Krymsko-tatarský legion

V lednu 1942 bylo pod velením Einsatzgruppe D zahájeno formování tatarských rot domobrany v síle 100 mužů pro boj s partyzány. Rozkazem 11. Armee z 2.1.1942 bylo přikázáno veliteli tajné policie, kterým byl SS-Obergruppenführer Ohlendorf, provádět nábor tatarských dobrovolníků. Nábor dobrovolníků byl proveden ve 203 místech a 5 táborech válečných zajatců. Bylo zde nabráno 6.000 a 4.000 mužů. Vesnickými radami bylo pro ochranu před partyzány nabráno dalších 4.000 mužů.

Guderian odhadoval,

že opravené tanky a děla nahradí produkci za 9 měsíců. Na konci března se situace stále nezlepšovala a počet operačních tanků nevzrůstal, přestože rostly dodávky nových tanků. Ačkoliv byla síla německých armád na Západě značně oslabena, byla stále dost velká, aby odrazila spojenecké vylodění. Pod Rundstedtovým velením bylo 1.6.1944 58 bojových divizí, z nichž bylo 33 statických nebo v záloze a měly jen omezenou bojovou hodnotu. 24 divizí bylo klasifikováno jako vhodné pro službu na Východě z důvodu vysoké mobility a dobrého výcviku personálu. Zahrnovaly 13 pěších divizí, 2 výsadkové divize, 5 armádních tankových divizí a 4 SS divize tankové nebo pancéřových granátníků. 21. Panzer Division byla stále částečně vybavena ukořistěným materiálem a nebyla schopná služby v Rusku, ačkoliv jinak byla schopná ofenzivních akcí a byla dobře vyzbrojená. Všechny pěší divize byly na pobřeží nebo blízko něj pod velením 4 armád německého velitele v Holandsku. 1. Armee dtžela atlantické pobřeží Francie, 7. Armee Bretaň a Normandii, 15. Armee pobřeží Kanálu a 19. Armee pobřeží Středozemního moře. 7. Armee, která první čelila invazi, měla 14 pěších divizí ve 4 sborech.

Ruské armády

ničily existující tanky, kdežto spojenecké bombardéry ztížily novou výrobu. Němci hledali odpověď ve zvýšení počtu továren na výrobu tanků. Výsledkem bylo snížení výroby náhradních dílů. Ale bez těchto dílů nemohly německé armády v Rusku opravit tanky poškozené v boji. V říjnu až prosinci 1943 bylo ztraceno 979 Panzer III a IV a 444 útočných děl, z větší části protože byly opuštěny při ústupu. Podobně bylo mezi červencem a prosincem zničeno 2.235 děl a 1.692 protitankových děl. Generál Guderian nakonec poukázal na malý smysl výroby nových zbraní, když byly používané takto obětovány. Promsoustředění výroby an tanky byl stále větší nedostatek náhradních dílů. V červnu 1943 měli Němci 2.569 operačních tanků a 463 v opravě. V únoru 1944 jen 1.519 operačních tanků a 1.534 v opravě. V únoru bylo jen 145 poškozených tanků vráceno na frontu.

Na konci dubna

měl OB West 1.608 německých tanků a útočných děl, z toho 674 Panzer IV a 514 Panzer V. Plánovaný stav pro konec května byl 1.994. Na pozadí dezintegrace německé válečné ekonomiky byl počet tanků shromážděných na Západě významným úspěchem a dokazoval důležitost přičítanou vylodění. Exponenti teorie Blitzkriegu, jako Generaloberst Heinz Guderian, Inspektor Panzertruppe, věřili, že bez velkých obrněných formací je pro Německo nemožné přejít k ofenzivním operacím nezbytných ke konečnému vítězství. Koncem roku 1943 proto Guderian předložil a Hitler schválil schéma pro zformování 10 divizí strategické obrněné rezervy a zároveň posílit stávající obrněné divize. Byla potřeba nových tanků ve velkém počtu. Ale tlak spojenecké letecké ofenzívy a ruských pozemních útoků to znemožňoval.

