Sevřením spodní části předpažbí o pravoúhlém průřezu a vrchní části s podélnými drážkami využívá střelec svého neuromuskulárního citu pro další stupňování svého vědomí o orientaci pušky. Zkoušky potvrdily, že použitím popsaného předpažbí je možné v přesnosti střelby značně překročit výsledky dosahované dříve při střelbě puškou z nezvednuté polohy.
Obrázek 1 znázorňuje pušku M 16 s předpažbím upraveným podle vynálezu. Puška má hlaveň 1, předpažbí 2, nadpažbí 5, spoušť 3 a pažbu 4. Obr. 2 ukazuje řez původní pažbou pušky M 16, s levým nadpažbím 5 a s pravým nadpažbím 6. U pozměněné pušky podle obr. 1 jsou levé a pravé nadpažbí odstraněny a nahrazeny předpažbím 2 a nadpažbím 5, jak vyplývá z obr. 3.
Pro úplnost nutno dodat, že existovaly již dříve zbraně s podobnou úpravou pažby - např. francouzský kulomet vz. 24/29, nebo kulomet Vinkers-Berthler. Žádná z těchto zbraní však není přesně srovnatelná s předmětem vynálezu. Žádná z nich nemá pažbu konstantního čtvercového nebo obdélníkového průřezu s rovinnou spodní plochou, která je rovnoběžná s vrtáním hlavně a je v jedné přímce s bodem dotyku spouště.


Ačkoli vynález vychází ze spojitosti s automatickou puškou M 16, může se použít u kteréhokoli typu pušky, automatické zbraně, samopalu, cvičné pušky, brokovnice, pušek na laserové paprsky, raketových pušek, vrhačů granátů , podvodních pušek apod.

Úřad pro vynálezy a objevy, 1979

Zbraň

podle vynálezu má speciálně upravené předpažbí pro střelbu z nezvednuté polohy. Spodní povrch předpažbí je totožný s přímkou dotykového bodu spouště pušky. Spodní část předpažbí je pravoúhlého průřezu; Vrchní část má po obou stranách hlavně podélné drážky, probíhající rovnoběžně s hlavní. Když se má puška odpálit, je spouštěcí prst jedné ruky na spoušti, dlaň druhé ruky obepíná spodní část předpažbí pravoúhlého průřezu, přičemž prsty této ruky leží v podélných drážkách vrchní části předpažbí. Tím se nachází spouštěcí prst jedné ruky a dlaň druhé ruky v přímce. Uživatel pušky pak má věrnou představu o orientaci hlavně, protože přímka je rovnoběžná se směrem, do kterého se puška zaměřuje.

George A. Bronson z kalifornského Sacramenta si nechal v řadě států (SSSR, Austrálie, Rakousko, Belgie, Francie, NSR, Velká Británie, ČSSR), patentovat střelnou zbraň, která je speciálně přizpůsobena pro střílení z nezvednuté polohy a se kterou je možné dosahovat velmi dobrých výsledků co do přesnosti. Podívejme se nejprve na základní myšlenku, ze které vynález vychází.
Při střelbě z nezvednuté polohy si střelec představuje trojúhelník, jehož strany tvoří přímka od pušky k cíli, od oka k cíli a přímka od pušky k tělu. Střelec orientuje pušku až do uzavření trojúhelníku ; v tomto okamžiku odpálí, protože puška směřuje na cíl. Účinnost této techniky střelby je podmíněna tím, že střelec si je vědom orientace pušky tak, aby si mohl trojúhelník přesně představit. Současné zbraně tuto orientaci příliš neumožňují.

Z tohoto důvodu vznikla řada pokusů o vyvinutí takové techniky relativně přesné střelby z pušky, která zkracuje dobu potřebnou k výstřelu na minimum. Jeden z údajně úspěšných pokusů popisuje časopis Time ze 14.7.1967 a dává mu název „zabíjej rychle“. Puška se zvedne k rameni a střelec si ji představuje jako prodloužení oka. Puška se vyrovná do přímky mezi cílem okem a pak se instinktivně odpálí bez použití mušky. V podstatě slouží celá délka pušky za mířidlo. Článek v magazínu Time poukazuje na to, že s podobným instinktivním střílením je možné dosáhnout překvapivé přesnosti. Ačkoli se při technice „zabíjej rychle“ odstraňuje doba, potřebná pro zamíření, zůstává ještě čas nezbytný pro zvednutí pušky k rameni. Proto byly vyvinuty techniky střelby, u nichž se puška před odpálením zdvihat nemusí. Tyto způsoby jsou však vesměs nepřesné, vzhledem k naprosto rozdílným úrovním pušky a oka ve chvíli výstřelu.

