Absolutistický systém, orien­tovaný na budování silné armády a využívání vlastních zdrojů, se osvědčil a pruská správa i vojenské řády se staly vzorem pro mno-Pruský král Fridrich II.
ho evropských zemí. Panovníci z hohenzollernské dynastie muse­li překonat nejednu překážku. Jmenujme například nepříznivou geografickou polohu. Na rozdíl od víceméně kompaktního území jiných velmocí byla pruská monarchie roztříštěna do tří celků. Východní Prusko a dolnorýnsko-vestfálská území představovaly neudržitelné přední posty, jádro státu tvořilo Braniborsko, Pomo-řansko a okolí Magdeburgu a Halberstadtu. Úzký pruh země oko­lo Crossenu (Krosno Odrzaňskie) spojoval toto území se Slezskem. ''izni hranice se Saskem se táhla místy pouhých několik kilomet­rů od slabě opevněného Berlína a vesměs rovná krajina neposky­tovala mnoho příležitostí k obraně.

Vojenská morálka upadala především u šlechtické gardy, elitních jednotek soustředěných v hlavním městě. Carevna plnila funkci nejvyššího velitele, senát dohlížel na vá­lečné kolegium, které mělo na starost výzbroj a výstroj. Roku 1756 tvořilo polní armádu 172 440 mužů, v pevnostech bylo umístěno 74 548 mužů, dělostřelectvo a inženýrský sbor čítaly 12 937 vojáků. Do boje mohlo Rusko nasadit 176 000 mužů pravidelné armády a 43 000 kozáků, celkem kolem 220 000 vojáků. Během sedmileté války však počet vojáků nepřekročil 160 000.2i} Ruské námořnic­tvo podléhalo admiralitě kontrolované senátem. V roce 1756 v něm sloužilo 20 000 mužů, pobaltské loďstvo čítalo 20 řadových lodí, 6 fregat, 4 bombardovací lodě, 2 prámy s děly a desítky trans­portních lodí.25) V době míru byla armáda rozdělena na pět diviznich okruhů v čele s generály äen chef" a spotřebovala přibližné polovinu státních příjmů. prusko Pruské království se v první polovině 18. století dokázalo pro­pracovat k velmocenskému postavení.

Ve zcela přeplněných a nehygienic­kých místnostech připadal v lepším případě jeden lékař na více než stovku nemocných, které kosily epidemie. Odpovědní důstoj­níci se službě v nemocnicích vyhýbali, a pokud je přece jen nemi­nula, o nic se nestarali, takže nevzdělaní nemocniční sluhové se mohli chovat hrubě a dodavatelé krátit příděly pro nemocné a vy­kazovat neexistující pacienty. V důstojnickém sboru se střetávaly dva světy. Během výcviku se stále dodržovala tuhá kázeň a náročnost z doby Petra Velikého. Jeden z velitelů vzpomínal, že jako mladičký kadet musel v plné polní äkaždý den pěšky absolvovat 12 verst", tedy okolo třinácti kilometrů.231 Na druhou stranu se na stavu armádních špiček ne­gativně odrážel veselý, pohodlný a rozmařilý dvorský život. U dů­stojníků často převážila bezstarostnost, liknavost ve službě, ka­riéry dosahovali spíše dvorskými intrikami než osobní iniciativou a dodržováním řádů.

VELMOCI A MOCNOSTI

sarské jednotky. Změny v organizaci a výzbroji nepostupovaly s potřebnou rychlostí, přesto mohla ruská armáda stále těžit z do­statku bojových zkušeností. V období 1700-1756 vedla přibližně třicet let různé války a od doby Petra Velikého prodělala obrov­ský kvalitativní skok. Ruští vojáci se rekrutovali z mnohamilionové vrstvy mužiků. Během těžké doživotní služby museli podstoupit tvrdý výcvik, dů­stojníci je šikanovali a zacházeli s nimi surově. Jenže mužici byli od narození zvyklí spokojit se s málem, překonávat obtíže, útrapy a nepohodlí, a to vše z nich formovalo vytrvalé bojovníky. Alžbě­ta Petrovna odmítala trest smrti, ale například uřezání nosu či uší zůstalo v civilní a armádní praxi zachováno. Vedle brutálních trestů se vojáci nejvíce obávali nemocí a zranění, protože pak mu­seli do vojenské nemocnice.