východní fronta

Protože byla východní fronta hlavní a Západ nebyl bezprostředně ohrožen, byl dodáván nejlepší materiál přirozeně na Východ. Politika vyzbrojit západní divize hlavně ukořistěným materiálem v prosinci 1941, kdy byl vydán rozkaz vyzbrojit tak 10 divizí. Východ měl dále prioritu pro dodávky nového materiálu do konce roku 1943 a ačkoliv bylo nové tanky dodávány také k OB West, byly poté často přemístěny s jednotkami na Východ. Na konci října 1943 bylo na Západě 703 tanků, útočných děl a samohybných 88 mm protitankových děl. Na konci prosince jich bylo 823, díky novým tankům Panzer IV. Všechny tanky Tiger byly posílány do Ruska a zásoba samohybných děl byla značně snížena. Plánováno bylo zvýšení na 1.226. Nový rok přinesl změnu. Leden přinesl jen mírné zvýšený, ale pak se dodávky na Západ zvýšily. Ačkoliv většina tanků Tiger šla stále na Východ, dostával OB West více tanků Panther.

Rota těžkých zbraní

měla 12 těžkých kulometů a 6 středních minometů. Jedinou slabostí výsadkových jednotek byl nedostatek motorizace. 6. Fallschirm Regiment měl jen 70 nákladních aut 50 různých modelů! Teoreticky, byla s výsadkovou divizí shodná divize pancéřových granátníků, což byla v podstatě pěší divize s tankovým praporem, několika obrněnými transportéry a samohybným dělostřelectvem. Jedinou takovou divizí na Západě ve chvíli invaze byla 17. SS Panzer Grenadier Division Goetz von Berlichingen. Podobně jako všechny divize SS, byla silnější než odpovídající armádní divize. Na druhou stranu, jako většina divizí na Západě měla i ona nižší stav než měla podle tabulek mít. Měla 6 střeleckých praporů ve 2 plucích, které byly motorizovány, jeden prapor měl být obrněný. Ve skutečnosti měla 4 prapory zlepšenou motorizaci (částečně italská auta), dva měly kola. Tankový prapor měl 47 útočných děl a žádné tanky. Síla divize byla 18.354 mužů, 1.6. jich divize měla 17.321. Protitankový prapor, který měl mít 3 roty samohybných děl, měl jen jednu rotu s 9 kanóny 75 mm a 3 kanóny 76,2 mm. Divize měla plně obrněný průzkumný prapor se 6 rotami a protiletadlovým praporem. Ten se skládal z 12 kanónů 88 mm a děl menších kalibrů, ale postrádal pětinu personálu. Při invazi v červnu měl OB West 6 armád a 3 tankové divize SS. Jejich síla a organizace byla velmi rozmanitá. Síla divize byla od 12.768 (9. Panzer) do 16.466 mužů (2. Panzer). Divize SS se 6 místo 4 pěších praporů měly od 17.590 (9. SS Panzer) do 21.386 mužů (1. SS Panzer). Všechny tankové divize byly silnější než jejich americké protějšky, 1. SS více než dvakrát větší. Na druhou stranu měly méně tanků. Dle organizačních tabulek měly mít tankový pluk s praporem tanků Panzer IV a praporem Panzer V. Každý prapor měl mít čtyři roty s 22 tanky. Skutečnost byla odlišná. Dokonce i 2. Panzer Division, nejlépe připravená v den D, měla méně Panzer V, než dle tabulek. 1. SS Panzer Division měla mít 45 útočných děl, 21 Panzer III, 101 Panzer IV a 81 Panzer V. Ve skutečnosti měla dost útočných děl, ale jen 88 tanků, včetně 50 Panzer IV a Panzer 38 V. Organizační tabulky pro 2. SS Panzer Division měla ze 75 útočných děl jen 33, ze 7 Panzer III žádný, z 57 Panzer IV 44 a z 99 Panzer V jen 25. Armádní tanková divize se skládala z dvou pluků (4 prapory) pěchoty a jednoho tankového pluku, samohybný protitankový prapor (vyzbrojený často útočnými děly), obrněný průzkumný prapor, protiletadlový prapor a dělostřelecký pluk s lehkým samohybným praporem, lehkým taženým praporem a středním taženým praporem. SS divize měly navíc lehký tažený prapor. Rozmanitá tanková výzbroj byla typická pro divize na Západě a odrážela požadavky východní fronty a výrobní obtíže díky spojeneckým náletům.

