obyvatelstva, dohled Německa nad tatarským hospodářstvím. Podobné plány však nezapadaly do představ nacistické strany, proto toto memorandum bylo odmítnuto.

Každý prapor

prošel standardní pěchotní přípravou, s policejním zaměřením. Po výcviku byl každý prapor přesunut do jemu určeného rajónu. Hlavními operačními oblastmi praporů "Schuma" na Krymu byly: Аrgin - Baksan - Barabanovka, Sartana - Kurtluk - Běšuj: 148. prapor, Kokoši - Kouš - Manguš: 149. prapor, Korbek - Ulu-Uzeň - Demerdži: 151. prapor. Zde strážily důležité objekty, spolu s jednotkami Wehrmacht a německé policie se aktivně zúčastnily bojů s partyzány. Podle hlášení německého Štábu pro boj s partyzány, od 9.11. do 27.12.1942 prapory 148, 149 a 150, umístěné v oblasti Džankoj a Karasubazar, bojovaly v 6 větších akcích proti partyzánům. Přitom bylo zabito 8 a zajato 5 partyzánů. Jaké ztráty měly prapory se ve zprávách neuvádí. Dále byly prapory využívány pro kárné akce a k ostraze koncentračních táborů. Například 4.2.1942 se skupina tatarských dobrovolníků z Kouše, v čele s Jagem Smailem, zúčastnila s německým kárným oddílem trestné výpravy proti vesnici Čair.

tatarska domobrana

11.11.1942 provedlo Vrchní velení Wehrmacht na Krymu doplňující nábor Krymských Tatarů do řad německé armády. Funci hlavní kanceláře náboru plnil Simferopolský muslimský výbor. Na jaře 1943 byl zformován 155. "Schuma" prapor (Jevpatorie) a několik praporů a rot se nacházelo ve stádiu formování. V některých pramenech se uvádí, že tyto prapory byly soustředěny do Krymsko-tatarského legionu Wehrmacht. S tím však nelze souhlasit. V březnu 1943 na zasedání generálního štábu spojeneckých vojsk generální inspektor východních vojsk vznesl požadavek na organizaci takového legionu, s nasazením jeho praporů mimo Krym. Ale velení Armee Gruppe А proti tomu vystoupilo. Navíc požadovalo převést všechny krymské Tatary, sloužící jako "hiwi" v jiných skupinách armád, zpět na Krym, aby byli nasazeni jen zde.