Ruská armáda prošla na přelomu čtyřicátých a padesátých let 18. století dílčí modernizací. Byl zaveden jednotný systém rekru­tování, založena vojenská akademie a vydán nový řád pro pěcho­tu a jízdu, který se více blížil äpruskému výcviku" než ustanove­ním Petra Velikého. Velký rozkvět zažilo dělostřelectvo. Od roku 1756 se zaváděly äšuvalovské" houfnice a lehčí, pohyblivá rych­lopalná děla, tzv. jednorožce. V každém pěchotním pluku se zfor­movaly tři granátnické roty, navíc byly vyčleněny zvláštní elitní granátnické pluky. I u jízdy vznikly granátnické pluky a také hu-33

Carští diplomaté počítali se švédským nepřátelstvím, polskou slabostí a v turecké otázce se orientovali na spolupráci s Rakouskem a Británií. To vše je vehnalo do protifrancouzského tábora, neboť Švédsko, Polsko a Turecko patřily k francouzským spojencům. Ve Versailles nená­viděli ämoskevské barbary" a snažili se proti nim vybudovat äba­riéru" složenou z ruských sousedů. Petrohrad této politice čelil snahou oddělit sousední státy od Francie a vytvořit tzv. protiba-riéru. Dokud bylo Prusko druhořadou mocností, udržoval s ním carský dvůr přátelské vztahy, jakmile se však ve čtyřicátých le­tech 18. století stalo velmocí a jako francouzský spojenec posílilo protiruskou äbariéru", vztahy rázem ochladly. O dalším důležitém momentu ve vztazích Petrohradu a Berlína se roku 1744 rozepsal jeden z ruských diplomatů: äCelý svět ví, jak úzce byl pruský dvůr za života Petra Velikého na nás závislý a že tehdy... neměl v Polsku žádný vliv. Dnes je tomu zcela nao­pak, tento dvůr dosáhl velké a mimořádně nebezpečné velikosti. Rusko se vskutku nalézá v největším nebezpečí, neboť francouz­ský dvůr stejně jako pruský může lehce z jedné strany pomoci Švédsku opět se vzchopit a slíbit mu Livonsko a všechny námi do­byté provincie, a z druhé strany na nás poštvat Poláky, které na­lákají na Smolensk a Kyjev"22'

den z ruských dvořanů, ale o státnickém nadání se při její cha­rakteristice nezmínil.20' Alžběta Petrovna se dodnes netěší příliš dobré pověsti a jeden z historiků o ní psal jako o äneustále opilé Messalině".21' Carevninu absolutistickou moc nikdo neomezoval ani nekon­troloval, ve všech klíčových rozhodnutích jí náleželo konečné slo­vo. Aristokracie se podílela na správě státu prostřednictvím ústředních orgánů - ävládního senátu", äKonference při nejvyš­ším dvoře" (obdoba vlády) a dvora, kde vznikaly různé znepřáte­lené kliky. Senát zůstal formálně nejvyšším správním orgánem, ale o otázkách zahraniční politiky, války a míru se jednalo v tzv. Konferenci při nejvyšším dvoře, kde hrál klíčovou roli nejvyšší úředník země - kancléř. Zvláště za sedmileté války vzrostla úloha tohoto shromáždění, které jako stálý orgán řídící válku z vojen­ského, diplomatického a administrativního hlediska převzalo též rozhodování o vnitropolitických problémech. Konference vypra­covávala válečné plány a snažila se řídit operace až do zbytečných detailů, takže vrchnímu veliteli zbyla úloha vykonavatele rozka­zů z Petrohradu. Členové všemocného grémia však neměli potřeb­né zkušenosti a v otázkách strategie a vojenské organizace se ves­měs nevyznali. Rusko se za Petra Velikého začlenilo do evropského systému rovnováhy sil. Jeho zahraniční politika se po roce 1721 orientova­la na zajištění a stabilizaci pobaltských zisků.

Záhy se jí podařilo stabilizovat vnitropolitické poměry. Prohlási­la se za pokračovatelku politiky svého otce, Petra Velikého, od­mítla se provdat a svého synovce, holštýnsko-gottorpského vévo­du Petra, uznala svým dědicem. Od počátku nedůvěřovala svému okolí, stala se mistrem přetvářky a zdůrazňovala pouze vlastní výlučné postavení. Nesnesla, aby někdo kromě ní a carské rodi­ny používal slovo äveliký". Když se jednou v její přítomnosti mluvilo o ävelikém kancléři", vybuchla: äVězte, že v mé říši jsem veliká pouze já!"19' Raději než státním záležitostem se věnovala výběru šatů, milencům, zábavě a rozmařilému životu. äČarovná byla nejlepší a nejkrásnější tanečnicí na celém dvoře," tvrdil je-Ruská imperátorka Alžběta Petrovna