1943

Do podzimu 1943 měly německé výsadkové síly jen jeden sbor se dvěma divizemi. V tu dobu Goering představil Hitlerovi program výstavby dvou výsadkových armád do konce roku 1944 o síle 100.000 mužů. Měli být elitou, odpovídající jednotkám SS. Z nových výsadkových jednotek vytvořených na počátku roku 1944, dostal OB West 3. a 5. Division a 6. Fallschirm Regiment (z 2. Fallschirm Division). Jen Regiment a 3. Division se zúčastnily bojů. 3. Fallschirm Division se skládala ze tří pluků se třemi prapory, navíc měl každý pluk 13. (minometnou), 14. (protitankovou) a 15. (ženijní) rotu. Minometná rota v 6. Fallschirm Regiment se skládala z 9 těžkých (120 mm) minometů, ale v 3. Fallschirm Division byly různé zbraně, včetně 100 mm minometů a 105 mm Nebelwerferů. Výsadková divize měla jen jeden prapor lehkého dělostřelectva (12 70 mm houfnic). Rozkaz ze 12.5.1944 doplnit jednotku dělostřeleckým plukem se dvěma lehkými a jedním středním praporem nebyl do začátku bojů slněn. Stejně jako přidělení těžkého minometného praporu (46 120 mm minometů). V dubnu a květnu dostala divize protiletadlový prapor s 12 88 mm kanóny. Celková síla divize 22.5. byla 17.420 mužů. Síla 6. Fallschirm Regiment s 15 rotami měl 3.457 mužů. Obě jednotky byly větší než odpovídající pěší jednotky. Měly převahu v počtu i kvalitě. Byli zformovány z dobrovolníků, mladých mužů, jejichž bojová morálka byla excelentní. Průměrný věk vojáků 6. Fallschirm Regiment byl 17,5. Výsadkové jednotky byly lépe vyzbrojeny. Střelecké roty 6. Fallschirm Regiment měly dvakrát více lehkých kulometů než roty pěších divizí.

Ačkoliv měly 9 střeleckých praporů, byly podstatně slabší než pěší divize starého typu. Postrádaly průzkumný prapor a měly jen tři prapory dělostřelectva. Ačkoliv byly statické divize navrženy jako posádkové jednotky na Západě, nebyly nijak bezpečné před odvody na Východ. Tak do konce roku 1943 většina divizí ztratila svůj třetí pluk. Pokusy v letech 1943 a 1944 o doplnění těchto jednotek Ost battaliony vedly k opuštění organizačních tabulek ve prospěch improvizace. Celkový počet a síla různých bojových jednotek statických divizí byla velmi různá. Zatímco 716. Division měla šest praporů a jen jeden plukovní štáb v den D, 709. Division, která obsadila 2,5-krát delší pobřežní linii, měla 11 praporů pod třemi plukovními štáby. Dokonce i poté, co byla standardizována divize 1944-typ, experimenty pokračovaly. Některé divize (77. a 91. u 7. Armee) měly 6 střeleckých praporů ve dvou plucích. Postrádaly Füsilier Battalion a měly 3 místo 4 dělostřeleckých praporů. U 77. Division byly přiděleny Ost Batterie a Volžsko-tatarský střelecký prapor. 91. Division dostala výsadkový pluk. Nejlepší pěší jednotky německé armády v roce 1944 byly výsadkářské divize, administrativně spadající pod Luftwaffe, ale takticky pod velení armád.