PRO PŘESNOU STŘELBU „OD PASU“

Při obvyklém způsobu střelby se puška zvedá do úrovně oka střelce a muška se vyrovnává do jedné přímky s cílem a hledím. Jak známo, dosahuje se tímto způsobem přesnosti. V praxi se však často vyskytují situace, kdy doba potřebná pro zalícení pušky a pro zamíření na cíl by mohla způsobit ohrožení bezpečnosti střelce. Odpálení musí střelec uskutečnit ihned po odhadnutí situace.

Výhody tohoto způsobu nošení zbraně jsou následující:

Ústí hlavně směřuje dolů, takže je chráněno před deštěm a dalšími možnými způsoby poškození, způsobenými vniknutím cizího tělesa do hlavně.
2) Ústí hlavně nevyčnívá nad úroveň ramene. Tím pádem se střelec snáze prodírá hustým porostem, aniž by zbraň zachytila o větve nebo jiné překážky.
3) Pušková zbraň je v této poloze přirozeně přizpůsobena tvaru lidského těla a položíme-li ruku na předpažbí, můžeme zbraň nosit daleko pohodlněji než při běžném nošení.Zároveň je možno z této pozice uchopit pušku rychleji do střelecké polohy.
4) Průměrný člověk nepotřebuje dlouhý trénink a přesto je brzy schopen uchopit zbraň do patřičné pozice a vystřelit a to rychleji a přesněji než běžný protivník dokáže tasit pistoli či revolver z pouzdra a vypálit.
5) Poskytuje jinou možnost nošení zbraně, když se rameno při běžném způsobu nošení unaví.

Schopnost střílet tímto způsobem je nezbytnou složkou práce pěchotního vojáka v bitvě a policisty při provádění různých akcí bojového charakteru. Tato metoda střelby nemá za úkol plně nahradit konvenční způsob míření a střelby s mířením. Je to způsob střelby, který je vhodný za nepříznivých podmínek, které neumožňují míření běžným způsobem a střelec se nalézá v situaci bezprostředního ohrožení života.

BOJOVÉ NOŠENÍ ZBRANĚ NA ŘEMENI: Může dojít i k situaci, kdy střelec nebude moci střílet na náhle se oblevivší terč, protože nebude schopen rychle sejmout zbraň s ramene, protože ji má zavěšenou v běžně používané, nikoli bojové poloze.
Je-li puška karabina, samopal nebo útočná puška nošena konvenčním způsobem, tj. Hlavní vzhůru za pravým ramenem je velice nesnadné ji rychle a pohotově použít. Je sice možné to udělat, ale vyžaduje to neúměrně dlouhou dobu nácviku. Zobrazený způsob nošení je jednoduchý a každý se jej snadno naučí. Je vhodný jak pro bojovou střelbu, tak i pro lov a patří k několika základním fintám každého střelce.

Opět je možno vzdálenost prodloužit

podle individuálního pokroku a schopností střelců.
Po absolvování tohoto výcviku je střelec připraven k pokročilým technikám střelby a je možno cvičit všechny způsoby střelby za podmínek, které mohou v praxi nastat. Střelec může postupovat k figurálnímu terči přes překážky, na různých typech povrchu a v chůzi střílet. Oči musí být vždy a za všech okolností upřeny na terč. Sklopné terče nebo terče jiným způsobem pohyblivé, které mají účinek momentu překvapení jsou vhodné právě pro nácvik v této fázi výcviku. Na různých druzích terénu je možno položit plachty a figurální terče lze ukrýt v různých úhlech vůči trase, kterou střelec prochází tak, aby musel střílet v úhlech nad a pod horizontem.

Zvláště v počátečních stádiích výcviku je důležité, aby si zásahy mohl střelec snadno kontrolovat pohledem na terč ze své střelecké pozice, aby se rychleji naučil správně držet hlaveň v patřičném sklonu s ohledem na odchylku střely. Když je střelec schopen umístit střely do centrální partie 3/4 siluetového terče, může začít střílet čelně na terče umístěné ve větší vzdálenosti. Obecně by vzdálenost terče od střelce neměla přesahovat 30 metrů. Ačkoliv při dostatečné praxi je možno docílit dobré přesnosti zásahů i na větší vzdálenost. Poté, kdy střelec zvládne čelní střelbu, začne cvičit střelbu na terče, rozmístěné v různých úhlech vůči svému postavení. Při tomto druhu střelby střílí žák v kruhu na klasický povel instruktora.