Reformy

a válečné úspěchy Petra Velikého učinily z Ruska na počátku 18. století evropskou velmoc, zahrnující obrovské území od Pobaltí ke Kamčatce a od Barentsova moře ke Kaspickému. Za cenu obrovského vypětí, lidských obětí a utrpení bylo vybudová­no moderní vojsko, loďstvo, státní správa i nové hlavní město. Z tohoto zásahu do politické a sociální struktury se země vzpa­matovávala až do nástupu Alžběty Petro vny na trůn roku 1741. Tato v pořadí třetí žena na ruském trůně se koruny zmocnila pa­lácovým převratem několik dní před svými dvaatřicátými naroze­ninami. Zpočátku nikdo nepochyboval, že ärozumná, rozvážná, nadaná" carevna má ädobré, velkomyslné, lidumilné srdce a že podstatu její povahy tvoří dobrota a skromná veselomyslnost".181 31

Marie Terezie hodlala použít zmodernizované vojenské síly k znovudobytí Slezska a Kladska, s jejichž ztrátou se nikdy ne­smířila. Uvědomovala si jejich hospodářský, geopolitický i strate­gický význam. Bohaté území s rozvinutými manufakturami, čet­ným nerostným bohatstvím a vzkvétajícími městy představovalo pro státní pokladnu značný zdroj daní a dávek. Navíc se slezské vévodství rozkládalo mezi rakouskými dědičnými zeměmi, sever­ní částí římsko-německé říše a východoevropskými sousedy, pro­to odtud mohlo jakékoli vojsko snadno a rychle ohrozit Berlín, Drážďany i Prahu. Marie Terezie také pociťovala pruskou älou­pež" jako osobní urážku a nechtěla se smířit s tím, že jí v méně kulturním protestantském okraji říše vyrostl nový rival. Věřila, ze nová válka proti Prusku odpovídá nábožensko-humanitárnímu vědomí, když se v osobě pruského panovníka pokusí odstranit ne­bezpečí pro svůj lid. rusko

reforma

Ačkoli reforma z roku 1745 posílila postavení rady v armádě a koncentrovala zodpovědnost na úzký okruh lidí, nevymezila jednoznačně kompetence dalších ústřed­ních orgánů - konference (od roku 1760 státní rada), direktoria či Dvorské komory. Nedostatečná transparentnost kompetencí se bě­hem války negativně odrazila při provádění politických rozhodnu­tí ve vojenských akcích. Kvůli byrokratickým nešvarům zásobová­ní armády nefungovalo efektivně, což se při obrovské závislosti 30 VELMOCI A MOCNOSTI
vojska na doplňování stravy, píce a dalších věcí muselo nutně od­razit na bojeschopnosti jednotek. Generální válečný komisariát, působící od roku 1746 jako samostatný úřad přímo podléhající pa­novnici, byl podřízen Dvorské válečné radě teprve v roce 1762. Vojenské reformy z přelomu čtyřicátých a padesátých let celko­vě přinesly dobré výsledky, rakouská armáda se rozrostla, zlepši­la se její bojeschopnost a znatelné se zvýšila motivace důstojnic-tva i mužstva. Nicméně v porovnání s Pruskem, jež mělo menší rozlohu i nižší počet obyvatel, shromáždilo rakouské soustátí da­leko méně vojáků, nevěnovalo branné moci dostatek sil a energie a nemělo peníze na vyzbrojení.

dělostřelecké techniky a nařídil vyrábět lehčí hlavně děl. Zmenšila se tloušťka stěn zkrácených bronzových hlavní a odstranily nefunkční dekorace. Bylo zdokonaleno také odpalo­vací zařízení a nastavování náměru děl. Dělostřelectvo se stalo or­ganickou součástí armády, zlepšila se kvalita jeho kádrů, mimo jiné také kvůli tomu, že při verbování se kladl důraz na dobro­volnost a všichni dělostřelci museli umět číst a psát německy. Čes­ké země hrály v rakouském dělostřelectvu důležitou roli, neboť štáb sídlil v Českých Budějovicích, nejstarší dělostřelecká škola vznikla v nedalekém Rudolfové a výcvikové středisko v Týně nad Vltavou. Děla se vyráběla ve Vídni, roku 1756 jich armáda měla k dispozici 203, roku 1760 již 458 a roku 1768 celých 648. V roce 1756 čítala armáda Marie Terezie 142 000 pěšáků, 32 000 jezdců, 3 000 dělostřelců, 500 příslušníků äinženýrského" (ženij-ního a technického) sboru, dohromady 177 500 mužů.151 Důstoj-nický sbor v roce 1747 tvořilo 27 polních maršálů, 12 generálů jezdectva, 19 polních zbrojmistrů a 73 podmaršálků.16' Vydržová­ní obrovské armády pohlcovalo značné finanční prostředky. V ro­ce 1748 vydala vláda na tento účel 14 milionů zlatých, na české země z toho připadlo 4,2 milionu.171 Panovnice jako vrchní velitelka schvalovala a podepisovala všechna důležitá rozhodnutí nejvyššího armádního správního or­gánu - Dvorské válečné rady.