Armádní plánovači toto snížení odmítli a souhlasili jen se snížením na 12.769 mužů. Redukce byla provedena zejména v podpůrných jednotkách a poměr bojových jednotek vzrostl na 75 – 80 %. Výsledkem byla pěší divize typ 1944. Redukce z devíti pěších praporů na šest byla zmírněna výměnou Füsilier praporu za starou průzkumnou jednotku. Füsilier prapor, určený pro průzkum, byl organizován jako střelecký prapor, jen jedna rota byla vybavena koly a jednotka měla více koňských potahů a několik motorových vozidel. Tak se stal Füsilier prapor sedmým střeleckým praporem. Kromě ztráty tří praporů se snížily počty vojáků ve střeleckých rotách a četách, na druhé straně se zvýši počet automatických zbraní. Střelecká rota měla 140 mužů a 2 důstojníky, U.S. Company měla 187 mužů a 6 důstojníků. Palebná síla pušek byla v německé divizi o 1.200 menší než v americké, ale celkově byla palebná síla divize silnější. Německá divize byla srovnatelná v dělostřelectvu, měla trošku více polních houfnic a mnohem více automatických zbraní. Pěší divize 1944 byla základním typem pro nové divize stejně jako pro reorganizaci starších formací, např. Luftwaffe Feld Division. Divize zahrnovaly většinu Rundstedtovy pěchoty, nicméně statické divize byly z této reorganizace vyňaty. Statické divize byly zformovány na požadavek Rundstedta v roce 1942, aby měl jádra divizí nemožná přesunout na Východ.

Německá bojová organizace

V letech 1939 až 1943 se německá standardní pěší divize skládala ze tří pluků s celkem devíti střeleckými prapory. Každý pěší pluk měl 12 střeleckých rot a rot těžkých zbraní, 13. (polní houfnice) a 14. (protitankovou) rotou. Divize měla také protitankový a průzkumný prapor. Dělostřelectvo se skládalo z jednoho středního (150 mm houfnice) a tří lehkých (105 mm houfnice nebo kanóny) praporů s celkovým počtem 48 děl. Německé pěchotní dělostřelectvo bylo tak srovnatelné s americkou divizí. Díky protitankovým a průzkumným jednotkám a počtu 17.000 mužů byla německá divize větší než její americký protějšek. V říjnu 1943 byla početní síla divize drasticky snížena při zachování její palebné síly. Organizace nové divize (13.656 mužů) se skládala ze tří pluků po dvou praporech. Problém, který navodil v lednu 1944 Hitler byl, jak uspořádat 11.000 mužů bez ovlivnění bojové síly divize.

Zlý sen tak končí a civilové sledují miliony mužů, z nichž jsou mnozí velmi zmrzačeni jak se navracejí domů. Dekorace válečné propagandy je zbourána, památky se zbavují válečných plakátů a nastává počátek nové epochy. Rýsuje se nová éra a s ní vítězí touha žít a zapomenout. Po 4 letech světového válečného požáru , který zjizvil tvář země žádá samo Německo světové příměří a nakonec přistupuje na podmínky Nejvyšší spojenecké rady. Dohoda tak zvítězila s jasnou technickou převahou v celkovém ekonomickém potenciálu a schopností formulovat obecně přijatelné válečné cíle.
Došlo nejen k zániku některých velmocí, jako ruské, habsburské, německé a turecké, ale z bývalého ruského impéria se vyčlenily státy Litva, Lotyšsko a Estonsko, Rakousko-Uhersko se rozčlenilo na 5 nových států - Rakousko, Československo, Maďarsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Polsko bylo obnoveno na územích, kde bylo dříve součástí Německa a Francie zase získala nazpět svoje území Alsaska-Lotrinska.

V Evropě

zatím docházejí zdroje potravin, na polní práce jsou nasazeni buď dobrovolníci z řad skautů nebo jsou dováženy ze zahraničí. Tak je všechno podřízeno potřebám zásobování, dokonce i zahrady ve Versailles se časem proměnily v záhony se zeleninou. A zatímco německá kinematografie je stále zaměřena jedním směrem, v Americe ukazuje Charlie Chaplin pravý opak oficiální propagandy a představuje postavičku vojáka snícího o své Broadwayi. Jsou zde promítány nesčetné filmy o obětech války, které Evropa přináší ve jménu svobody.
Revoluce v Rusku, (kterou organizoval Lenin s plánem svrhnout prozatimní vládu) a Brestlitevský mír r.1918 (Rusko definitivně vystupuje z války) sice pro ústřední mocnosti znamenaly ulehčení na východní frontě, nemohly však zabránit jejich vojenské porážce.

