Závěr

Prezidentu Benešovi bylo často předhazováno, že v září ignoroval odhodlanost národa bránit svou zem a že kapituloval.
Tyto výtky přecházejí některá důležitá fakta. Československo se totiž ocitlo v nezáviděníhodné situaci. Nemohlo se spolehnout ani na západoevropské mocnosti, které ho naopak ke kapitulaci nutily, ani na své malodohodové spojence. Nemohlo se spolehnout ani na sovětskou vojenskou pomoc.
Těžká byla situace i z vnitrostátního hlediska. V německých krajích působila pátá kolona henleinovců. Slovenští luďáci se od jara 1938 paktovali se Sudetoněmeckou stranou. Ve vládní koalici byly skupiny, které byly dohodě s Hitlerem a Henleinem nakloněny.
Všechny tyto okolnosti musel prezident Beneš brát v úvahu. Rozhodl se tedy kapitulovat pro zachování národa.
Četní historikové se ale přiklánějí k názoru, že se tehdy bojovat mělo. Jenom zpřístupnění sovětských archivů by mohlo vrhnout světlo na otázku, zda byl Sovětský svaz skutečně ochoten a schopen přijít Československu na pomoc. Konečná a jednoznačná odpověď na klíčovou otázku československých novodobých dějin tedy neexistuje.

Hitler začal manévrovat.

Na jedné straně vystupňoval propagandistickou kampaň proti Československu, na druhé straně tvrdil, že jeho nové požadavky se vlastně neliší od toho, co žádal v Berchtesgadenu. Na britsko-francouzských poradách 26. září Chamberlain Hitlerovy požadavky podpořil a přesvědčil i francouzské politiky, aby ponechali Československo svému osudu. 27. září pak vzkázal do Prahy, že československá vláda musí německé požadavky přijmout.
28. září nabídl Chamberlain Hitlerovi, že přijede do Německa k jednání o československé otázce, a zároveň požádal Mussoliniho o zprostředkování. Hned následujícího dne pozval Hitler do Mnichova zástupce Velké Británie (v čele Neville Chamberlain) a Francie (Daladier). Nebyli tam ale pozváni zástupci Československa. Jednali tedy „o nás bez nás“. Do Mnichova sice přijeli dva českoslovenští diplomaté Mastný a Masařík, ale ti byli gestapem ubytováni v hotelu Regina, podobně jako Britové, a dál nic. Dokonce před jejich pokoji seděli policisté.
A tak se 29. září konala mnichovská konference. Mussolini tam předložil návrh, který mu připravili nacisté, podle něhož sudetské území mělo být obsazeno do 10. října. Zástupci Velké Británie a Francie návrh přijali. Poté Chamberlain a Daladier odjeli do hotelu Regina, kde se setkali s našimi zástupci. Ti si to už ovšem mohli jen přečíst, nikoliv něco namítat, prodiskutovávat nebo chtít znovu projednávat. Bylo pozdě. 30. září bylo rozhodnutí konference oznámeno československé vládě. Téhož dne Praha odpověděla, že mnichovský diktát přijímá.
To byl konec dramatu, který byl uzavřen britkso-německou dohodou o neútočení a o vzájemných konzultacích. Československo bylo obětováno. Padla tím překážka k dohodě Velké Británie s nacistickým Německem. Chamberlain se domníval, že obětováním Československa přispěje k zachování světového míru. TO BYL TRAGICKÝ OMYL.

Dne 20. května 1938

vyhlásila československá vláda mobilizaci jednoho ročníku na dobu čtyř týdnů. Byla to reakce na zprávu, že se k československým hranicím přesunují německá vojska. Zpráva neodpovídala skutečnosti a dodnes není jasné, zda byla pouhým omylem nebo záměrnou dezinformací.
V Berlíně britská vláda přednesla protest, ale svou nevůli dala najevo i Československu. Označila ho za zdroj neklidu v Evropě.
Nacistické Německo využilo této příležitosti k bouřlivé protičeskoslovenské kampani. Rostl tlak na československou vládu, aby Henleinovým požadavkům vyhověla. Francouzská vláda začátkem června oznámila Praze, že by v případě, kdyby na jednání s Henleinem nepřistoupila, revidovala své vztahy k ČSR.

Mnichov

Vstupujeme do roku, kdy se Československo ocitlo mezi mlýnskými kameny velmocenské politiky a stalo se obětí politiky appaesementu (= politika, kdy jedna skupina států ustupovala před agresívností druhé skupiny států na účet třetí skupiny). Rok 1938 uzavíral život prvního československého státu.
Předehrou tomuto roku bylo rozhodnutí Hitlera zaměřit výboj proti Rakousku a Československu. 5. listopadu 1937 oznámil svým spolupracovníkům, že hodlá vyřešit „českou otázku“ po získání Rakouska. Edward Halifax, který se měl zanedlouho stát britským ministrem zahraničí, tehdy Hitlerovi řekl, že jeho požadavky nacházejí v britských kruzích pochopení a že jde jen o to, aby se prováděly „pokojnými způsoby“.
Hitler již své záměry neskrýval. V Říšském sněmu prohlásil, že je na čase zlikvidovat zbytky versailleského systému a že v sousedních zemích žije 10 miliónů Němců, kterým je bráněno spojit se se svou vlastí.