VELMOCI A MOCNOSTI

veným plstěným třírohým kloboukem a stejnou výzbroj jako ky­rysníci měli příslušníci 14 pluků dragounů. Pouze místo karabin dostávali pušky s bodákem. Jezdci původem z Uher, kteří nosili šňůrovaný kabát, tzv. dolman, kožíšek a kalhoty s ozdobným šňůrováním a jejichž výzbroj tvořila zakřivená šavle, karabina a dvě pistole, vytvářeli v rakouské armádě 8 pluků husarů. Tak­zvaní švališéři představovali v rakouských a českých zemích ob­dobu husarů. Dělostřelectvo prošlo za vlády Marie Terezie podstatnými změ­nami. Rakušané se inspirovali u Prusů, kteří dokázali během bit­vy účinně pálit lehkými děly. Horlivým reorganizátorem dělostře-lectva se stal generál Josef Václav kníže Liechtenstein. Prosadil unifikaci

V roce 1745 čítala 61 pěších pluků, přičemž ra­kouské a české pluky tvořilo 2 300 mužů, a uherské 3 000. Pěší pluk se zpravidla skládal ze dvou granátnických setnin a 15 regu­lérních setnin o 140 mužích. Pěchota nosila bílou uniformu a čer­ný třírohý klobouk, jenž u granátníků nahrazovala vysoká kože­šinová cáká a paruka s cůpkem. Uherské pěší pluky oblékaly pod bílý kabát modrou nebo červenou vestu s výšivkami a kalhoty stejné barvy. Pěchota byla vyzbrojena předovkou na křesací zá­mek, bez bodáku vážila 5,5 kilogramu a měřila více než jeden me­tr. Jak už název napovídá, třicetigramová kulka se spolu s dávkou prachu zatloukala pomocí nabijáku äzepředu" do hlavně. Ruční granáty se používaly pouze při obraně nebo dobývání pevnosti. Z granátníků se stala elita mezi pěšáky. V roce 1740 tvořilo rakouskou jízdu celkem 40 pluků. Z toho bylo 18 pluků kyrysníků, kteří nosili bílé uniformy s červeným vyložením a hladký třírohý klobouk. Z kyrysu používali pouze přední plech, byli vyzbrojeni dvěma pistolemi, karabinou a pala­šem, těžkým jezdeckým mečem s ostřím jen na jedné straně. Eli­tu mezi kyrysníky tvořili tzv. karabiníci, kteří v každém pluku sestavili jednu setninu. Bílé uniformy bez ochranné zbroje s čer-29

Důstojník směl prodat hodnost nebo nastávající povýšení se zvláštním povolením, kupující mohl získat pouze hodnost o stupeň vyšší. Přísné předpisy se snažily zabránit äšize-ní" řádných důstojníků u pluku, kupující se například nesměl za­dlužit, prodávající se musel zříci nároků na penzi a zavázat se, že nebude sloužit v nepřátelské armádě. Faktické velitelské funkce podléhaly tzv. ancienitě, kdy povýšení bylo udělováno podle dél­ky služby. Podobně jako francouzští aristokraté, i rakouští důstojníci se snažili zachovat si během tažení co největší komfort. Podle počtu těžkých nákladních vozů s bagáží se dala poznat hodnost majite­le - polní maršál měl nárok na pět, generál na dva až čtyři, plu­kovník na dva, majoři a kapitáni na jeden vůz. äPolní výbava" důstojníka sestávala z kuchyně, postele, židle, dále z psacího pul­tu, šesti košilí, šesti nákrčníků, jedenácti kapesníků, šesti ručníků, čtyř párů punčoch, jedněch kalhot, tří vest, dvou párů kamaší, ložního prádla s přehozem z kůzlečí kůže, dvou nočních čepiček, zrcadla s břitvou, štětky a holicího mýdla, pomády a hřebenu, žu­panu, pantofli, kartáče na šaty, potřeb na čištění bot, jezdeckého kabátu, svíček a svícnů, kreslicí sady, map a knih. Nejpočetnější a nejdůležitější složku rakouské armády předsta­vovala pěchota.