V průběhu války byla strategická iniciativa nejprve na straně Trojspolku. Na východní a jihovýchodní frontě se zpočátku bojové akce dařily, západní fronta ustrnula v poziční válce přinášející velké ztráty. Průmyslová síla celé Evropy tvořila v této době 3/4 celkového obchodu a výrobky se vyvážely do celého světa. Na výrobě zbraní a v průmyslu se samozřejmě velkou měrou podílí ženy v továrnách, které se stávají přímo jejich doménou a kde ve velkém sjíždí z jezdících pásů plátěná letadla. A zatímco vše je mobilizováno ve prospěch fronty, zázemí je uklidňováno tím, že na frontě je klid. Propagandistické velení pracuje ze všech sil na nové strategii. Na plátnech všech kin jsou promítány filmy o prostých vojácích, kteří jsou považováni přímo za idol nové doby.
Mezitím americká armáda zkouší výrobu tanků, instaluje na pobřeží děla a připravuje se na eventualitu války. Neomezená ponorková válka Německé říše, která měla v roce 1917 prolomit a zlikvidovat britskou námořní blokádu, se stala důvodem vstupu USA do války, protože nepřímo ohrožovala americký národní obchod s Evropou. V této době byly britské ztráty už velké, ale ukončení amerického izolacionismu je částečně vyvážilo. Poměr sil na západní frontě se tak jednoznačně změnil ve prospěch Dohody.

Obě strany

si uvědomovaly, jak důležité je získat vzdušnou převahu, a vytvořily první čistě bojové letecké jednotky. Původně to byly letky, někdy dokonce jen dva letouny narychlo připojené k průzkumným perutím. Intenzita leteckých bojů se však stupňovala a proto byly zakládány speciální bojové jednotky tvořené pouze stíhacími letadly.
Pokud se týká Spojenců, Královské letecké sbory (Royal Flying Corps - RFC) procházely obdobím dramatického rozvoje. Tato skutečnost měla být později k užitku, nyní to však znamenalo, že většina britských pilotů nebyla dostatečně vyškolena, měla málo zkušeností a létala na podřadných strojích. Byl to začarovaný kruh: ztráty vzrůstaly a do bojových akcí nastupovalo stále více nedostatečně vycvičených pilotů. Nedostatek zkušených velitelů, kteří by na nováčky dohlíželi, byl stále hrozivější a kromě toho se britský generální štáb na rozdíl od francouzského a německého nedomníval, že je vhodné vyčlenit lepší piloty do elitních jednotek.

letadla

Logickým důsledkem této úvahy se proto stalo vyzbrojování letadel. Boj ve vzduchu začal.
Po několika chybných pokusech bylo zřejmé, že nejúčinnější leteckou zbraní je kulomet, nejlépe připevněný tak, aby střílel vpřed. V polovině roku 1915 vyvinuli Němci synchronizační mechanismus, který pilotovi umožňoval pouze zaměřit svůj letoun na nepřítele a stisknout spoušť. Kulomet pálil pouze tehdy, pokud listy vrtule nestály střelám v cestě. S letouny Fokker Eindecker vybavenými touto zbraní získali Němci vzdušnou převahu: zrodila se první letecká esa, například Boelcke a Immelmann. Němci také udávali celkový tón vzdušné války. Obvykle měli k dispozici méně letadel než Spojenci a pouze se bránili. Později se ukázalo, že tento defenzívní postoj byl ze strategického hlediska chybou a že Němci využívali letecké síly nesprávně; z taktického hlediska však získávali významné výhody.

