REVOLUCE

QUI DESIDERAT PACEM, PRAEPARET BELLŮM. Kdo si přeje mír, ať připravuje válku. Vegetius krize V KOLONIÍCH Z ekonomického hlediska byly v padesátých letech 18. století na další válečný konflikt připraveny pouze Británie a Francie, protože na rozdíl od ostatních mocností byly schopny vést samo­statnou zahraniční politiku a platit subsidie. Jejich vztahy proto zůstávaly určujícím faktorem pro vývoj mezinárodní situace. Cášská jednání uzavírající válku o rakouské dědictví delegova­la vymezení hranic koloniálních území na zvláštní komise. Tento stav vedl k neshodám a bojům v Americe, kde se britští kolonisté snažili rozšířit svá panství za Allegheny, přičemž naráželi na fran­couzský odpor. Zatímco většina francouzských osvícenců brojila proti koloniálnímu podnikání v Kanadě a považovala toto území pouze za nebohatou ledovou zemi, ministři se snažili osadníky podporovat. Na konci roku 1753 se situace zostřila, když londýn­ská vláda vyzvala severoamerické kolonisty, aby se proti každé nové francouzské aktivitě postavili se zbraní v ruce. V létě 1754 došlo k prvním ozbrojeným srážkám, při nichž se do širšího pově­domí dostalo i jméno George Washingtona. Boje se postupně roz­šířily natolik, že se zásah metropolí stal nevyhnutelným. Schylo­valo se k nové britsko-francouzské válce.1) Na konci roku 1754 se již evropské dvory začaly zabývat mož­ností eskalace válečného napětí a jeho rozšíření na starý kontinent. Britská vláda proto zahájila intenzivní diplomatické přípravy. V jejím čele stál Thomas Pelham-Holles, vévoda z Newcastle. Pre-miérskou funkci äzdědil" po svém bratrovi Henrym Pelhamovi, jenž nejvyšší úřad zastával předcházejících deset let. Jiří II. si při jeho jmenování posteskl: äA teď mám po klidu!"21 Vévoda patřil k největším anglickým statkářům a dlouhá léta působil jako stát­ní tajemník. Přestože se ho mnozí současníci snažili v různých pamětech vylíčit jako směšnou figurku, byl pilným a zkušeným politikem. Na druhou stranu nelze zastřít, že jeho charakter ne-51