Německá říše

vstoupila do soutěže o rozdělení světa až tehdy, když evropské velmoci Velká Británie a Francie měly svoje díly už zabezpečené. S ohledem na svou hospodářskou moc se Německo cítilo odstrčeno a naléhalo na změnu. Protiklady zájmů se od r.1900 projevovaly řadou krizí a omezených válek, jako byly námořní rivalita mezi Velkou Británií a Německou říší od r. 1898, marocké krize v roce 1905 až 1906 a 1911 mezi Německou říší a Francií, krize při anexi Bosny v r. 1908/09, během niž došlo ke konfliktu mezi expandujícím Rakousko-Uherskem a Ruskem, balkánské války v r.1912 a 1913, které demonstrovaly vzrůstající národní uvědomění a snahu po nezávislosti. Stale více se také prosazoval
názor, že existující napětí se dá odstranit pouze válkou.Tento názor vedl k silnějšímu zbrojení, a tím k připravenosti na válku.
Jednou ze sfér celoevropské mobilizace byl i vývoj letectví. Na začátku 1. světové války bylo vojenské letectvo novinkou a nikdo přesně nevěděl, k čemu by se dalo použít. Západní fronta byla zablokována a generálové se postupně začali spoléhat na průzkumná letadla, přinášející zprávy o tom, co se děje "na druhé straně". Velmi brzy všichni pochopili, že je sice nezbytné, aby
vlastní letadla získávala informace o dění za nepřátelskou frontou, ale že je stejně nezbytné zabránit nepříteli, aby se pokoušel o totéž.

Příčiny a průběh

Příčiny vypuknutí první světové války byly v množství protichůdných zájmů a v
napětí mezi evropskými mocnostmi. Tento stav byl způsoben hospodářskou rivalitou
vedoucích průmyslových národů, bojem o suroviny a kapitálové trhy v rozvinutých
zemích, snahou o získání kolonií a vzrůstajícím nacionalismem. Ten byl samozřejmě nejvíce patrný v Německu. Německo, jakožto hegemon očekávalo od války možnost uspořádat střední, jihovýchodní a částečně i východní Evropu dle svých představ. Doufali, že po válce, která bude „Blitzkrieg“ - neboli blesková budou mocensky určovat řešení státoprávních a národnostních problémů.
Avšak bezprostřední podnět k zahájení válečného konfliktu dala vyhrocená situace na Balkáně. Ta je také považována za „sud střelného prachu“, který vyhodil do povětří evropský mír. A byl to právě atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d`Este, který spáchal student, příslušník organizace Mladá Bosna, organizace Černá ruka. K Rak.-Uh. se ve snaze splatit dluh Srbsku přidalo Německo a přislíbilo mu vojenskou podporu. Toto napětí mezi největšími evropskými mocnostmi vedlo ale k uzavírání dalších defensivních aliancí.
K Něm. a Rak.-Uh. se ještě přidala Itálie, tyto státy vytvořily Trojspolek. Itálie se však později postavila do opozice proti svým partnerům a přidaly se „ústřední mocnosti“ Osmanská říše a Bulharsko. Protivníci se seskupili v Trojdohodě - tvořena Velkou Británií, Francií a Ruskem, později se přidaly také Srbsko, Belgie, Japonsko, Itálie, Rumunsko, Portugalsko, USA, Řecko, Čína.

1. Světová Válka

Válkou v letech 1914-1918 se poprvé rozšířilo bojiště z evropského prostoru na celý svět. Proti sobě stála mocenská seskupeni Trojspolek a Trojdohoda. První světová válka dosáhla dosud nepoznaných rozměrů, demonstrovala hrůzy moderní techniky zapojené do strategie ničení. Nasazení nových zbraní - tanků, letadel, stejně jako chemických bojových látek (otravného plynu), - si vyžádalo životy milionů lidí. Válka se dotkla ve zvýšené míře i civilního obyvatelstva nedostatkem potravin, prací žen ve zbrojařském průmyslu, bombardováním měst; přinesla závažné politické změny. Během války se rozpadla politicko-společenská struktura staré Evropy. Monarchie Německé říše, Rakousko-Uhersko a Rusko se rozpadly stejně tak jako Osmanská říše. Říjnová revoluce v Rusku poprvé prosadila socialistické představy do praxe. Německo a nástupnické státy habsburské monarchie začaly přecházet k demokratickým republikánským státním formám. Vstup USA do války přesunul těžiště světové politiky. Evropa ztratila své hegemonní postavení. USA se staly rozhodující
hospodářskou a finanční velmoci.

Důstojnický čekatel u Hornokavkazského legionu.

Široké nasazení jednotek Kavkazských legionů na frontě bylo zahájeno na podzim 1942. Koncem roku 1942 byly na frontě 2 azerbajdžánské (804, 805), 3 severokavkazské (800, 801, 802), 2 gruzínské (795, 796) a 2 arménské (808, 809) prapory. Počátkem roku 1943 následovaly 4 azerbajdžánské (806, 807, 817, 818), 1 severokavkazský (803), 4 gruzínské (797, 798, 799, 822) a 3 arménské (810, 812, 813) prapory. V druhé polovině roku 1943 2 azerbajdžánské (819, 820), 3 severokavkazské (835, 836, 837), 2 gruzínské (823, 824) a 3 arménské (814, 815, 816) prapory. Celkem bylo za dva roky zformováno 8 azerbajdžánských, 7 severokavkazských, 8 gruzínských a 8 arménských praporů. Od září 1942 do ledna 1943 byla v sestavě Armeegruppe A a B zapojeno 20 praporů z Kavkazských legionů. Mimo strážní služby dostávaly stejné úkoly, jako ostatní jednotky Wehrmacht. Při útoku na Tuapse (17. Armee) byly nasazeny 796. gruzínský, 808. arménský a 800. severokavkazský prapor. 804. azerbajdžánský prapor byl začleněn do 4. Gebirgs Division, XXXXVIIII. Gebirgs Korps, při boji na Kavkazu. V oblasti Nalčik a Mozdok (1. Panzerarmee) bojovaly azerbajdžánské (805, 806, I/111), severokavkazské (801, 802), gruzínský (795) a arménský (809) prapor. Zvláště byly oceněny výkony 804. a 805. azerbajdžánského a 809. arménského praporu, které v lesních oblastech úspěšně bojovaly s partyzány a Rudou armádou. Koncem roku 1943 byla velká část dobrovolnických praporů přesunuta do západní Evropy. Zde byla část určena k obraně Atlantického valu a 799., I/9. a II/4. gruzínský pro boj s partyzány ve střední Francii. Po velkých ztrátách v boji se Spojenci byly kavkazské prapory přesunuty k přeformování do Neuhammeru.

Kavkazské legiony

V únoru 1942 byly vytvořeny na území Polska výcvikové tábory Kavkazsko-mohamedánského (Jedlin), Gruzínského (Krušno) a Armenského legionu (Pulava). Kavkazsko-mohamedánský legion se skládal z Azerbajdžánců, Dagestánců, Ingušů a Čečenců. Gruzínský legion se skládal z Gruzínců, Osetinců, Abchazů, Adigejců, Čerkesů, Kabardinců, Balkarců a Karačejevců. Jen Arménský legion byl složen z jedné národnosti. 2.8.1942 byl Kavkazsko-mohamedánský legion přejmenován na Azerbajdžánský. Horské národy byly zařazeny do Severokavkazského legionu. Kavkazský prapor se skládal ze tří střeleckých rot, kulometné a štábní roty, celkem asi 1.000 mužů.

Závěr

Prezidentu Benešovi bylo často předhazováno, že v září ignoroval odhodlanost národa bránit svou zem a že kapituloval.
Tyto výtky přecházejí některá důležitá fakta. Československo se totiž ocitlo v nezáviděníhodné situaci. Nemohlo se spolehnout ani na západoevropské mocnosti, které ho naopak ke kapitulaci nutily, ani na své malodohodové spojence. Nemohlo se spolehnout ani na sovětskou vojenskou pomoc.
Těžká byla situace i z vnitrostátního hlediska. V německých krajích působila pátá kolona henleinovců. Slovenští luďáci se od jara 1938 paktovali se Sudetoněmeckou stranou. Ve vládní koalici byly skupiny, které byly dohodě s Hitlerem a Henleinem nakloněny.
Všechny tyto okolnosti musel prezident Beneš brát v úvahu. Rozhodl se tedy kapitulovat pro zachování národa.
Četní historikové se ale přiklánějí k názoru, že se tehdy bojovat mělo. Jenom zpřístupnění sovětských archivů by mohlo vrhnout světlo na otázku, zda byl Sovětský svaz skutečně ochoten a schopen přijít Československu na pomoc. Konečná a jednoznačná odpověď na klíčovou otázku československých novodobých dějin tedy neexistuje.

Hitler začal manévrovat.

Na jedné straně vystupňoval propagandistickou kampaň proti Československu, na druhé straně tvrdil, že jeho nové požadavky se vlastně neliší od toho, co žádal v Berchtesgadenu. Na britsko-francouzských poradách 26. září Chamberlain Hitlerovy požadavky podpořil a přesvědčil i francouzské politiky, aby ponechali Československo svému osudu. 27. září pak vzkázal do Prahy, že československá vláda musí německé požadavky přijmout.
28. září nabídl Chamberlain Hitlerovi, že přijede do Německa k jednání o československé otázce, a zároveň požádal Mussoliniho o zprostředkování. Hned následujícího dne pozval Hitler do Mnichova zástupce Velké Británie (v čele Neville Chamberlain) a Francie (Daladier). Nebyli tam ale pozváni zástupci Československa. Jednali tedy „o nás bez nás“. Do Mnichova sice přijeli dva českoslovenští diplomaté Mastný a Masařík, ale ti byli gestapem ubytováni v hotelu Regina, podobně jako Britové, a dál nic. Dokonce před jejich pokoji seděli policisté.
A tak se 29. září konala mnichovská konference. Mussolini tam předložil návrh, který mu připravili nacisté, podle něhož sudetské území mělo být obsazeno do 10. října. Zástupci Velké Británie a Francie návrh přijali. Poté Chamberlain a Daladier odjeli do hotelu Regina, kde se setkali s našimi zástupci. Ti si to už ovšem mohli jen přečíst, nikoliv něco namítat, prodiskutovávat nebo chtít znovu projednávat. Bylo pozdě. 30. září bylo rozhodnutí konference oznámeno československé vládě. Téhož dne Praha odpověděla, že mnichovský diktát přijímá.
To byl konec dramatu, který byl uzavřen britkso-německou dohodou o neútočení a o vzájemných konzultacích. Československo bylo obětováno. Padla tím překážka k dohodě Velké Británie s nacistickým Německem. Chamberlain se domníval, že obětováním Československa přispěje k zachování světového míru. TO BYL TRAGICKÝ OMYL.

Dne 15. září navštívil britský premiér Neville Chamberlain Hitlera v Berchtesgadenu. Nešlo tam jen o československou otázku. Chamberlain při jednání zároveň nadhodil sjednání britsko-německé dohody o vymezení zájmových sfér. Hitler však žádal, aby se nejdříve vyřešil československý problém. Chamberlain na to přistoupil a po poradě s francouzskou vládou předložil Československu požadavek, aby Německu vydalo okresy, v nichž bylo více než 50% německého obyvatelstva. Když československá vláda tento požadavek odmítla, předali zástupci západních mocností v Praze demarši, v níž jejich vlády odmítly odpovědnost za osud Československa, jestliže doporučení nebude přijato.
Nakonec se vláda ČSR po dramatických jednání rozhodla ultimátum přijmout. Když však tuto skutečnost Chamberlain v Godesbergu oznámil Hitlerovi, ten předložil ještě dalekosáhlejší požadavky. Kromě dříve dohodnutého měly být k německým požadavkům připojeny i nároky Maďarska a Polska vůči Československu. Dokonce i Chamberlainovi se zdály být nové Hitlerovy požadavky přemrštěné. Jeho vláda s vládou francouzskou proto Československu oznámily, že nemají námitky, aby mobilizovalo svou armádu. Částečnou mobilizaci provedla také Francie a rovněž britská vláda provedla dílčí opatření. Sovětská vláda oznámila Francii, že vydala příkaz k přesunu 30 divizí k hranicím a že své letecké a tankové jednotky uvedla do stavu pohotovosti.